Tvoje stehna už jsou moc! To by mělo stačit

Před několika týdny navštívil ČR jeden z nadčasových velikánů kulturistiky. Víte kterej? Ten s těma brutálníma nohama. Tom Platz. Legenda. Prý udělal 23 dřepů s 225 kg na jeden zátah. Měl tak vypracovaný stehna, že by ještě tři roky po své poslední soutěži mohl vychytat amíkům postup do semifinále na olympiádě v Naganu (1998), kdyby tam nastoupil jako hokejovej golman. Ani Jágr by nic nezmohl a to by tam Tom mohl stát jen v plavkách. S třemi procenty podkožního tuku. Nehybně. Obvod jeho stehna se pohyboval okolo 80 cm. Takový to byly betony. Kam se na něj hrabu se svýma špejlema s obvodem 63.

Úhel pohledu

Po konci směny mi v šatně čumí týpek nad kolena a říká: „ To už je moc.“ Tomu jsem se sice zasmál, ale nedivím se pohledu z jeho pozice. On totiž necvičí s činkami ani závažím. Má široký záda, ale podle mě objem jeho stehen zaostává oproti zbytku těla kvůli tomu, že cvičí jen s vlastní váhou. Na těch workoutových prolízačkách příliš mocných kvadráků taky nevidí, takže jeho úhel pohledu je jasně ovlivněnej. Tak jako ten můj.

Ležím u vody, cítím jak slunce prohřívá moje kvadrišpejle a tak si nad tím přemýšlím. Uvědomuju si, jak máme všichni na spoustu věcí rozdílnej pohled a jak se ten pohled v průběhu života mění. Vnímám to i tady při relaxování u vody. Na druhým břehu hledám nějakou chatku, kterou bych poznal. Žádnou nenacházím. Jeví se mi nějaké menší. Byl jsem tady naposledy téměř před třiceti lety. Poznávám leda tak most na druhou stranu přehrady. Ale i ten je kratší. Čím to je? Vyrostl jsem. Byl jsem malej capart, není divu, že se mi tady dřív všechno jevilo o hodně větší, než dnes. Znáte to taky? Vidím to i na lidech. Vzpomínám si, jak mi Kevin ze Sám doma připadal velkej, protože jsem byl menší. O nějakej rok později jsem se divil, že po Márvovi a Harrym háže cihly malý děcko. A v dospělosti to mám podobně. Než jsem začal cvičit a růst, Wesley Snipes mi ve filmu Blade připadal jako jedinec s perfektním svalovým rozvojem.  Nabušenej byl pro mě i Bruce Lee. Byl to každopádně borec, ale dnes se mi ve svých filmech jeví nějakej vychrtlej.

Téměř denně se vidím s borcem, co v pohodě provedou dřep s čtvrtkou tuny na zádech, hmotnost zátěže při jejich tréninku benčpresu se blíží dvoum metrákům a na jejich postavách to jde samozřejmě vidět. Sám jsem za posledních pár let zvýšil tělesnou hmotnost o necelých 40 kilo a na facebooku sleduju vazbiče z Extrifit týmu. Není tedy divu, že místo lidí, kteří mají stejné proporce jako já před šesti lety, vidím jen kostry obalené kůží. A právě ty mi říkají: „ Ty už seš moc. To už by ti mělo stačit.“ Jasný, zaznamenal jsem určitej růst, a když mi pár hubeňourů dneska řekne, že to přeháním, tak zítra už nemám chodit cvičit? Kdyby to tak fungovalo, tak by mě měl poslechnout borec slaňující z nejvyšší z Adršpašských skal, kdybych mu řekl, že to už je moc a že na vyšší skály by už lézt neměl.

Chci být velkej, větší a mít ten prožitek z tvrdosti a napumpování. Viděli jste ta stehna Toma Platze? Musel mít úžasný pocity, když měla ta jeho železa maximální tvrdost. Chtěl bych je mít takový jako on. Jestli se mi to podaří, je už věc jiná (nepodaří :-D ), ale nepřestanu cvičit kvůli jiným úhlům pohledů lidí, kteří o tom vůbec nic nevědí. Ani kvůli pohledům těch, kteří si myslí, že vědí. A to jsou mudrci, co nás zaškatulkovali do diagnózy bigorexie. Podle nich máme podobnej problém jako anorektičky. A podle mě je bigorexie jen jinej úhel pohledu.