Zničil jsem v tréninku kluka. Bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat

Zničil jsem v tréninku kluka. Bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat

Pavel Vacek | 12. 02. 2018

Minulý týden na mě vybafly dva zvláštní články. Ten první byl o kultovním seriálu Přátelé, který by dle posledních ohlasů u nové generace tragicky propadl. Důvodem je to, že je prý sexistický, homofobní, transfobní a rasistický, páč se v té partě nevyskytují žádní černoši, vedou se přisprostlé řeči a chybí v nich lesbičky. Je fakt, že pár lesbiček navíc bych celkem uvítal, ale celkem jsem si vystačil i s Jennifer Anniston, která se mi pravidelně starala o poluce. Každopádně se mi ten seriál líbil. Leč, jak se zdá, máme tu zaděláno na nový generační spor, a tudíž by mě neměly překvapovat ani další články na téma „Nevím, jestli si mám holit vršek nebo spodek“.  Ale překvapují. Hned o pár hodin později mi totiž google podstrčil jiný článek na podobné téma, kde se píše o tom, že jsou anglosaští teenageři čím dál více fluidi. Vzhledem k tomu, že jsem si doposud myslel, že to je výraz z pohádek, jal jsem se do čtení, abych o pár řádků později zjistil, že býti jenom klukem nebo jenom holkou, je najednou zoufale nemoderní. A aby se touhle holkaklučičí variantou proplouvalo co nejlépe, je třeba k tomuto účelu vyladit i vzhled. Nemohu popřít, že po dočtení posledních řádků, jsem si přišel k uzoufání starý…

Pak mi ale svitla naděje. Počkat, vždyť já se celý život pohybuji v sociální skupině, kde mají všichni celkem jasno v tom, jestli budou čůrat v sedě, nebo na stojáka.. Po tomto zjištění mi ze srdce spadl celý kamenolom. Oddychl jsem si především proto, že když budu cvičit s nějakým chlapcem, budu na něj v tréninku hrubý a neomalený, nevyklube se z něj holka. Protože já nedávno takové tréninky absolvoval a mladého pána jsem bral za sobě rovného se vším všudy. Věc se má totiž tak. Byl jsem požádám o společný trénink 17 ti letým klukem, v podstatě začátečníkem a mě přepadlo dilema, jak bych s ním měl cvičit? Ukázkově, s výkladem, tak, jak by se asi vzhledem k jeho svalovému rozvoji a nevysoké výkonnosti slušelo, anebo na to hodit bobek, jet si podle svého, ať si to mladej vyžere? Po 2 pikovteřinách rozmýšlení jsem zvolil druhou možnost. A tak jsme si daly nohy. Protože tak to zrovna vycházelo.

Jestli teď očekáváte epický slovní výjev z oblasti astronomických čísel použitého závaží, máte smůlu. Dávno už tak necvičím. Mé tělo je vetché, a proto využívám mnohem víc všelijakých intezifikačních metod. Přesně takových, o kterých se v časopisech Muscle & Fitness píše, že jsou pro pokročilé cvičence a periodikách typu Men’s Health by prohlásili za Antikrista každého trenéra, který by je použil na své klienty. Mluvíme tu o negativních opakováních, vynucených opakováních, dopomoci, shazovaných sériích a sériích vedených hluboko v zóně bolesti. To jsou techniky, které jsou velmi nepřátelské k vašim svalovým vláknům, které chtějí zničit, ponížit a roztrhat, ale ke kloubnímu aparátu jsou milejší než thajská masérka polévající vaši tělesnou schránku medovou lázní.

A tak jsme se do toho pustili. Po pár sériích předkopů na zahřátí jsme si dali dřepy. A hnedle zkraje narazili na první problém. Kluk udělal s nějakou váhou, řekněme 60 kilo 10 opakování a konec. Ok, fajn, nechal jsem to být, přiložil a jel si svoje. Leč druhá série byla totéž. Ve třetí sérii se to mělo celé opakovat a já opáčím, že by to chtělo přidat váhu. Načež se mi dostane odpovědi, že má jet 10 opakování, takže jede 10 opakování. V cukuletu jsem mladíkovi vysvětlil, že teorie je správná, leč k těm 10 opakováním musí přizpůsobit i váhu tak, aby to skutečně znamenalo desítku a konec, protože víc než na konec, se nevzmůže. Tak jsme přiložili. Chasník udělal s vyšší vahou zase deset opakování a položil to s tím, že to bylo úplně nadoraz a že je hotovej a že je to jeho rekord. Bohužel, mé, byť dioptrické, leč lety praxe vycvičené oko neošálil. Po mé sérii jsme mu přidali, když jsme po mně sundali, (abyste si zase nemysleli, že jsem úplná močka) a vydali se do útrob komnaty s názvem Nadoraz. Borec dal svých obvyklých deset. Pak se mnou za zády další čtyři. Pak s jištěním, ale bez dopomoci další tři. No a potom, v předsálí komnaty Nadoraz, ještě dvě s velmi mírnou dopomocí. Suma sumárum 19 opakování a 17 úplně sám s vahou, která byla o 30 kilo větší, než je jeho standardní pro jeho 10 opakování. Následovaly 2-3 shazované série na Legpressu a ubírané série na předkopech s několika vynucenými opakováními. Čistě jenom proto, abych mladému nastavil laťku toho, co znamená, jet nadoraz. Nemusím dodávat, že svalová horečka na druhý den rázně rozkopla dveře a ubytovala se na předlouhých 14 dní stejně nezvaně jako parta squaterů v zahradním altánku. To znamená, že teď si buď říkáte, že to je normální, že takhle cvičíte denně, anebo že jsem debil, co si honil ego na klukovi a dojebal mu nohy. Ale než se dostanu k pointě příběhu, které vnese do případu trochu světla, jak rádi říkají v televizních detektivkách, přidám ještě jednu příhodu.

Včera jsem byl, překvapivě, opět cvičit a haleká na mě krasavice, že si to na podzim půjde taky zkusit. Po chvíli pátrání v mé hlavě po tom, do jaké podzimní atrakce jsem se namočil, mi došlo, že tím míní soutěže v kategorii Bikiny Fitness. Takže bezduchý výraz počínající demence záhy nahradil nadšený škleb jako že super nápad. A šel jsem si po svých. A normálně bych v těch svých vydržel až do konce, jenže skladba tréninku tomu chtěla, že jsme se zase setkali na dvou stanovištích kladkové věže, takže jsem byl nucen kradmo pozorovat tu tréninkovou zkázu, která se mi odehrávala před očima. Slečna vlastně kopírovala stejný problém jako výše zmíněný hoch. Váha pro určený počet opakování a víc ani prd. Ani v zátěži, ani v opakování. Takže nezbylo jinak, než jí popsat situaci v tom směru, že kategorie Bikiny Fitness už dnes není o sranda promenádě v plavkách, nýbrž o tom, že ty dobré holky dřou jak koně. Což je v příkrém rozporu s tím, co se mi odehrávalo před očima v jejím podání.

Následovala ukázka toho, jak by to asi mělo vypadat, přičemž výsledkem bylo trojnásobné !!! zvýšení váhy při stejném počtu opakování, dobré technice provedení a zjevným údivem nad první poctivě odvedenou sérií během jejího půlročního účinkování ve fitku. Čímž se konečně dostávám ke zmíněné pointě. A tím je proces nastavení váhy. A trochu se zlobím na osobní trenéry, které ale tak docela chápu. Stali se soukolím v kolosu pečovatelského státu a nařízení, které dovedlo společnost k posedlosti zdravím a bezpečím tak všudypřítomným, že jakákoliv možná příčina bolesti je přísně zakázána. A proto se dnes neodvažujeme ani zaškobrtnout a naši ratolest zabalíme do bublinkové fólie ještě před tím, než ho vybavíme helmou, kterou by pro její odolnost záviděl nejeden příslušník Hitlerjugend. Jak pak chcete přinutit trenéry, aby si vzali peníze za to, že si někdo po tréninku tricepsů neutře bolestí zadek?

Jenže pokud se v posilovně nenajde nějaký asociál, který adeptu na soutěžení, nebo někomu, kdo touží po nadměrném osvalení, neukáže, kde je ta hranice, kde je to jeho dno sil a jaká je jeho skutečná síla, sám se k tomu bude propracovávat velmi těžko. Já měl to štěstí, že jsem cvičil v dobách Doriana Yatese, takže trénink ala maniak byl populární a in. V podstatě jsme soutěžili v tom, kdo se zabije dřív a byla to náramná legrace. Byl poctivý Heavy Duty trénink vhodný pro naturálního náctiletého cvičence? No to ani omylem. Ale naučil mě tvrdě dřít, takže mám ve věku, kdy na mé vrstevníky útočí lenost 24 hodin denně z čeho ustupovat, neb laťka naučeného šílenství byla dost vysoko. Byl ten trénink nohou vhodný pro onoho mládence? No vůbec ne a měli by mě zavřít! Ale kluk poprvé za rok v posilovně zjistil, že je vlastně o 30 kilo na dřep silnější a že to jeho dosavadní dno je pouhých 5 centimetrů pod povrchem. Odteď ví, že má kam zajít a že ta cesta je mnohem bolestivější, než si myslel. A to je zjištění, které vynahradí všechny tréninkové principy světa… 

Komentáře: