V době covidí smekám před vámi klobouk dámy a pánové

V době covidí smekám před vámi klobouk dámy a pánové

Pavel Vacek | 06. 10. 2020

Jak už asi víte, v neděli proběhla první soutěž tohoto roku se zahraniční účastí. Jeden z podniků seriálu Diamond Cup a na ní navazující závod profesionálů Elite Pro. Upřímně, čekal jsem větší zájem diváků (v té Elite Pro části) a menší zájem závodníků v té amatérské. Dopadlo to přesně naopak a do Prahy nakonec přijelo kolem 200 sportovců a co víc, v podstatě jsem nezaznamenal špatně připraveného závodníka či závodnici. Formy účastníků tak pro mě byly obrovským pozitivním překvapením, protože udělat excelentní fazónu na soutěž, to v téhle době vyžaduje nervy ze železa...

Každý rodič, každý pedagogický pracovník a každý sportovec vám jistě potvrdí, že klíčem k úspěchu, ať už má jakoukoliv podobu, je nějaká forma motivace. Cíl, většinou ohraničený datem, ke kterému se směřuje veškeré úsilí a píle. Vidina nového smartfounu za lejstro plné jedniček motivující školáky, aby místo několikahodinového sledování TicTocu nahlédli do učebnice dějepisu. Uznání, potlesk sálu a medaile na krku v den D, ke kterému se upíná závodník nad poloprázdným talířem jídla, jenž mu už dávno nechutná… To všechno je v momentálním čase, kdy jedinou jistotou je nejistota, mentálně vysilující mnohem víc než obvykle.

V Extrifitu jsme si vždy zakládali na tom, že jsme si vše nejprve vyzkoušeli na sobě. Proto i já tu píšu věci více z praxe než z teorie. Když píšu o dietách, nemám u toho mastnou bradu z prejtu a když tu dám nějaký tréninkový tip, měl bych ochutnat stejně uvařenou polívčičku z činek, lanek a závaží. Proto i teď vnímám osobně tu tíživou nejistotu, kterou musel snášet každý závodník a závodnice v tomhle roce. Začal jsem se připravovat na MS Masters. Měl jsem to naplánováno už po minulém MS, kde jsem skončil druhý a vrtalo mě hlavou, jestli ta zlatá není nějak hřejivější, nebo blýskavější pro fotku na Instagram. Chtěl, resp. chci to zjistit a přijít tomu na kloub. Termín MS byl 4.-6. 12. v Turecku. Jako obvykle jsem si vyčlenil 12 týdnů na poctivou a tvrdou přípravu. Nejdříve přišla zpráva, že to nebude v Turecku. Nevadí, stejně je nemám moc rád, páč metaj bomby na Kurdy. Bude to ve Španělsku. Jako minule. Fajn, nevadí, v tom sále je sice kosa jak v krematoriu, ale zas je aspoň hezkej na pohled a beru každou zemi, kde jsou palmy a příjemných 15 stupňů v prosinci. 

A zatímco jste vloni sedli do aeroplánu a za dvě hodiny byly u moře, letos tam nic nelítá, a tak musíte procestovat půlku Evropy křížem krážem a všechny ty přestupy, mytí rukou a měření teplot na letištích vám zaberou tolik času, že by stihnul Gagarin obletět zeměkouli. Nevadí, reálně jsem zauvažoval, že pojedu autem. Takovej roadtrip mě stejně odjakživa lákal. Akorát se zastávkami u McDonald, a ne s vyschlou hubou od rejžových chlebíků. Ale co, závody jsou závody, vydržíme všechno. Akorát že to nebude v prosinci, ale o měsíc dřív v listopadu. A hnedka zkraje. Paráda. Takže jen co jsem se v tý dietě trochu rozkoukal, už abych zase končil. To dáme. Akorát, že si nesmím pustit tuzemský zprávy…

Páč za první 3 týdny přípravy se stalo tohle… Situace začíná být vážná, lidi nějak víc chrchlaj. Ale nepanikařme, počkáme 14 dní a pak se zavedou nějaká mírná opatření. Paráda, Extrifit zasponzoroval Diamond Cup, aby se vůbec mohl uskutečnit, zdá se, že všechno proběhne v klidu. Po pouhých 3 dnech plukovník oznámil, že teda 14 dní na pozorování je moc, že opatření se budou zavádět od pondělí, resp., že si s klukama sedne a nějak si hodí kostkou, co se zakáže a co ne. Panika, desítky dotazů (funguju i ve svazu SKFCR), jestli DC bude. Jestli vůbec něco bude. Říkám v klidu, bude, připravujte se dál, s vědomím, že vím úplné hovno a kluci možná prodělají desetitisíce a budou se mučit v dietě nadarmo. V pondělí před 14 dny nám média sdělují, že plukovník vzkazuje, že pokud nic neuděláme, nezavedeme žádná opatření, tak tu bude právě dnes, v době, kdy čtete ten článek, 8000 chrchlajících navíc za jediný den (to lze dohledat). Jaká opatření? Tak bude DC, nebo nebude? Hovno jsem věděl předtím, pak jsem věděl dvě. A že prej zakážou volnočasové aktivity, ale nezavřou ekonomiku. Ehmm, co? Zase zavřou fitka? Protože přesně tam chodím ve svém volném čase. Nebo závody, zápasy, turnaje? Protože i tam se, pokud si tak matně vybavuju, chodí po práci ve volném čase. Uvidíte, nechte se překvapit, počkejte si do středy. Do středy 3 dny před Diamond Cup. Do tý doby si můžete místo rýže nervozitou kousat třeba nehty u ruky. Nakonec se ukázalo, že virus zabíjí až po volbách, tedy od tohoto pondělka, takže až tři hodiny po ukončení soutěže. A smrtelné aktivity jsou hlavně ty, kde se hodně křičí a nahlas zpívá, takže Lucie Bílá má utrum a s ní i diváci nadcházejících podzimních soutěží. Všichni ti, co se chystali na tradiční pohárovky, chtěli se předvést svým rodinným příslušníkům, partnerům se odvděčit skvělým výsledkem za odpíraný sex a ukázat všem přátelům z posilovny, že i jeden/jedna z nich může dokázat vítězit, je teď budou muset nechat doma a ukázat se před 5 lidmi v rozhodcovských sakách. Motivace nedat si teď nějaký ten zákuseček jako hrom, to vám teda řeknu…

Možná si teď řeknete, vždyť je k těm závodům nikdo nenutí, je to jenom koníček a já vám odpovím, že máte pravdu. A hned vzápětí dodám, že jsem vděčný za každého, kdo tomuhle blázinci nepodlehl, žije dál podle svého a chce naplnit své cíle a vize. Vím, že pan plukovník tč. ministr, by nejraději, abychom si dali všichni hadry na huby a mazali z práce rovnou domů, ale to se nestane. Těžko už může někoho vyděsit druhou vlnou smrtelné pandemie, kterou drtivá většina lidí v klidu přečká v jedné jednorázové roušce z jara. A když už ho ten jed, na který není léku, zasáhne, stejná většina lidí ho přečká na horkém čaji s citrónem a ovladačem telky v ruce. Škoda, že ten postup nevyzkoušeli u AIDS, třeba by to zabralo. Ano, jsem cynický parchant a přesně znám ten argument, který mi přistane v komentáři pod článkem. „Mluvil bys jinak, kdyby bojoval o život kvůli Covidu tvůj příbuzný. Asi by sis nepřál, kdyby ti umřel, co?“ Ne, nepřál. Stejně jako si to nebudu přát za 5 let, nebudu si to přát ani za 20 let a nepřál jsem si to ani před 15 lety, kdy mamka dostala raka a po chemce vypadala jak sušený strýček Fester z Adams Family. A stejně jako tehdy, i teď si budu přát, aby se z toho dostala. Ale lidi umírají, bohužel, vakcína na nesmrtelnost je pořád v nedohlednu. A tak, pokud by nedejbože přišel na řadu jeden z těch milionů důvodů ke smrti, bych si pobrečel a slíbil jí, že na ní budu nadosmrti myslet. Ale budoucnost jsou děti, mládež a mladí lidé, ne odložení dědečkové v Domově důchodců. A dětem a mládeži se teď houfně ruší turnaje, vyučování, závody, vystoupení… Místo sportování, posilování zdravé imunity v kolektivech, motivace k pohybu je strkáme za stůl k počítačům, protože proč něco dělat nebo pořádat s vidinou, že se to zruší? Dětem zpřetrháváme důležité sociální návyky, protože si Pepík zakašlal a mohl by tím odkráglovat paní učitelku…

Říkají, že nechtějí ničit ekonomiku, ale dělají přesně to. A proto díky za každého člověka, který chce žít normálně. Chce pracovat, bavit se, sportovat, nebát se a utrácet za blbosti. Skutečně tedy z celého srdce obdivuji všechny ty, kteří i přes tuny destruktivních pochybností, co se jim valily do podvědomí jako tsunami, dokončili své přípravy, zúčastnili se, nebo ještě zúčastní soutěží. Díky za všechny pořadatele, vedoucí zájmových kroužků a sportovních oddílů, co se ještě nepředávkovali prášky na nervy… Smekám před vámi z mé holé hlavy pomyslný klobouk, dámy a pánové…

Komentáře: