Závodníky bychom měli a teď ještě sehnat nějaký ty diváky...

Závodníky bychom měli a teď ještě sehnat nějaký ty diváky...

Pavel Vacek | 20. 06. 2022

Vzrušující víkend plný překvapivých zpráv je za námi. Tedy překvapivých… To, že zloději jsou v každé straně, co se nachomejtne k moci, zase tak moc překvapivé není. Stejně tak jako, pro naše televizní kanály a zpravodajské servery šokující zjištění, že je v létě teplo a někdy i dokonce horko. Vlastně i nad odhalením o novém partnerském páru Hanychová/Soukup, které se dostalo až na titulní místa nebulvárních webů, jsem při letmé znalosti rozsáhlého portfolia partnerů paní, co nevím, co dělá a pána, co bych radši nikdy neviděl, co dělá, jen znuděně mávnul rukou. Nicméně zbystřil jsem u informace, že přední příčky hudebních žebříčků ovládla Kate Bush s písničkou o běhání do kopce, která se poprvé objevila v hitparádách už někdy v době, kdy mi začalo rašit pubické ochlupení. A to je tak dávno, že se mi to ani nechce počítat. A ještě zajímavější je, že ji tam po novu nedostali fotříci a tety mé generace v nějakém nostalgickém vzedmutí, nýbrž puboši, kterým se tahle písnička z minulého století líbí ve strašidelňáckým bububu sci-fi seriálu Stranger Things tajemnějším než výraz toho francouzského buldočka, co teď šéfuje Ministerstvu vnitra, po dotazu, co jako bude dělat s těma čórkařema od nich z partaje… Což mě přivedlo k myšlence, kterou jsem nakousl u před pár týdny v článku https://www.extrifit.cz/cs/blog/clanok/a-neni-uz-toho-trosku-moc-jen-se-ptam a který má pořád ještě nějaké dozvuky a ohlasy (i to je pro mě překvapení). A protože se zdá, že nějaké staré nápady a postupy nejsou až tak nestravitelné pro mladé lidi, můžeme se ohlédnout za tím, jak se závodilo ještě v nedávné době a jestli to náhodou nebylo o něco lepší…

Takže teď, po trochu rozvernějším začátku, už seriózně a na vážno. V první řadě to není o nějaké kritice, že je všechno blbě. Chci tu jen nadhodit téma, které by se v dostatečném předstihu před podzimní sezonou mohlo prodiskutovat. Nic víc. Takže jak probíhá soutěž nyní?

Závodí se podle mezinárodního schéma tzv. bloků. Přijedete na soutěž, odprezentujete se, tzn. navážíte, naměříte, zapíšete do vypsaných kategorií, poté pro sebe uzmete kousek místa v zákulisí, kde ležíte, jíte, storíčkujete, prdíte, natíráte se, nebo spíte tak dlouho, dokud na vás nepřijde řada. A ta na vás přijde v momentě, kdy se začne chystat příslušný blok kategorií. Co to znamená? Pořadatel seskupí sobě blízké kategorie do zmíněných bloků. To pořadí bývá rozličné. Někdy jdou jako první na řadu bikiny fitness a kulturisti až naposled, jindy to bývá obráceně. Mezi nimi jsou pak physique, klasičtí kulturisti apod… Konkrétně to probíhá tak, že na pódium nastoupí nejnižší bikiny, po nich ty střední atd.., při vyšším počtu závodnic proběhne semifinále, pokud je jich méně, jde se rovnou do finále. Pokud je rovnou finále, závodnice se seřadí na podium, jedno porovnávání zprava, jedno zleva, za 10 minut hotovo, odchod do zákulisí, nástup další výškové kategorie bikiny. Takhle se tam prohodí všechny, následuje vyhlašování výsledků, medaile, 3 fotky a konec. Vítězky si to dají ještě o Absolutní vítězství, takže jedno porovnání navíc, jedna šťastná dívka, tři s hraným úsměvem a máme to. Tááák, bikiny bychom měli, jdeme na physique, pak kultíky a ať to máme za sebou…

Psal jsem o tom, že se tak závodí poměrně nově, a to schéma přišlo z velkých mezinárodních soutěží. Ono to má svoje opodstatnění. Když se pořádá MS, nebo ME, sjede se tam více než tisíc závodníků. Většinou je to kolem 1200 účastníků a šampionát trvá několik dní. Obvykle od čtvrtka do neděle. Zároveň neexistuje moc hal na světě, které by mělo zázemí pro stovky závodníků. Proto se (například) na čtvrtek vypíše blok Masters závodníků, aby nám do neděle neumřeli, v pátek jdou junioři, v sobotu váhové kategorie kulturistiky a v neděli bikiny, protože to nejhezčí na konec, to dá rozum. Trochu jsem to pro pochopení zjednodušil, ale je zjevné, že při vysokém počtu závodníků, kdy není možné dostat všechny v jeden čas na jedno místo, mají bloky své opodstatnění. Zároveň soutěžící ví, který den, cca ve kterou hodinu půjde na plac a nemusí tam trčet celé dny. Bloky na velkých soutěžích jsou bezpochyby velkou výhodou.

Nicméně ta výhoda ztrácí své opodstatnění ve chvíli, kdy je prezentace ve stejný den jako samotná soutěž. Závodníci se totiž po prezentaci usadí v útrobách tak jako tak a nikam po prezentaci neodjíždějí. Když se tam tedy pro ně najde místo ráno, bude tam pro ně i odpoledne. Čímž se dostáváme k hlavní nevýhodě těch bloků. A to jsou chybějící diváci. Už se nejezdí na soutěž. Už se jezdíme podívat jen na Pepíka, Aničku, Frantu… Zjišťujeme, kdy jde jejich blok na řadu a v lepším případě dorazíme a v tom horším usoudíme, že si dáme radši šlofíka, než se táhnout 50 km kvůli 20 minutám. Díkybohu za ty, co přijedou. Jenže jakmile Pepík ve physique odzávodí, Anička v bikinách, tak se na Frantu dívá uklízečka, porota a jeden příbuzný. Byl jsem letos na mnoha soutěžích a všude to bylo stejné. S ubývajícími kategoriemi na podiu ubývali i diváci v hledišti. takže ať už v závěru soutěže probíhal boj o Absolutní vítězku bikin, nebo kulturistů, vždy se to odehrávalo před mizivou, ponižující a dehonestující diváckou kulisou… To už děláte čistě jen pro fotku na web nebo Instagram. (Díky Ronnie, že tam je.)

Můžeme se dohadovat, proč to tak je, ale nejdříve si pojďme říct, jak to bylo dřív, a ne tak dávno. Kategorie šly postupně. Např. semifinále bikiny, physique, klasika, kulturistika. Pauza, kde tatínkové řeší, že ten jejich kluk vyhraje, páč má větší biceps, načež mu oponuje rodič jiného, že ten jejich kabrňák má větší nohy. Probírají se jednotlivá porovnávání, nadává se na rozhodčí a spřádají se konspirační teorie o tom, proč zrovna tu jejich Mařenku nikdo neporovnával s nejlepšími, ale všichni do jednoho čekali na finále. Já tu nefantazíruji, tyhle živé debaty se skutečně děly, což mi dá jistě spousta čtenářů za pravdu. Stejně jako v tom, že se jelo na závody. Ne na jednotlivce. Ti samozřejmě zajímají jednotlivé fanoušky, ale všeobecně to bylo tak, že jedu na soutěž. Při kategoriích, které mě nezajímali, jsem čůral. Nebo jedl. Nebo si povídal s lidmi, tvořil nové známosti, či dokonce přátelství. Nebo naopak, můj zájem strhl souboj, nebo závodník, v kategorii, která byla původně mimo můj zájem. Protože jsem nejel domů, čekal jsem, jak to asi dopadne. Stejně jako ostatní jsem čekal na finále, kde postupně nastupovaly kategorie ve stejném pořadí. A finále bylo finálem, kde se někdo zlepšil, někdo zhoršil a někdy ty změny byly vskutku viditelné a s pořadím to zamíchalo. (V bloku vás od semifinále po finále dělí asi tak 10 minut, a to byste museli dostat mrtvici, aby se něco změnilo.) No a jakmile proběhlo finále, začalo se dekorovat. Před všemi těmi lidmi, co čekali, jak dopadne ten jejich oblíbenec. A všichni tihle lidi, kteří v současnosti berou kramle, jakmile se vyhlásí příslušný blok, vám zatleskali, nebo projevili nesouhlas s výsledkem. To je přeci skvělé, nebo ne?

Má to nějakou nevýhodu? Asi je to časově náročnější, nevím. Protože ať nad tím přemýšlím, jak přemýšlím, ti závodníci dělají to samé ať je poskládáš do bloků, nebo jdou za sebou. Rozhodně je to časově náročnější pro diváka, ale ti zjevně ubývají tak jako tak. Je mi jasné, že pravidla a schéma soutěží Diamond Cup si pořadatel měnit nemůže, tam je ta franšíza daná. Navíc tam jde o ty Pro Card, že jo… Ale co ty naše pohárovky? Proč to zase nevyzkoušet po staru? Z mého (zdůrazňuji) osobního pohledu ať už závodníka, nebo diváka, byl starší model přátelštější, příjemnější a vyhlašování výsledků bez debat méně trapný. Ale může to taky být jen nějaký můj nostalgický záškub a vy ty výhody bloků a nevýhody staršího průběhu uvidíte zase úplně jinak. To je v pořádku. Klidně to napište. Tak jako tak bychom měli zapřemýšlet, jak nedělat jen samotnými závodníky financované závody, ale taky jak vrátit diváky do hledišť. Takže bychom se o tom měli bavit a sršet nápady. I kdyby měly být ještě hloupější než ten nový milostný pár z titulních stran…

Komentáře: