Z toho se budeme hrabat ještě dlouho..

Z toho se budeme hrabat ještě dlouho..

Pavel Vacek | 11. 01. 2021

Touhle dobou bych jako obvykle na začátku roku smolil nějaký článek pro začátečníky s novoročním předsevzetím, který by nikdo nečetl, protože začátečník sotva objevil fitko, natož web Extrifit. Takže bych vzápětí smolil další článek o tom, jak by měl někdo u cvičení vydržet, když celý frustrovaný zjistí, že ani po čtrnácti dnech intenzívního přemísťování toho proklatě těžkého závaží a zpoceného podpaždí pořád nevypadá jako Švajcingr. Jenže všechno je teď zavřený, PES vyšel vstříc všem těm, co si už 5 let říkají, že začnou cvičit a teď, když už se konečně odhodlali, nemůžou. No není to smůla? Tak rádi by cvičili, ale musí si zas lehnout. Tak zase za rok. Takže teď mám mnohem náročnější úkoly. Třeba poradit dceři při distanční výuce, co je opakem kyselého. Na první dobrou řeknete sladké, ale chyba lávky, neb sladké je opakem slaného. Nabízí se i odpověď zásaditý, ale děti prvního stupně školenými chemiky ještě nejsou. To spíš tatínkové. Takže nevím. A stejně tak nevím, co psát dál…

Humor nás už pomalu přechází, návody, kterak si omotat gumu kolem paty, abyste kvalitně procvičili triceps, došly. Psát o dietách, když mnoho z nás je doma, je zbytečný. Dietám prospívá režim, struktura dne, plánování, pracovní stres a vytíženost. Nikoliv čumění na bednu, brouzdání po síti a nuda, jejímž věrným společníkem bývá i „chuť na něco na zub“. Abyste teď drželi dietu, musíte disponovat vůlí o velikosti Antarktidy. Nedávno jsem četl, že naše děti přibraly za období toho boje s virusem 4 kila na váze. V průměru. Říkám si, jenom? Vždyť vládní strategie dělá, co může, abychom na sobě známky blahobytu nesli v co nejvyšší míře. Naši potomci teď mohou pěkně do růžova spinkat, pět minut před vyučováním vstát, v pyžamku si pustit komp, přitáhnout si k němu nějakou tu snídani, napůl chrápajíc poslouchat úču, která si hraje na youtuberku a pak zase v klidu zalézt do pelechu. V Německu by byl takový teenager s ospalkem v oku i hodně cool, neb tam spustili reklamu, stylizovanou do vyprávění veterána boje s Covidem na domácí frontě, kterak vzpomíná na svůj hrdinný boj s ovladačem v ruce, fastfoodem na bradě a zadkem pohodlně usazeným na gauči… Odporný.

Skutečný boj ještě začne. Obnovit pracovní morálku generace, která si za poslední rok zvykla, že chodit do školy není třeba, že sportovat není kde, že povinnosti se dají okecat, že nároky se mohou klidně snižovat, že pojídání potravinářského odpadu je IN a lenošení je hrdinství, to bude fakt výzva. Přikovali jsme děti k počítačům, streamovacím platformám, sociálním sítím a zvednout je, strhnout pozornost jinam, to bude oříšek. Rok říkáme mládeži, že se nemá s nikým stýkat, že kontakt s lidmi je špatný a  pak zvedáme obočí nad tím, že roste závislost na pornu a vztahy  jim nefungují. Divíme se, že mládež sahá po steroidech, ale naplno jsme je vrhli do prostředí, kde se trpělivost a čekání na výsledek počítá na několik kliknutí myší. Bojujeme proti nemoci tím, že budujeme nové potenciálně nemocné ať už fyzicky, nebo mentálně.

Přitom je to právě sport, který pozitivně formuje váš charakter na mnoho let dopředu, mnohdy doživotně. Je to záliba ve sportu, která často dokáže provést mladistvého bouřlivým obdobím puberty a pomůže se mu vyvarovat negativním jevům, které ji provází. Bavíme se často o klíčovém období puberty, kde se rozhoduje, zda dotyčný bude špičkovým hráčem, nebo dalším bezvýznamným povalečem, který bude o dvacet let později v hospodě častovat kolegy o tom, že v žácích hrál v jedný lajně s tím týpkem, co teď je v televizním zápasu z NHL. A tohle jsme jim teď vzali a řekli, sorry jako.

Za 14 dní mi bude… ehmm, no hodně, škoda mluvit. Ale moje vášeň pro kulturistiku vzplála právě v období puberty, kterou jsem prožíval spíš s flaškou v ruce, než myšlenkami na sport. Ale prvně napumpované svaly, lépe řečeno trochu zduřelejší šlachy, ten opojný pocit, díky kterému jsem se najednou cítil větší, než jsem při mých tehdejších 52 kilech byl, mi dal jasně najevo, že tohle bych chtěl zažít zas a znova. Navíc všichni ti udělaný borci, co tam byli!! Vidím to jako dnes a jako dnes cítím, že ten zážitek určil, čemu se následujících pár let budu chtít věnovat.  Ale nevím, jak by se to vyvíjelo, kdyby mi to po pár měsících cvičení zase zavřeli. S největší pravděpodobností bych začal zase chlastat. Proč ne? Navíc, chlastat se může, to vládě nevadí. Nejlíp o samotě doma. To je hotovej rychlokurs alkoholismu. Ale to jsem odbočil. Tenkrát jsme s ničím nebojovali a já si tak mohl osvojit tréninkové návyky, podle kterých jedu v podstatě dodnes. Osvojil jsem si, že bez vůle a bez toho, že se musí makat, i když se ti zrovna nechce, nejsou výsledky. Že si na ně musíš počkat, že se nedají naklikat myší a že musíš trénovat tvrdě, zvyšovat váhy, používat těžké činky. Že musíš vstát, jít v kose na MHD, se zmrzlým frňákem vlézt do posilovny a tam si odmakat svoje. Že si musíš zamilovat tu rutinu, která ti pomůže k výsledku, jak v posledním videu na našem YT kanále trefně pronesl Slavoj Bednář. Že bez toho, aby sis připravil jídlo, nebudou svaly, nebo vyrýsování. A taky, že si na to musíš vydělat, protože se z tebe nikdo neposere jenom proto, že sis našel nějakýho koníčka.

Tohle jsem se naučil jako mladý a těžím z toho dodnes. Časem totiž všichni zlenivíme, to je normální, ale vždycky záleží na tom, z jaké laťky klesáme v té lenosti. Netrénuju stejně tvrdě jako v pubertě. Ani omylem. Ale pořád dost na to, abych ve fitku stačil o dvě generace mladším klukům. Jakou laťku budou mít kluci, co se teď naučili být rok doma? Naučil jsem se to, že ti zadara nikdo nic nedá a že se musíš spoléhat především sám na sebe. Co učíme děti teď? Že nás spasí taťka Hamajda, že máme udávat sousedy, že rodiče nemusí pracovat, protože odněkud přijdou peníze. Aspoň to říkají v TV.

Přerušit dětem přirozené sociální kontakty, zavřít je doma, aby se jim ta přirozená imunita, která vzniká setkáváním se v kolektivu echt zhoršila, snižovat jim úroveň vzdělání, vytrhnout je ze zdraví prospěšných tréninkových procesů a vrhnout je na 24 hodin denně do virtuálního světa plnýho žumpy a nástrah, je podle mě velmi špatné. Nahánět lidi na sjezdovkách, zbavit je motivace k pohybu, tréninkům, zakázat, nebo výrazně omezit takovou jednoznačně a  ve všech ohledech pozitivní činnost jakou je sport, to považuji za zločin na mladých lidech, ze kterého se budeme hrabat dlouho.

Komentáře: