V životě nepoužitelnej, neunese skříňku, na stavbě by chcípl… Tak určitě.

Mám za sebou vskutku pekelný týden. Vše začalo 14. února. Možná čekáte nějakou nepodařenou chvilku na Valentýna a následné žehlení a nákup znovunabyté přízně pomocí oděvů a doplňků zvučných jmen, či dokonce investice do drahých kovů rozpočtem středoafrické země, ale nenechte se vysmát, bylo to mnohem, mnohem horší. Na tento den před notným časem zpět naplánovala moje choť přestavbu dispozice našeho velkého 4+kk na 5+kk a kompletní vymalování a různé opravy k tomu. A já, zřejmě v nějaké slabé chvilce, jejichž načasování a následné zneužití zvládají naše drahé polovičky mistrně, souhlasil… Nejdřív jsem si myslel, že to přejde. Pak, že ono zakroužkované datum v kalendáři nějak samovolně zmizí. Ale nestalo se ani jedno ani druhé a v nedělní podvečer jsem pochopil, že už není cesta zpět a mě čeká jen ono Churchillovské krev, pot a slzy…

Přestavba a malování plně zařízeného bytu zároveň, je ta nejhorší varianta ze všech stavebních úprav. Musíte nábytek z totálně zajebaného pokoje A, přemístit přes nábytkem totálně zajebaný pokoj B, do nábytkem totálně zajebaného pokoje C a v různých kombinacích zase jinam. Plus nějaký nový další, který patří do nově vzniklého pokoje E, protože jsem vynechal nábytkem totálně zajebaný pokoj D. A pokud jste dostatečně vnímaví k předchozímu textu, můžete mi vyčíst, že nezmiňuji pokoj F. Takže hrajete reálný Tetris s různými skříněmi, poličkami, truhličkami, zásuvkami, krabicemi plných hadrů k prasknutí, květináčemi a vším tím haraburdím, které dokáže bezbřehá ženská fantazie pořídit, aby „zútulnila“ byt a o jejichž existenci jste za ty roky, coby normální heterosexuální muž, neměl absolutní ponětí. Přitom o něco permanentně zakopáváte, o něco se boucháte a do huby vás pleská všudypřítomný igelit. Stěhoval jsem květináče a rostliny v nich, které jsem viděl poprvé v životě, tahal se se skříněmi plných oblečení, které na sobě měla moje žena naposled, když přišla o panenství. Objevil jsem truhličky, které v sobě skrývaly menší truhličky, které v sobě měly krabičky, jež byly ozdobným obalem na titěrný šperk. Matrjoška by mohla závidět. Odhadl jsem, že peníze utracené za největší množství plyšáků na m2 na světě, ukrývající se v útrobách dětského pokoje, by vydalo na další byt. Vyšrouboval a zase sešrouboval tolik šroubků a matiček, že jsem začal chápat, proč se ČR říká montovna Evropy. Nakonec jsem nějakým zázrakem a s pomocí černé magie dokázal umístit na značky všechny ty kurevsky těžký skříně a sedačku. Nutno podotknout, že jeden den s pomocí bráchy a všechny dny s pomocí mojí 55 kilové paní, která, jak asi tušíte, není zrovna prototypem statné slovanské ženy, za kterou by se dal zapřáhnout pluh a zorat pole…

Byl jsem týden vzteklý, vyčerpaný, frustrovaný z narušení denní rutiny, s nevyčerpatelnou zásobou těch nejznámějších sprostých slov a s podivuhodným talentem na vymýšlení mnoha nových. Mrtvých tahů jsem provedl snad miliardu a naše 20leté manželství co pět minut hrozilo, že rozvedených párů už nebude 50 %, nýbrž 51 %. A do toho všeho, jsem ve chvilkách na svačinu četl komentáře, jak jsou kulturisté nepoužitelní, jak neumí vyměnit ani pneumatiku, jak neunesou ani skříňku při stěhování a k tomu už obvyklé… na stavbě by do 5 minut chcípnul, vozit kolečka by nedal atdatdatd… Přiznám se, že tentokrát mi všechny ty žvásty moc nesedly… Protože, jestli se mi to celé nějak nezdálo, tak jsem všechno to, co bych údajně nezvládnul, nějak (asi mávnutím kouzelného proutku) zvládnul. Tak jak to teda je s tou naší nepoužitelností?

Začněme od začátku. Cvičím od 15 let. Snil jsem o tom, že jednou budu Mr. Olympia a v 90. letech, kdy se vyrojila spousta zbohatlíků, kteří sponzorovali kde co, (čti: rozhazovali rychle nabyté peníze) dokonce panovala i představa, že bych se tím mohl třeba i živit. Ani jedno se sice nestalo, ale snažil jsem se. Jako harant jsem byl dorosteneckým Vicemistrem Čech, jako junior pak 3. na Mistrovství tehdy ještě ČSFR. To už docela úspěch s ohledem na konkurenci. A to přesto, že jsem v té době už pracoval. Jako elektrikář. Ale ne takovej ten fešnej, co ho znáte z pornofilmů, jak přijde opravit sporák a v mezičase vyklátí všechno co se v baráku hejbe, od feny po dědu. Já byl silnoproudař, takže jsem tahal kabely 10x tlustší, než vyprodukuje Fatty Pillow, taky mnohem těžší, ale od bahna na stavbě ještě zasranější. Dělal jsem společně s chlapama, kteří by asi nepsali na fcb komentáře, pokud by v té době byl, protože jsme všichni zvládali to samé. Vlastně spíš to bylo tak, že jako ten „udělanej mlaďas, co cvičí“, jsem v partě odsral vždycky tu nejhorší práci. Takže žádný stachanovský výkony kolegů-nekulturistů se fakt nekonaly. Bavilo mě to? Ani omylem! Byl jsem u toho zadejchanej? No asi jo. Zvládnul jsem to? No jasně. Vydržel jsem tam? Ne. Blbě se mi u toho cvičilo. A navíc jsem si našel líp placenou práci…

…Ve skladu barev. Řeknu vám, skládat kamion 40 kg Primalexů růčo taky nic moc. Sralo mě to? No jéje. Byl jsem ztahanej? Jak pes. Šel jsem pak na trénink? No jasně. Ale taky jsem odtamtud vyfičel. Rovnou do Casina. Do líp placený práce.

Ještě relativně nedávno moje zesnulá babi bydlela v baráku, kde se topilo uhlím. Takže vždycky 1x za rok přivezli několik metráků uhlí, které se muselo převézt kolečkama ještě nutný kus za barák. Taky jsem vozil. Už jako coby Vicemistr Universe, reprezentant ČR a při váze nad 100 kg. Nevozil jsem víc jak ostatní. Neběhal jsem s tím, a ani to nenabral do náruče a nepřemístil jako taťka Úžasňák. Prostě jsem to odvozil společně s ostatníma a skřípal u toho zuby pokaždé, když někdo pronesl hlášku, kterou bytostně nenávidí všichni kulturisti na světě. „To máš místo tréninku.“ Ne, nemám. Na tréninku děláš to, co tě baví, co tě naplňuje, ne to, co tě sere a nebaví. Ale zvládneš to, ne že ne. Musíš.

A o tom to celý je. O našem hobby. O zábavě. O koníčku. O náplni volného času. A ty lidi to z nějakého důvodu nechápou. 99 % procent času je mi to úplně ukradený. Dělám svůj koníček, jehož prostřednictvím vypadám, jak vypadat chci. Teda aspoň se snažím k tomu přiblížit. A určitě nepřestanu jenom proto, že nějaký anonymní moula napíše, že neodvezu pár koleček s pískem. Ale to 1 % bylo v době, kdy jsem celý týden zvládal věci, o kterých jsem současně četl, že je kulturisti nezvládnou. A tak jsem si u toho šroubování a přenášení říkal, co je tak strašně sere, že se každou chvíli musí někdo pochlubit, že zvládne vykopat díru v zemi, zatímco Koritenský ne?

Asi to, že vypadáme jinak. To lidi sere vždycky. Počítám, že Ledecké to nepíšou. Nebo Krpálkovi. Nebo Plekancovi. Že asi nepřijdou na fanpage Slavie a začnou psát, že ten čutálista možná umí běhat, ale s kolečkem by chcípl. Jim prostě vadí svaly. Kulturisti ve videích mají svaly, zvedají činky, oni taky zvedají, taky makají, ale svaly nikde. Jo, to naštve. A tak mají potřebu vytáhnout pindíka a začít si ho poměřovat nějakou svojí manuální superschopností, která je ale každýmu kulturistovi úplně u řiti. Jinak si to vysvětlit neumím.

Pravda je taková, že žádného špičkového kulturistu asi na stavbě neuvidíte. Ani v jiné fyzicky namáhavé práci. A já se teď nechci v žádném případě dotknout kohokoliv manuálně pracujícího. Vážím si každého, kdo nepobírá dávky, nežebrá a tvrdě pracuje. Vážím si jakékoliv práce. To ale neznamená, že bych chtěl jakoukoliv práci dělat. Myslím, že teď můžu mluvit i za ostatní kolegy. Baví nás kulturistika, sport fyzicky namáhavý, navíc náročný na denní režim. A baví nás tolik, že častokrát vyměníme lépe placenou práci za takovou, která víc vyhovuje našemu koníčku. Je to normální věc u každého zapáleného nadšence do jakéhokoliv sportu. Někdo preferuje výdělek na stavbě, jiný maká do úmoru v podnikání, další dají přednost koníčkům před větším výdělkem. Měl jsem to stejně a podmínky pro cvičení měl postupem času lepší a lepší. Pokud bych však nedejbože musel zase na stavbu, šel bych. Fyzicky bych to zvládl, tím jsem si jistý. Psychicky by to už bylo o poznání horší. Kor kdybych se dostal na tu, kde dělají samí facebookoví supermani…