Volné sestavy v kulturistice jsou přežitek

Volné sestavy v kulturistice jsou přežitek

Pavel Vacek | 20. 07. 2020

Hned v první větě musím těm čtenářům, kteří jsou obeznámeni s mým účinkováním ve Svazu kulturistiky, že následující řádky jsou názorem čistě mým, nikoliv SKFCR. Jde o myšlenky někoho, kdo píše o kulturistice a fitness víc než 10 let a komentuje dění v téhle sociální bublině v pravidelném sloupku na těchto stránkách. A zároveň také někoho, kdo je stále aktivním aktérem soutěží a nakonec někoho, kdo si v mysli představuje, že bude pózovat jak Vince Taylor, ale v reálu se na pódiu pohybuje jako chromý bratr Vince Taylora stiženého roztroušenou sklerózou. Čili, nemůžete mi mít za zlé, že bych tuhle disciplínu s gustem poslal do propadliště sportovních dějin. Ale co mě k tomu, mimo vlastní záchrany zbytků důstojnosti, vlastně vede? Inu, pojďme si to říct.

Poslední dobou se na mé facebookové stránce objevují videa sestav borců z přelomu 80–90 let a je to často dechberoucí podívaná. Možná to má spojitost s tím, že se hodně mluví o mladém Labradovi, čímž se dává vzpomenout na jeho otce, Lee Labradu, coby ztělesněním estetiky a krásy kulturistiky. Zároveň z popela vstaly dávno zapomenuté videozáběry jeho sestav a řeknu vám, to je panečku podívaná. Když jsem byl mladý kluk, pokusil jsem se to jednou napodobit a jediným výsledkem bylo, že jsem si zašmodrchal ruce tak, že mi od té doby přestal růst biceps. Schválně si to někde najděte a budete zírat, jak úchvatně se dá máchat pažemi sem a tam a dokola a seshora nahoru. Labradovy sestavy bylo něco, co by dalo z fleku předvádět na pódiích těch nejrenomovanějších baletních divadel světa. Ale rozhodně v tom nebyl sám, pěkné sestavy předváděli i Shawn Ray, Flex Wheeler, Kevin Levrone a mnozí další.

Jestliže však někdo dokázal spolehlivě zastínit pozérské umění Lee Labrady, byl to Vince Taylor. Jeho přechod z klasického pózingu do ztvárnění robota bylo něco šokujícího. Fantastického a nového. Tehdy se o You Tubu psalo možná tak ve sci-fi filmech, a tak jsme si museli počkat na VHS (video) kazety se záznamem Mr. Olympia. Koukali jsem na tu sestavu všichni jak na zjevení, přehrávajíc si to tam a zpátky pořád dokola až z toho záznamu zbyla jen rozmazaná šmouha. Dnes už nemám ánunk, jak tenkrát Vince Taylor na té Olympii dopadl, ale tu sestavu a zážitek z ní si živě vybavím i dnes po 25 letech. Později přidal ještě taneční prvky z tehdy oblíbeného tance Makarena a když s tím vystoupil v Praze, hala málem spadla. I dnes vídáme taneční prvky v sestavách, robotické pohyby a podobné show prvky, ale Vince Taylor byl zkrátka první a na to se nezapomíná stejně jako na svůj první šťouch.

Bohužel, kvalita sestav v profi táboře dnes už trochu vázne, přestože i dnes můžeme vidět skvělé pozéry. Jako první každému asi vyvstane na mysli Kai Green. Byť se jeho současná (natočená) produkce hodí spíš na TikTok, nebo rovnou na nějaké trans stránky, nikdo mu nemůže upřít neortodoxní a tím pádem originální pózování. Zároveň nás může těšit, že jeden z nejlepších pozérů světa pochází z ČR. Když jsem viděl Lukáše Osladila naposledy provádět volnou sestavu na EVLs, trčely mi chlupy na předloktí úplně stejně jako bradavky puberťačky při prvním pettingu.  Dokonalé a přesné načasování na dramatickou hudbu, parádní forma, skvělé sladění s rytmem, dokonalá souhra těla se zvukem. Slyšel jsem, že Lukáš tu sestavu trénuje rok. Nevím, co je na tom pravdy, ale já bych to i po roce nácviku dočista zvoral kvůli trémě.

U mnohých profi borců by to ani nikdo nepoznal. Nacvičit pobíhání sem a tam po pódiu zase takovou práci nedá. Není to však úplná výtka. Jsou a vždycky budou typy borců, kde žádné taneční kreace neočekáváte a vlastně je ani vidět nechcete. Dorian Yates si vystačil s pokerovou tváří a strojovým zaujímáním jednotlivých postojů a bylo to skvělé. Jeho image tvrdého přístavního dělníka mu ani nic jiného nedovolovalo. Toužil by snad někdo vidět Branche Warrena dělat tu Osladilovu roznožku? Já teda rozhodně ne a jeho nasupené pobíhání sem a tam vlastně dokonale přeneslo jeho tréninkovou filozofii na soutěžní prkna. Stejně tomu bylo i u jeho parťáka Johny Jacksona. I jeho sestava z EVLs mi jako jedna z mála utkvěla v paměti, jakkoliv mu jeho choreografii zřejmě sestavilo šestileté autistické děcko. Přesto se mi jeho výraz nasupeného gorilího samce (a vážně v tom nehledejte žádný rasismus) s tou megaobrovskou flákotou svíčkové za krkem, kterou my nazýváme trapézem, hledající svou oběť za zvuku agresivního gangsta rapu, strašlivě líbil…

Pokud si tedy momentálně kladete otázku, jestli jsem se v tom nadpise nějak neukvapil, vězte, že jsem ho napsal cíleně, abych vzbudil vaši pozornost. Clickbait se tomu říká, nebo tak nějak… Mínil jsem tím totiž především sestavy v amatérské kulturistice. Pokud si totiž zoufáme nad tím, že volné sestavy profíků už není to, co bývávalo, jde to v ruku v ruce se stejným steskem v té amatérské části. Jenže zatímco Phil Heath se může na pódiu klidně šťourat v nose a my budeme s otevřenou hubou zírat na jeho brutální předloktí, kterak se mu to tam hýbe a vlní, ve stejném případě u závodníka v sedmdesátce si budeme přát, aby tu hubu zavřel a nesežral vyloveného holuba. Když bude Shawn Ray při sestavě chrápat jako obvykle, pořád se je na co dívat a pořád je co obdivovat. Když to samé dělají borci v 85 kg kategorii, díváme se leda na hodinky a tlačíme vteřinovou ručičku silou vůle kupředu, aby nám zkrátila to vizuální trápení. Zkrátka, velmi časté napodobování profíků amatéry, je stejně zajímavé, jako pozorovat trávu růst.

Ale to není ten hlavní důvod, proč bych nejraději zrušil sestavy v amatérech. Tím je časová náročnost. Zatímco na profi soutěžích nastupuje pár kategorií, v amatérech připomíná počet kategorií telefonní seznam. Pamatuji doby, kdy bylo na MČR 5 váhových kategorií mužů, 3 žen, 1 párů. Pak přibyla kl. kulturistika 2 nebo 3 kategorie. Ve finále mistrovství tedy bylo pár lidí a volné sestavy představovaly vrchol soutěže, na který se všichni těšili. Dnes se na mezinárodních soutěžích závodí v blocích, semifinále a finále se v podstatě smázne hnedka za sebou. Vrchol soutěže de facto zmizel. A je to dobře, protože při tom počtu kategorií byste začali o Velikonocích a finále byste absolvovali někdy na pálení čarodějnic. Mám teď 1.8. v Praze seminář pro začínající závodníky (na který vás zvu) a zase musím měnit počty kategorií. A než to zkontroluji, jestli jsem nějaké nezapomněl, IFBB International mezitím vymyslí nové. Kdybych to po sobě kontroloval pětkrát, měli bychom 5 nových kategorií. Fakt.

Takže v tomhle maratonu kategorií musí rozhodčí ještě zírat na chlápky, které leccos imitují, občas jsou originální, sem tam zábavní, ale vždy příliš zdlouhaví v soutěžním kole, které obvykle nerozhoduje vůbec o ničem. To už byste museli být skutečné jelito, pohybový lůzr a ignorant, aby vás kvůli sestavě odsunuli z prvního místa někam do pryč. Takže máme kolo, kde sice trvá sestava jenom minutu, ale další vteřiny čekáme na to než se tam někdo uprdelí, pak další minuty posloucháme ticho, protože nejde aparatura, pár sekund sečkáme u těch, kteří se příliš rozvášní ve svých kreacích a přetáhnou časový limit, show pro diváky minimální a stejně to nemá na výsledek valný vliv. Takové soutěžní kolo je při dnešním našlapaném programu velkým luxusem.

Osobně bych preferoval něco jako je I-walking u bikin, nebo samostatné provedení max. 5 póz při nástupu do finále. Já bych si střihnul 3x nějaký kozy, jednou tricák, jednou břicho a bylo by to odbytý. Aspoň bych se nenervoval z toho, aby my nevypadly vejce z těch titěrných plavek, kdybych si chtěl zase hrát na Lee Labradu.

Komentáře: