Zvyknout se dá na všechno. I na youtubery.

Zvyknout se dá na všechno. I na youtubery.

Pavel Vacek | 18. 12. 2018

Jak už jsem před časem napsal, jsem poměrně konzervativní člověk. Na novoty si musím chvilku zvykat. Na kategorii bikin jsem si zvyknul hned, hlavně v době, kdy se zadní póza sestávala z 90° předklonu. S physique už to bylo horší, ale povedlo se a na levicovozelené liberály si asi nezvyknu nikdy. I proto jsem měl zpočátku velký problém s fenoménem youtuberů. Především proto, že jsem nabyl neotřesitelného dojmu, že sledování jejich produkce je v přímé úměře s hloupnutím mojí dcery. Co minuta zírání na jejich produkci, to sebevražda jedné mozkové buňky. Poté spánek, resuscitace odumřelé kůry, regenerace tkáně a druhý den nanovo. Časem ale došla i k videím, která nejsou jen hloupým podprahovým prodáváním značkové rtěnky. Nebo jsem si zvykl. A proto teď s pobavením koukám na fitness scénu, jak se chytá do stejné pasti…

Věc se má totiž tak, že tu je spoustu lidí s tituly, výsledky a vzděláním, jejichž fanoušci by se vešli do telefonní budky a proti nim je tu pár lidí, kteří nic z toho nemají, zato kdyby si s jejich fandy udělali piknik na Letné, vzájemně by si čmuchali nohy jak turisti na pláži v Bulharsku. Což je samozřejmě kontrast, který se zdaleka netýká jen fitness scény. Například je tu několik šéfkuchařů, držitelů Michellinských hvězd, ale na jejich jméno si nevzpomenu, ani kdybych musel pro správnou odpověď přeplazit pole plné naolejovaných lesbiček. Ale Babicu, který svede bábovku i z buřta za 2 koruny dám na první dobrou. O vědcích a lékařích zachraňujících lidské životy toho taky moc nevím, ale na nějaké jelito co dokáže dobře trefit merunu si určitě vzpomenu, jakkoliv je pro mě fotbal jen otravnou překážkou při přepínání programů. Zkrátka, spor kvality vs popularity bezesporu nerezonuje pouze fitness odvětvím.

Takže tu máme klasickou situaci, kdy si ukazujeme prstem na hvězdy socsítě, ťukáme si na čelo a (často marně) hledáme nějaký kredit, který by je opravňoval k rozsévání svých mouder všude kolem. Ti se pak naopak brání, šikují své fans k boji a argumentují svou popularitou a známostí. No.. známý dneska může být kdekdo. Třeba mně včera přišel mail od jednoho milého vyděrače, který mě uctivým tónem upozornil na to, že mi nasadil vir do noťasu, který se uhnízdil v čočce kamery, takže mi pořídil skvělé video, kterak jsem brouzdal v temných zákoutích internetu a byl na sebe chvilku hodný. A že když nezatřesu měšcem a nepošlu tučný obnos, tak toto zábavné video rozešle všem mým známým. Takže pokud jsem špatně vyhodnotil ten mail, zítra budu bezpochyby tím nejznámějším kulturistou s pochybným vkusem v ČR. A to se přitom stačilo jen hezky pohladit. Ha! A kde pak budete vy, se svými followery, co…?

… Ale bylo by obrovskou chybou to takhle zjednodušit. Stejně tak tu popularitu označit jen jako shluk náctiletých děcek. Protože pokud nechcete být všeobecně znám jen jako úchyl, musíte na své popularitě fakt makat. V dnešní době, která na nás dennodenně chrlí gigabajty informací a zábavy, není vůbec jednoduché tvořit zajímavý obsah. Sám dělám obsah webu, facebooku, instagramu a (blbě) i youtubu a je to někdy na palici. Říkat proto, že ty nejpopulárnější jedinci na fitness scéně jsou jen magnetem na blbce a děti, je tedy hodně mimo. Jestli dnes chcete prorazit, musíte být zajímavý, poutavý a hlavně a to především, pracovitý. Youtubeři nám nabízí show, zábavu, inspiraci, motivaci a taky poučení a rady. A v tom je ten kámen úrazu.

Zatímco většina těch klasických youtuberů točí pranky, prankCally, challenge, sketche, unboxingy, let’s play.. (už jsem vám říkal, že mám náctiletého potomka?), tak fitness youtubeři jedou tréninky a rady a motivační moudra o které třetí strany kvůli absenci sportovních výsledků nejeví zájem a tak se musí točit sami. A protože lidí, co chodí do fitka, je přece jen pořád o dost míň než holčiček, které se pomocí YT chtějí naučit líčit, nebo chlapců, co sledují finty v Call of Duty, slouží tyhle videa především jako marketing k nějakému dalšímu výdělku. Osobním tréninkům, on-line koučinku, prodeji jídelníčků atd…

Tak jsem nedávno koukal na Jakuba Enžla, veskrze sympatického a příjemného chlapíka, jehož sportovní kariéra se skládá z třetích míst na soutěžích, které nestojí za zmínku, kterak dával rady jak na benč. Odkaz jsem poslal Vlastovi Kuželovi, čehož výsledkem bylo, že z toho byl v kómatu. A když jsem mu ukázal, že to má přes 65 tis shlédnutí, upadl do něj znova a už se neprobral. A když se objevila na monitoru Lukáše Roubíka reklama na eBook od Kira Markopuluse, která slibuje na 50 stranách vysvětlit vše o genetice, typech těla, všech způsobů stravování, o fungování metabolismu, glykemickém indexu, zkrátka, taková látka několika ročníků Lékařské fakulty v kapesním vydání, myslím, že Lukáš neměl daleko k témuž. Takže se nám spustil výše popsaný krystalický spor popularita vs vzdělání popsaný výše. A zatímco jeden z nejvzdělanějších lidí na fitness scéně, dlouholetý předseda Komise mládeže a doposud nepostradatelný člen této komise ve Svazu kulturistiky, spoluautor velmi prodávané knihy o moderní výživě, přednášející na mnoha a mnoha odborných seminářích logicky a věcně upozorňoval na to, že prostě není možné obsáhnout takovou látku, aniž byste zabrali jedno patro Národní knihovny, protistrana vytáhla do boje s tvrzením, že to prostě ví a má followers, kdežto on má hovno. Tak. Vyřešeno. Spustil se klasický internetový trash talk a už to jelo jako minule. Ale tentokrát přece jen trochu zbytečně.

Už zase tu máme přehnanou snahu o ty mladý lidi, co se tentokrát nechají jakoby napálit (ta knížka je celkem drahá) nebo o to, že cvičej blbě benč podle Enžla a že to je špatně a podobné nářky. Jenže… Kluci prostě dělají, co umí. Pokud by tam Kiro napsal o dvě slovíčka navíc a to: Všechno co vím o ….. Nikdo by nemohl říct ani popel. To, že toho bude výrazně míň, než ví Lukáš a prodává to za výrazně víc, no tak to je holt kapitalismus a jedinou újmou může být leda to, že si děcka prostě koupí o protein míň. Pokud my kritizujeme Kubu, že natočil blbý video o benči, musí Vlastík natočit jiný, lepší, poučnější video. Ale že to nebude mít ani poloviční sledovanost, je jasné, holt nemáme odběry…

A jsme u dalšího zádrhele. Většině lidem, vlastně všem, kteří dosáhli nějakých výsledků už není dvacet, pětadvacet, mají jinou práci, neživí je šaškování před kamerou a prodávání nezdaněných jídelníčků. Nemají v krvi ten exhibicionismus a narcisismus, kterým musíte aspoň trochu disponovat, abyste se denně fotili a točili, a tak prostě netočí. OK. Ale na koho teda ty mladý mají koukat, koho se mají ptát? Ne každý má tu odvahu, nebo dokonce možnost, oslovit profíka v daném oboru. Ne všichni znají stránky Svazu kulturistiky, aby se dozvěděli o seminářích, zato všichni znají youtube. A tak logicky čučí na ty, kteří točí. Že tam občas melou nesmysly? Ruku na srdce, kdo z nás neradil kraviny stejně starým spolužákům, kteří si přišli o radu, protože jste měli o 3 cm větší biceps? Kdo z nás měl stejné znalosti jako o 15 let později? Pokud tedy má někdo pocit, že by to uměl líp, musí být stejně zábavný, stejně poutavý, stejně zajímavý a v mediální oblasti stejně pracovitý, a navíc ještě chytřejší. Anebo si jednoduše zvyknout.

Komentáře: