Že se holkám nelíbíš, za to kulturisti nemůžou.

Že se holkám nelíbíš, za to kulturisti nemůžou.

Pavel Vacek | 24. 01. 2022

Ty viry jsou vážně prevít. Po Alfě, (nebo jak se ten původní echt koronáč jmenoval), Deltě, jsem protentokrát chytil nějaký bezejmenný, který mi ale dal zahulit suverénně nejvíc a díky němuž jsem na několik dní navázal nezdravě intimní vztah s vlastní záchodovou mísou. Ale ještě než se moje tělo stačilo kompletně obrátit naruby a vyprázdnit ze sebe veškerý obsah, stihl jsem si přečíst sáhodlouhý článek na Seznam.cz o lidech, kteří tráví několik dní v týdnu v posilovnách, snaží se obalit svalstvem a dbají na svou stravu. Napsal ho Matouš Hrdina a pointa toho článku byla v tom, že jsem sociopatický magor, s narušenými partnerskými vztahy, poruchou příjmu potravy, který ve svém volném čase obchoduje s drogami a touží střílet po svých občanech ze samopalu…

Ten článek si můžete v celém jeho znění přečíst zde:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-pod-carou-muzi-kteri-koukaji-na-svaly-co-ciha-za-posedlosti-posilovnou-185841

Normálně by taková snůška nesmyslů a mindráků nestála ani za mávnutí ruky. Potíž je v tom, že článek byl publikován na nejčtenějším serveru v ČR, tváří se děsně odborně, slavnými jmény je doslova prošpikován, navozuje dojem společenské naléhavosti pomocí pojmů jako že se tím zabývá i „dokumentarista“ Lukáš Houdek, což je mnohem víc, než dokumentarista spíš profesionální a celoživotní sosač státních dotací na projekty monitorující „celospolečenské problémy“ jako je třeba tento s „body image“. (Předtím to byli uprchlíci, pak rasismus, potom homofobie, zkrátka vše, co zrovna frčí a z čeho by mohl kápnout nějaký ten grantík). Celý fitness životní styl, tak jak ho vnímáme my, je pak vylíčen div ne jako společenská hrozba. Ten článek je dost dlouhý, reagovat by se dalo na každý jeden odstavec, ale to bychom to četli do rána. Tak se aspoň pokusím z těch všech blábolů vybrat největší pecky pro pobavení a trochu si to rozeberme…

Začněme třeba tím, že pro autora je přefouknutou karikaturou třeba Hugh Jackman v roli Wolverina, nebo Jason Momoa v roli Aquamana. Moc mu není po chuti ani, cituji, „Daniel Craig, který dodal kupy svalů i postavě Jamese Bonda, jehož předchozí představitelé si na přerýsované fyzičce zase tolik nezakládali“. No, nevím, neřekl bych, že Sean Connery, kulturista a někdejší účastník soutěže Mr. Universe, ale hlavně a především, nejikoničtější představitel Bonda, byl nějaký obtloustlý strejda. Všeobecně je dáváno Marvelu a kinematografickému průmyslu za vinu, že „vyzáblé puberťáky“ podvědomě žene do náruče dealerů steroidů a podpůrných látek, což, jak je přeci jasné, zadělává na obrovský problém. No… co na to říct? Možná jen to, že svalnatí muži na obrázcích nás provází snad od nepaměti. Vzpomeňme jen na vyobrazení gladiátorů, sochy Davida, Herkula, ve vikingské mytologii měly svaly snad i mimina a z mého dětství si vybavuji ilustrace slavného Zdeňka Buriana, podle kterého by každý pračlověk mohl z fleku na závody v kulturistice. Vážně nevím, jak přesvědčivé je, vyobrazit superhrdinu, válečníka, zachránce světa a celé planety, coby průměrného tatíka s počínajícím pivním bříškem. Byť i takové akční hrdiny známe. Přesto přese všechno mě v mých 14letech po shlédnutí Komanda s Arnoldem nenapadlo prohlédat domácí lékárničku v domnění, že najdu nějaké ty prášky na svaly. Místo toho jsem se začal poohlížet po nějaké posilovně. A to je snad nějak špatně?

Asi jo, protože autor klade otázku. „Kde se tedy otevřela cesta k nekonečnému zvedání činek?“  A sám si odpovídá: „Často se v této souvislosti zmiňuje nástup amerického prezidenta Reagana na počátku 80. let, jehož politický důraz na konkurenci a dravý individualismus se odrazil i v proměně filmových hrdinů. Do módy přišli osvalení borci typu Stallonea či Schwarzeneggera, kteří zachraňovali svět sólo jen s pomocí svých pěstí, různé fitness aktivity se staly mainstreamovým koníčkem a utrpení v posilovně perfektně doplňovalo snahu o zlepšení a úspěch v tvrdém kapitalismu. Tyto pochybné ideály nás neopustily dodnes, právě naopak, a čím větší nároky společnost na jednotlivce klade, tím větší je i tlak na sebezlepšení…Tady už se dostáváme do nějakých osobních politických názorů, protože já na snaze o zlepšení a úspěchu v životě, nevidím vůbec nic špatného a už vůbec ne pochybného. Naopak, jestli vnímám něco jako problém mladé generace, tak je to destruktivní kultura nárokovosti. Já mám nárok, já mám právo, dejte mi, slýchávám mnohem častěji, než musím si vydřít, abych měl… A jestli má kulturistika nějaké zásadní benefity pro běžný život, je to právě sebepoznání, že bez tvrdé práce, bez samostatnosti, bez spoléhání se na ostatní, výsledky nepřijdou. To, co si v kulturistice neoddřete, nevydietujete, to prostě nemáte a nikdo vám to nedá, ani nezařídí, ať byste kňourali a nárokovali sebevíc. To je věc, která vás skvěle vybaví do tvrdého konkurenčního světa…

Někde uprostřed článku pak najdeme tuhle naprosto šílenou vsuvku: „Zničená těla, vztahy i psychika mladých mužů jsou samy o sobě dost závažnými důsledky neustávajícího tlaku na tělesnou dokonalost, ale bohužel jsou tu i ještě horší dopady. Na konci loňského roku došlo v americkém Denveru k pětinásobné vraždě, kterou spáchal ultrapravicový aktivista Lyndon McLeod. Není překvapivé, že se pohyboval v prostředí radikální pravice a misogynních spolků usilujících o obnovení tradičního postavení mužů – u masových střelců to bývá pravidlem. Zajímavější ovšem je, že patřil k neonacistické síti, jejímž hlavním způsobem výdělku je prodej potravinových doplňků, testosteronových injekcí a fitness kurzů, které mají být zásadním prostředkem k budování rasově čisté společnosti.“

Tohle snad ani nikdo normální nemůže myslet vážně. Nepopírám, že se mezi námi nenajde nějaký magor, ale můžeme vzpomenout na desítky chudokrevných středoškoláků, kteří odložili ovladač playstationu, aby si vyzkoušeli reálnou verzi Call Of Duty v nejbližší škole. Vedle těhlech idiotů tu máme partu vyzáblých muslimáků s vymletou hlavou a mnoho a mnoho dalších pošuků, kteří kolem posilovny neprojeli ani autobusem. Spojovat každého, kdo zápasí na lavičce s benčovkou a prodává proteiny, s pětinásobným vrahem, je fakt vrcholem debilismu…

…Dále se dozvídáme tu klasickou omáčku, že chodit cvičit, abyste líp běhali, dělali kotrmelce, lezli po horách, nebo líp odpálili puk, je ok, ale abyste tam chodili jen pro „samoúčelné budování svalů“, tak to zase prrr, holenkové, to už je ňáký podezřelý. Takže do fitka jo, ale jen vocamcaď pocamcaď. To by tak hrálo, plýtvat svým vlastním časem na to, abyste vypadali k obrazu svému. Kde se pořád berou tyhle specialisti na volný čas ostatních, to by mě vážně zajímalo..?

Po sdílení článku jsem měl následně kraťoulinkou výměnu názorů v úvodu zmíněným panem Houdkem, expertem přes společenské problémy, který psal, že to je vážně problém, když se někdo příliš zabývá svým tělem a že se hodně řeší, když někdo zhubne, nebo ztloustne, nebo tak… A ve mě vzrostl pocit, že se tady tak nějak píše a mluví o nás bez nás a ani jeden vlastně neví o čem.

Jsem typickým představitelem všech těch fenoménů, od bigorexie, po nadměrně strávený čas ve fitku, přes poruchy příjmu potravy, sužovaný stresem z výkyvů váhy, až po narušení sociálních kontaktů. Skoro bych u toho článku mohl mít fotku a podle těch pánů žádanku na psychiatrii. Já to ale vidím trochu jinak.

Bigorexie? Kdo to nezná, tak je to něco jako opak bulimie, kdy si připadáte hubený, přestože máte třeba přes metrák. Tak přesně to mám. Připadám si hubený? No jasně! Přestože mám standardně kolem 105 kg. A jsem hubený. Proti Big Ramimu, Turkovi, Walkerovi, mnoha mým soupeřům a tisícům kulturistů na světě jsem hubený. Dělám totiž kulturistiku, a tak se vnímám jako kulturista. Jsem hubený proti tomu autoru článku? Jasně že ne. Jsem snad magor? Tak jestli je tohle Bigorexie, díkybohu za ni, neboť bych jinak ve svém věku jedl chipsy a válel se doma u telky na kavalci. Dřív jsme tomu říkali motivace, dnes je to "nemoc". Jiná doba. 

Nadměrná návštěva fitek. Jakmile trávíte ve fitku příliš mnoho času, je to prý problém. To jako vážně? Když trávíte mnoho času na kurtu, abyste jednou hráli jako Djokovič, jste motivovaný dříč. To samé, když denně bruslíte, běháte, házíte oštěpem, chcete se stát druhou Sáblíkovou… Když dřepíte několik denně na prdeli u chytání ryb, je to milý koníček. Když jste celý dny zavřený v garáži a něco tam kutíte, jste šikovní. To všechno je v pohodě. Když denně zvedáte činky proto, abyste měl větší svaly, jste blázen zanedbávající mezilidské vztahy. Chápe někdo, že to je zábava, koníček, hobby, nebo v tom vidí jen tu psychickou poruchu? Protože jestli ne, tak to nejsem já, kdo by se měl hlásit na vrátnici v Bohnicích.

Porucha příjmu potravy. Tím se myslí, že jíte několikrát denně přesně odvážená jídla, pijete proteinové koktejly a nějak si to hlídáte kdy a co do sebe hodíte. A myslí si to ve stejné chvíli, kdy počet obézních dětí na planetě převýšil počet těch podvyživených. Ve stejnou dobu, kdy se prokazatelně ví už teď, že tyto obézní děti budou mít horší a kratší život. Napíše to v zemi, která má třetí nejobéznější národ v Evropě a s tím úzce související vysoký počet obětí pandemie. Tak ti, co dbají na svou životosprávu, vědí, co jí, mají poruchu příjmu potravy, kdežto když do sebe naházíte sračky z polotovaru, jste v cajku. Z takhle blbýho vtipu si snad už ani nejde dělat srandu…

Stres z výkyvů váhy. Pan Houdek říkal, že váha muže stresuje a že to je prý problém. Já teď po té 4denní srajdě shodil 6 kilo. Stresuje mě to? Neee. Neskutečně mě to sere! Ale je to problém? Ne, není, proč? Problém je, když není na nájem, když jste nemocní, když vás vyhodí z práce… Tohle není problém. Prostě zase přiberu. Problém z toho dělají Houdkové, aby na ten nájem měli.

Narušené sociální kontakty. Jsem 20 let ženatý, mám 2 krásné děti, drtivou většinu mých známých tvoří lidé z fitek. Do hospody „na jedno“ nechodím, považuju to za ztrátu času. Mám rád teplo, moře, pohodu a klídek, nesnáším zimu a nějaký trajdání po svých. Že nelezete každý měsíc na Sněžku, netrávíte čas v knajpě, ještě neznamená, že neumíte žít.

Ano, jsme jiní. Ale snaha o jinakost provází lidi odnepaměti. Chceme se odlišit, být jedineční. Proto si kupujeme šperky, líčíme se, barvíme vlasy, pěstujeme vousy, tetujeme se, nechodíme v uniformách, nýbrž v různobarevném oděvu… A my ještě navíc cvičíme. Chceme vypadat jinak a vypadáme jinak. Protože to tak chceme z vlastní svobodné vůle. Že vy to nechápete, je váš problém, nikoliv náš…

Komentáře: