Vy ty hejtry ale potřebujete. Nebo snad ne?

Prozradím vám marketingovej fígl. Děsně sofistikovanej. Kdykoliv začne skomírat dosah, jinak poměrně oblíbené fcb stránky Extrifitu, fouknu tam jakékoliv video s Karlosem Vémolou. Stačí počkat 10 minut a čísla vyletí rychleji než váš účet za elektřinu. Je úplně fuk, co tam bude. Stačí když třeba řekne: „Tenhle kokosový Break si dávám k snídani, je mňam, mňam“ myšlenkové pochody komentujících nás okamžitě zavedou k Atillovi, k údajně vymyšleným zraněním, silikonovým prsům jeho partnerky a dalším asociacím, nad kterými zůstane rozum stát. A taky k záplavě vulgarit a příspěvků poukazujíc na jeho IQ, přičemž kdyby mohly mezi sebou soutěžit v množství pravopisných hrubek na slovo, vylezla by z toho ta nejepičtější remíza od dob šachových partií Karpova s Kasparovem.  Nebudu lhát, že toho vždycky tak třetinu smáznu. Kritika a nekonečné omílání prohry s Véghem, stejně tak posměšky nad neotřelým životním stylem je jedna věc, několikaslovné vulgární výblitky frustrátů zase druhá. Ale nemusel bych. Karlosovi jsou totiž úplně fuk. On je nečte. A dělá dobře…

Jenže není každý jako Karlos. Jasně, zároveň ne každý si libuje ve vyvíjení tlaku na sebe sama jako Karlos. Přesto se téměř každý, kdo občas zveřejňuje na soc sítích nějaké svoje výtvory, se vedle pochvalných, nebo i rozumně kritických komentářů, setká také s obvyklou dávkou žluče. A ne každý to dá. Všechny ty cool pózy a příspěvky o tom, jak si z hejtrů nikdo nic nedělá, většinou svědčí o pravém opaku. Mám dceru ve věku, kdy každý komentář, který není sluníčkově pozitivní vede k celodenní depresi, blbé náladě a nutkavé potřebě cosi řešit. Tohle smrtící kombo puberty a sociálních sítí, vedoucího k permanentnímu chatování, které zlikviduje rodinnou pohodu spolehlivěji než nájemná parta kolumbijského kartelu, zná bezpochyby každý rodič. Ale není to jen otázka emocionálně labilních jedinců, které všeobecně nazýváme teenagery. Pár jedovatých poznámek dokážou solidně otrávit i dospělého, jakkoliv nad věcí se tvářícího jedince.  Nejednou jsme museli řešit nechuť sponzorovaných závodníků točit videa, příspěvky, fotit se a pořád dokola, a to právě kvůli ne úplně voňavoučkejm komentářům. Jenže bohužel, taková je dneska doba, takovou jsme si ji vyrobili a bez toho to dneska nejde. Já už jsem z toho venku, neb spravuju weby a socsítě už víc než 10 let, což má za následek, že má kůže je tak tlustá, že vedle ní vypadá i hroch jako kočka Sfinx. Nebo penis, nevím, co je hladší, šahám jen na jednu z těch variant. Každopádně ta mnohaletá zkušenost s virtuálním prostorem mě kvalifikuje k myšlence, že bych vám mohl rozdat pár dobře míněných rad.

V první řadě si rozmyslete, proč tam ty fotky vlastně dáváte. Jasně, chcete likes, pochvalu, dávku dopaminu za každé srdíčko. To chápu. Ale jde o to, jestli z toho chcete mít i něco víc než jen psychickou závislost. Třeba sponzora. Nebo prachy. Nebo byznys s vlastním merchem. Takže další prachy. Pokud jste si právě teď zodpověděli ano, musíte si uvědomit, že navzdory všem proklamacím Facebooku o lásce, porozumění, pravidlům o porušování zásad komunity a vyžadování respektu i k zahradnímu lehátku, je obchodní model a algoritmus příspěvků založen na čiré nenávisti. Úspěšnost příspěvku se odvíjí od toho, jak originální je, nebo kolik je pod ním komentářů. A množství komentářů je dycinky závislé od toho, jak se tam lidi porafaj. Originální, tzn. úspěšní budete, když budete překrásní, chytří, výjimeční svými výsledky, bohatí díky vlastní schopnostem, ale i rodičům, milencům, takže můžete plnit internet gigabajty fotek bílého písku, blankytného moře, absurdně silných vozů. Pokud jste jen krásní, zaujmete více či méně rafinovaných odhalováním vypracovaných, či jinak vystajlovaných tělesných partií. Anebo je tu možnost, že ze sebe budete dělat úplný kretény bez sebemenších morálních zábran a studu. To vyžaduje akorát totální absenci sebeúcty, ale funguje to bezvadně.

A k tomu všemu potřebuje i hejtry, kteří rozdmýchají diskusi o tom, kolik pelé musela dotyčná oblíznout, než si vychutnala daikiri v Karibiku, kolik drog musel někdo prodat, než si pořídil silné BMW a kolik toho musel ten či onen nasypat, aby vypadal tak, jak ten hejtr nikdy nebude ani s bazénem testosteronu ve friťáku. Pak se obvykle strhne komentovaná, na což YT, FCB i IG zareagují tím, že zvednou viralitu příspěvku a tradáááá, sláva je na cestě, prachy v závěsu.

Pokud tohle ale nechcete, nepotřebujete, stačí vám pár hřejivých komentářů a sociální sítě sloužící jen pro vaše pobavení, je tam jednoduché řešení. Prostě všechny ty kecy smažte. Ha! Cože!!? To se přeci nedělá, někdo by se mohl urazit, budu vypadat že nesnesu kritiku, že jsem arogantní… No a co jako?

Jestli mi něco nadosmrti utkvělo v paměti v minulém roce, pak je to památná věta Vojty Koritenského, kterou pronesl při tréninku, tuším, ramen. Na adresu těch hnusáckejch komentářů prohlásil, že ho hejtují jen neexistující lidi. A je to ta největší pravda, se kterou jsem se v uplynulých dvou letech plných lží, setkal. Nedávno jsem nahrál svoje provedení přítahů v předklonu a dostal jsem naloženo, že to vlastně necítím, že tam je moc, že to nejsou přítahy a že to je vlastně celý blbě. Pozor! To nepíšu proto, že to považuju za hejt, vím, že ta technika nebyla zrovna značky ideál, takže zrovna tyhle komentáře byly v pohodě. Já to sice cítím, nic mě nebolí, takhle mě to baví, ale pokud to vidíte jinak, je to v klidu. Píšu to z jiného důvodu. Kolikrát si myslíte, že se mi v reálu stalo, že za mnou někdo přišel s tím, že to je celý blbě? Schválně. Ano, tušíte správně. Za posledních 20 přesně nikdykrát. Stejně tak nikdy za mnou nepřišel někdo s tím, ať jdu radši vykopat studnu nebo postavit zeď místo toho cvičení. Tátu do toho nepočítám, byť ten ani nekopal, ani nestavěl, ani necvičil, ale radit mi, co mám dělat s volným časem, mu šlo taky dobře. Stejně tak nikdy nikdo na mě nepořvával o tom, že to je hnusný, přehnaný, že umřu do deseti minut a nestojí mi péro. A vsadím se, že ani vám se nestává, že v reálu za vámi někdo přijde, že jste sypač, nebo vychrtlá mužatka, že?

A když už by za mnou přišel strejda s pupíkem, nebo nějakej vychrtlík, co cvičí 14 dní s cestou, že ty přítahy dělám blbě, co se stane pak? Podíváš se na něj, pokýváš hlavou, řekneš, jasně, vypustíš to druhým uchem do kosmu a jedeš dál. Protože ho prostě nerespektuješ. Není to žádný šampion, renomovaný trenér, výkonnostně lepší závodník/závodnice. Je to jen strejc s pupíkem, co zabloudil do fitka. A to ještě v tom lepším případě. Pojedete dál, stejným stylem, bez výčitek, bez studu, že jste někoho ledabyle odbyli…. Tak proč byste to měli poslouchat virtuálně? Proč byste to měli nějak řešit? Prostě tyhle lidi smázněte, zablokujte, vymažte, stejně tak, jako se tím nebudete zabývat v reálu. Vašemu progresu to nic nedá. Naopak, čistá hlava, pozitivní mindset, to je to, co vám pomůže výkonnostně růst. Tak proč si ji zasírat nějakým bordelem, že? Na to bohatě stačí televizní zprávy.