Trip do Vegas- 2.díl.- Teď už jenom o kulturistice.

Minulý díl jsem zakončil větou, že příště už budu psát jen o kulturistice. A příště je teď. Vrhneme se tedy na samotné dění soutěže Mr. Olympia, na americké fanoušky, zázemí, přidám pár pochycených drbů a nevyhneme se kontroverznímu tématu jménem Kevin Levrone.

Mr. Olympia Physique a ostatní stafáž…

Celá Mr. Olympia se koná pro jednu jedinou kategorii. A to tu, kde vyhraje skutečný král kulturistiky a tím je momentálně Phil Heath. Všechno okolo je jen křoví kolem cesty směřující k vyhlášení krále. Trocha toho lesku ještě padá na kategorii do 212 lb, ale zbytek je jen vata na zaplnění programu. Alespoň tak to na mě působilo. Pokud příznivci kategorie Physique jásají, že jejich představitelé jsou součástí téhle působivé show, nic nemůže být dále pravdy. Ano, existuje titul Mr. Olympia physique, ale soutěž jako taková se koná na výstavišti, kde probíhá Expo a za nevalného zájmu publika. Alespoň v porovnání s hlavním programem. A na rozdíl od ženských kategorií, vyhlašování vítěze ani neprobíhá na hlavním pódiu Mr. Olympia, nýbrž přímo na Expu. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to vadí. Naopak.  Ale ještě hůř jsou na tom strongmanské a powerlifterské soutěže. Větší prostor měla na Expu i nějaká opičí crossfitová kratochvíle. (Třeba byl ve hře titul Mr. Olympia Crossfit, nevím) A aby toho nebylo málo, i samotné Expo bylo mírným zklamáním. Čekal bych výstavní expozice slovutných amerických značek, show amerických choreografů, přehlídku uměleckých děl plastických chirurgů a další parády, ze které by ubohému Východoevropanovi střílely oči z důlků jak v komiksu, leč nic z toho se nekonalo. Mnohem víc toho uvidíte na klasickém Fibu v germanistánu. Co mě však překvapilo, byla účast na Flexe Lewise. A rozhodně ne jen nějaká symbolická. Dvě hodiny postál na svém stánku s oblečením, 2 hodiny byl na stánku sponzora BSN a nakonec byl k dispozici u expozice médií Flex a Muscle@Fitness. Všude ochotně odpovídal, fotil se s fanoušky a rozdával podpisy. S úsměvem.   Na tom by samozřejmě nebylo nic divného, řeknete si, pokud by se to ovšem neodehrávalo jen pár hodin před jeho semifinálovým vystoupením na pódium. Prostě profík, jak má být a důvod, proč je Flex tak ohromně populární.

Rozcvičovna, prachy a nějaký drby

Jinak je ale na Mr. Olympia profi vše. Především organizace. Což se projevuje také v tom, že tam, kde být nemáte, tam se prostě nedostanete. Nestěžuju si. Konstatuju to se zkušeností z tuzemských soutěží, kde se mnohdy závodníci rozčilují, že s nimi nemůže jít do zákulisí sparing, přítelkyně, babička a strejda. S Vojtou Koritenským mohl jít do rozcvičovny zase jen Vojta Koritenský na visačce. Marný byl pokus, že s sebou bere překladatele. Přistoupila ochranka s bouchačkou u pasu a překladatel mazal ven. Svou zkušenost s ostrou a nesmlouvavou ochrankou jsem měl i já, když jsem s sebou nesl foťák do hlediště. Foťák a kameru. Nevěděl jsem, že se to nemůže. Neexistovalo. Absolutně a rezolutně mi to vysvětlili a já si v duchu říkal, jak je možné, že tam mají takovou kriminalitu? A taky to vysvětluje, proč nemám žádné pořádné záběry z pódia. Vlastně mě překvapilo, jak malý počet fotografů na tak velké akci, působil. Jestli jich bylo dvacet z celého světa, tak je to moc. Zato samá velká jména. Bernal, Adlt, Kopček a pár dalších s objektivy foťáků delších jak cesta na měsíc. A v zákulisí a rozcvičovně jich bylo absolutní, dlouho dopředu nasmlouvané, minimum. Ještě že jsem tam měl Vojťáka a tak jsem z něj s pomocí stolní lampičky, waterboardingu a starého poctivého výslechu získal nějaké ty pavlačové informace. Pamatujete doby, kdy ukazovali záběry, jak se borci v zákulisí vzpamatovávali pomocí dýchacích přístrojů? Tak ty jsou pryč.

Dnešní kluci slezou z pódia, dvakrát si odfrknou a zapojí se do debatního kroužku, kde si povídají vtipy. Nikdo se moc nerozcvičuje, nikdo není vyřízený, nikdo neupadá do kómatu a křečí. Naopak je slyšet smích, jí se zmrzlina a panuje překvapující pohoda. Mohamedáni se sice prý moc nedruží, ale těžko říct, jestli je to tím, že neumí anglicky, nebo to má jiný důvod. Shawn Rhoden drží standardní ospalý výraz a Phil Heath pořádně ožije až po ukončení soutěže třímajíc šek v ruce. Nebyl jsem tam, ale jak jsem koupil, tak prodávám. A propo šek, výhra, byznys a diváci…. Byl tam jeden moment, který mě neskutečně zaujal, neboť obnažil rozdíl mezi českou (a myslím, že i Evropskou) náturou a tou Americkou v plné nahotě. Byla to chvíle, kdy řečník mluvil o navýšení výhry pro vítěze Mr. Olympia o sto tisíc dolarů. Přičemž si tu částku skutečně pomazlil na jazyku a pomalu, labužnicky ji spojil do věty o celkové výhře 400 000 $ pro vítěze. V ten moment propukl aplaus a řev v hledišti, jako kdyby to měli dostat diváci. Umíte si představit stejnou situaci u nás? Já živě. Vlažný potlesk a utroušení pár slov o genitáliích. Mimochodem, on ani lístek na Olympii není úplně levná záležitost. Dokonce ani na US poměry. Já platil za střední kategorii lístků 380 $ a ty nejlepší fleky se pohybovaly kolem 1300 $. To je dost, na to, že v ten samý den hrál o kousek dál Pitbull za 80 doláčů a o dva dny později předváděl své umění David Copperfield za dolarů 120. Ale aspoň teď víte, že vstupenka na EVL’s je proti tomu za hubičku.

Semifinále

Nechápu, jak ho někdo mohl takhle zpackat? Dokonce ani psát se nedá v té posloupnosti, v jaké nastupovali jednotliví borci. Nejdřív totiž nastupovala kategorie Open a teprve po nich kategorie do 212 liber. Co se asi honilo hlavou chlapíkovi, co tohle vymyslel? Že by byla bžunda si z těch chlapíků menšího vzrůstu trochu vystřelit? Povedlo se. Tohle bylo skutečně nepovedené a celou kategorii do 212 to zabilo, gradace soutěže se ocitla tam, kam padají hovínka. Stejně pitomý scénář mají tuším v Holandsku, kde se jezdí motorky a jako první jede Moto GP a teprve potom ta nejslabší kubatura. Co se asi tak stane? No půlka diváků se sebere a jede domů. To samé zde. Po Heathovi, Reallymu, Big Ramymu nastoupil Sami El Haddad a vy jste rázem měli problém v tom směšně malém hubeném mužíčkovi poznat skvělého kulturistu, kterým Haddad bezesporu je.  Skutečně, trvalo 3-4 vystoupení, než se vám zase zkalibrovala měřítka do normálních rozměrů. Byl to šok, který dává odpověď na otázku, zdali by Flex Lewis dokázal konkurovat chlapům v Open. Při jeho současné velikosti zjevně těžko.

Asi víte, že na kulturistické soutěži obrovsky rozhodují světla. Mě se zdály dobré. Ale v rozhovoru si Josef Adlt, jeden z nejlepších světových fotografů kulturistiky, posteskl, že nedokáže zpředu zachytit hloubku a vyrýsování svalů. U bočních póz, které jsou přeci jen členitější, už to takový problém nebyl. Nicméně zepředu světla nesvědčila těm nejvyrýsovanějším, nýbrž těm s největší hloubkou svalů. Zkrátka a dobře, fotka, natožpak přenos, nikdy nezprostředkuje zcela věrně realitu. A to zřejmě vysvětluje, proč údajně neměl Vojta takovou formu, co obvykle a Andrej to skvěle dotáhl. Setkal jsem se s tímhle názorem po příletu několikrát a nemůžu s ním souhlasit. Vojta byl absolutně suchý, tvrdý a pruhovaný. Z hlediska formy se mu nedalo vytknout nic. Ale byl prostě přespříliš subtilní oproti špičce. Desetikilový rozdíl je v téhle konkurenci kosmicky moc. V tomhle ohledu mu jsou naopak fotky nakloněny, neboť na nich zase tak moc neztrácí. V reálu, při veškerém kamarádství, které k němu chovám, musím říct, že objem očividně chyběl. Andrej Mozolani se naopak objemově špičce vyrovná, ale jeho deficitem je tvrdost svalů a jejich větší vysušenost. Pokud přijde výrazně kvalitnější, bude hrát mnohem vyšší ligu. Jinak co říct ke zbytku? No, to je úplně jiný level kulturistiky. Jak trefně poznamenal Vojta. Když postoupíte mezi profíky, je to jako skok ze školky na střední. Ale Olympie jako taková, je skok ze školky rovnou k promoci na Vysoké. Tady nejsou špatní závodníci. Ty nechávají vítězové Grand Prix za sebou. A na ty vítěze pak číhá odhodlaná smečka Top 5, nominovaná z loňska a vedená absolutně bezchybným pětinásobným držitelem titulu Flexem Lewisem, aby je rozsápala na cucky…

A stejné to je i v kategorii Open. Ty kluci v Top Ten jsou prostě brutální. Top pětka je dechberoucí a nástup Roellyho Winklaara absolutně šokující. Roellyho mám rád, sleduju ho při každých závodech a měl jsem to štěstí, že v době natírání Vojty barvou byl v plavkách asi 20 cm ode mě. Ty kusy masa, které na něm tak jakoby plavou, se nedají přesně popsat.  Každopádně takovou hroudu masa v pohybu jsem jaktěživ neviděl. Jeho boční pózy, nebo most muskular, to je prostě….prostě… sorry, došla slovní zásoba. Leč marná sláva, při vzájemném porovnávání to nějak nehraje a jeho nohy mají nepěkný tvar. Skvělý byl i Bonac, který se ohromně zlepšil a samozřejmě Heath, který je naživo prostě nejlepší. Svým charisma, hlubokým, vyseparovaným svalstvem s absurdními pažemi, úplně zabíjí tu úzkou kostru. Dexter klasika, Rhodenovi jaksi pořád nemůžu přijít na chuť a Big Ramy byl v pátek trochu z formy. Stejně jako Lukáš Osladil, který, především v zadních postojích, zdaleka nebyl tak ostrý, jak je u něj zvykem. Každopádně i on se zlepšil a minimálně porovnávačku s Victorem Martinezem na 11. místě by si určitě zasloužil. No ale zase ho může těšit skalp legendy….

No jo, už je to tady. Kevin Levrone. Suverénně nejdiskutovanější jméno letošní Olympie. Kevin rozdělil kulturistickou veřejnost na dva tábory. Jedni říkají, že jeho comeback byl super, jiní, že to byl průšvih. Patřím do té druhé sorty. Neskutečně mě to zklamalo. Ne, nebyl jsem snílkem, co ho pasoval do finále, ale zase jsem si nemyslel, že bude suverénně nejhorším účastníkem Mr. Olympia. Jj, znám tu mantru o věku a pěti měsících, kterou si dovolím zpochybnit tím, že na semináři v Praze na jaře už měl ruce, které většina lidí nikdy mít nebude, a taky bych si dovolil upozornit, že Dexter není o tolik mladší. Abych dokonale vystihl svůj vlastní pocit z Levroneho vystoupení, dovolím si použít příměr Jeremyho Clarksona, který jednu literární stať pojmenoval: Nikdy se nesetkávejte se svým idolem. A budu doufat, že mi porozumíte. Jeremy vyrůstal s plakátem Fordu GT40 na zdi pokoje. Byla to jeho vysněná kára. Vítěz Le Mans, ikonický vůz své doby. A pak, po 25 letech se s ním mohl projet. Rozechvěle nasedl, nastartoval, popojel a zjistil…., že to je v porovnání s moderními sporťáky….starý krám. Krám, který zboural ikonické postavení v jeho fantazii. Takže i já si zachovám v hlavě Kevina Levroneho jako skvělého závodníka své doby, ikonu kulturistiky 90-tých let a klíčníka od mých kulturistických vzdušných zámků. A tuhle verzi 2016 jednoduše zapomenu.

Finále

K finále už toho není moc co dodat. Oproti semifinále plná hala s kapacitou sedmi tisíc míst, skvěle nasvícená show a povzdech nad tím, že i ve 212-tce mohla pózovat Top desítka (těch 5 kultíků navíc by už nikoho nezabilo). Jakkoliv jsem před pár řádky popsal své zklamání z vystoupení Kevin Levroneho, musím druhým dechem dodat, že jsem rád, že mu pořadatelé umožnili rozloučit se se soutěží volnou sestavou. Jako exhibice s notnou dávkou sentimentality to dopadlo skvěle a po zásluze byla diváky odměněna potleskem vestoje. Zdálo se, že sám Kevin byl překvapen reakcí publika, neboť v semifinále jste u něj žádnou happy face nenašli. Finále taky vedlo ke zjištění, že není zdaleka vše rozhodnuto.

Porovnávání bylo překvapivě důsledné a relativně dlouhé. Big Ramy se neskutečně zlepšil od semifinále v pátek, přeskočil jak Roellyho, tak Willa Bonace, kteří byli v semifinále určitě lepší než on. Naopak v sobotu se chvilku zdálo, že atakuje samotného Phila Heatha a skončí možná druhý. Nestalo se tak a diváci „odměnili“ rozhodčí pravým americkým bučením jak za umístění Big Ramyho, tak Winklaara a Bonace. Taky jsem je viděl za Heathem, jenže… Úplně slyším opačné reakce zastánců symetrie, estetiky a přijatelných objemů, kterak bijí na poplach a řeční o záhubě ideálů kulturistiky a tak podobně. Takže je to OK, každý si přišel na své. A jednoznačným faktem je, že letos to víc než kdy jindy byla One Man Show Phila Heatha, který byl zkrátka o třídu lepší. 

 Třešničkou na dortu byla účast vítězů Mr. Olympia jak Arnolda, Franca, Lee Haneyho, Samira Bannouta, tak i Ronnieho Colemana, který seděl šest sedaček ode mě v jakémsi kostkovaném pyžamu, takže s těmi berlemi vypadal, jako když právě utekl z nemocnice na revers. Což mu ale nezabránilo vesele hlásit svoje Yeahh bejbe… No a všechny tyhle legendy, včetně Philla Heatha, strčil za frenetického potlesku publika do kapsy hollywoodský floutek jménem Dwayne Johnson alias The Rock. Vysoký, sympatický, charismatický a pěkný chlap. (a to říkám s vědomím homofobního heterosexuála) Takže teď si půjdu pustit nějaký film, čirou náhodou s tímhle chlápkem v hlavní roli a budu trpělivě čekat, až si někdo z Extrifit Teamu zase vybojuje účast na Mr. Olympia. Chci svou kulturistickou pouť do Mekky vykonat podruhé.