Vůle a síla

Moje já je z hmoty a myšlenek. Sport je taky takový. Z aminokyseliny Tryptofan při něm vznikají hormony tvořící pozitiva uvnitř mé mysli. Neděkuji sobě ani nikomu jinému za to, že existují a ovlivňují mě. Za protislužbu by se daly považovat činnosti, které dělám od příjezdu z práce do té doby, než se „ocitnu“ mezi zdmi „nasáklými potem“.  Potom už nastává to, za co bych mohl děkovat, kdybych chtěl. Věnuji se pocitům, ke kterým by nedošlo bez mého odhodlání, bez mé aktivity. Je to štěstí vznikající z různých podnětů. Třeba z toho, že pomocí své energie a hmoty dokážu oblafnout sílu s nekonečným dosahem - gravitaci. Odlepím od země činku a tím se odstartují procesy, při kterých dochází k jednomu úžasnému uvědomění za druhým. Cítím, jak maso plnící se krví napíná kůži. Po těžkých sériích vnímám jeho hmotnost a pevnost.  Vnímám zvětšení objemu. Cítím sílu, kterou používám, hmotu, kterou ovládám.

Několikrát jsem slyšel, že lidé, co zvedají činky jsou vypatlanci. Dospěl jsem do fáze, kdy reagovat na podobný nesmysly mi přijde stejně zbytečné, jako obhajovat ženy se světlými vlasy kvůli vtipu o blondýně. Neslyším v tom nic jiného než závist a nespokojenost se sebou samým. Většinou to říkají borci, co váží kolem padesáti kilo a chlubí se tím, že můžou jíst sladký a stejně nepřiberou. Lidé tohoto typu, s kterými jsem měl osobní zkušenosti, jsou většinou přesvědčeni, že se jejich hmotnost nikdy nezvýší.  Zapomněli, že sílu svalů předchází vůle. Je potřeba dodat snahu uvést myšlenky do praxe. My, kterým se podařilo nabrat, jsme podle nich buď velcí odjakživa, anebo, pokud nás znali jako vychrtliny, jsme si pomohli anabolickými steroidy. Oni jsou těmi, kteří sice chtějí, ale tvrdí, že to nejde. V tom vidím lenost. Taková lenost a s tím související absence seberealizace můžou být příčinou nedostatku hormonů vznikajících z výše zmíněného tryptofanu. Následkem toho je kopání kolem sebe a strefování se do všech, kterým se daří se sebeaktualizovat.  Odmítají si přiznat, že se jim nechce využít svůj potenciál a tak jsou uražení a neúspěšně se snaží smířit se svou pasivitou. Jestli se někdy rozhodnou zpevnit svou vůli a budou se držet rad nějakého zkušeného „vypatlance“, jsem si jist, že svaly porostou.

Poslední dobou si všímám velkého rozmachu kulturistiky. Ale vím, že lidí, kteří by chtěli cvičit a nedělají to, je stále hodně. Vede mě to k zamyšlení, kam by taková masová pasivita mohla vést globálně. Jak by to dopadlo, kdybychom evoluci neposkytovali informace o činnostech souvisejících s tím, že jsme konečně zvedli zadek? Zakrnění. Mozek by se možná zvětšil a končetiny naopak. Ano, to, co máme v hlavě, je sakra důležité. Dělá nás to výjimečnými natolik, že jsme díky tomu opustili skupinu zvanou fauna a stali jsme se jedinečnou samostatnou „kategorií“. Ale jak by to s námi dopadlo, kdybychom odmítali používat svou vůli k rozhýbání našich těl, kdybychom postupně zavrhli to, co nás spojuje s ostatními živočichy? Dokážete si představit titul „Základy telekineze pro gymnázia“? Já ano. Takže tady mám jeden návod pro ty, co chtějí umět telekinezi - přemisťování předmětů pouze silou vůle. Kecám. Ležet na gauči a přitom hýbat světem se vám zachtělo? Takový  Arnold Schwarzenegger, ten už může ležet u televize. Ale on roztočil svět natolik, že už dávno nebude mít schopnost ovládat hmotu, až přestane působit ta setrvačnost.

Myslet na rozvoj je dobré, ale k tomu chybí ještě takový malý detail. Svaly a jejich uvedení do pohybu. Bez hmoty to prostě nejde. Čím víc budete mít vůle, tím víc budete mít síly, ale musíte začít převádět teorii do praxe. A ne ležet na madračce a představovat si, že jste ten, co nese kus stromu ve filmu Komando. Nedávno jsem někde četl, že posilovat nemusíme, stačí, když si to budeme představovat a postava se nám sama zpevní. Co jsem se tam ale nedočetl, a považuju to za zásadní chybu, je, že bychom si měli představovat i maso s rýží, nejlépe 5krát denně, a poroste to. Pokud vážím šedesát kilo, měl bych si tedy té rýže představovat aspoň 250 gramů denně (rozložit do pěti porcí) a masa kolem půl kila. A když zapomeneme zahrnout do představ mikroživiny, tak budeme nachlazení.  Tak takhle to nefunguje. Vůle je nedílnou součástí toho všeho. Svaly bez ní neporostou. Kdyby jo, tak možná Rick Grimes neutíká před kusy rozpadajícího se masa, ale před hordou mistrů Olympia. A naopak to taky nejde, proto Keanu Reeves věděl, že musí hrát ve filmu, aby ohnul lžíci. A stejně pak zjistil, že to, co se ohýbá není lžíce, ale on sám.

Mám radu pro všechny, kteří by chtěli, ale nejde to. Pokud toužíte po hmotě, nebude stačit pouhá myšlenka. Spojte vůli s fyzickou silou, nebo můžete dopadnout podobně jako já v osmi letech: Nešťastný z toho, že krabička od sirek se ani po hodině soustředění nepohnula.