Tréninkové módní trendy v kulturistice

Protože už mě zhruba v půlce týdne omrzely rozhovory s Karlovými fanoušky, Karlovou uklízečkou, Karlovým řidičem, Karlovými fanoušky, s lidmi, co byli jednou s Karlem na večeři, s lidmi, co si s ním jednou potřásli rukou, s lidmi, co se znají s lidmi, kteří byli s Karlem na večeři a s dalšími lidmi, kteří znali Karla Gotta čili s každým, kdo zrovna prošel kolem kamery, začal jsem víc pročítat fóra o kulturistice. A tam mě zaujal rozhovor s člověkem, který bude mít na hrobě svíček milionkrát méně, jestli vůbec nějakou, ale který mi ovlivnil život násobně víc. S Dorianem Yatesem. A ten tvrdil, že letošní vítěz Mr. Olympia by nestačil na finále této soutěže za dob jeho kralování. Nemůžu než souhlasit. Zajímavá byla ovšem následná diskuse, která se pod tím příspěvkem strhla a která se nesla víceméně v duchu toho, že dnes už málokdo cvičí pořádně. S tím už souhlasím o poznání méně..

Vynechme teď aktuální ročník Mr. Olympia, který prostě vyšel tak, že mnoho aktivních kulturistů bohužel nemohlo startovat. Ať už v rámci ultrakorektního metoo šílenství, které panuje v těch západních demokraciích, kdy si nějaká dáma po půl roce vzpomene, že se s ní aktuální Mr. Olympia chtěl pošmajchlovat ve svém pokoji, kam dotyčná omylem zabloudila, a tak ho bezdůkazně, hezky demokraticky, odsoudí ke kariérní smrti. Anebo jednoduše proto, že na rozdíl od nás je v Anglii zvykem chodit k soudu pro rozsudek i když se vynáší v ten nejblbější možný termín. Být to v ČR, mohl se Nathan deAsha na příštích šest let hodit marod a zároveň v USA prohánět ty nejlepší. Zkrátka, spousta borců, kteří by se do té šestky z devadesátek vešla, tam z nejrůznějších příčin nebyla. Přesto většina diskutujích měla za to, že když nezvedají metráky surového železa, je aktuální špička za sralbotky…

Každému, kdo se takhle bije v prsa s takovou tou nostalgickou mantrou ala To za nás, to jsme byli kabrňáci, ne jak teď, bych rád připomněl že i dnešní čtyřicátníci cvičili za jejich mladých let méně, než generace Stachů a Peků apod. Takže zatímco dřív se trávilo v posilovnách 3-5 hodin, což je pro mě osobně nepředstavitelné, devadesátky znamenaly nástup Doriana Yatese, reinkarnaci systému Heavy Duty a radikální zkrácení tréninků na maximálně hodinu. Jistě si i tehdejší zkušení borci mrmlali pod fousy, co jsou to za srandovní tréninky, kde se nestačíte ani ohřát, ale takový byl trend. A trendy vždy závisí od momentálního Mr. Olympia. Nebo aspoň to tak vnímám já. Takže si to pojďme v rychlosti projít.

 Dorian Yates přinesl na scénu vedle brutálně tvrdých svalů také brutálně tvrdé tréninky. Shazované série byly skutečně o tom, že se zátěž shodila až v momentě, kdy jste skutečně nemohli. Vynucená opakování byla o tom, že vám sparing pomohl až v momentě, kdy se to nehlo. Pokud mluvíme o trénincích za zónou bolesti, tak to skutečně bylo tak, že jste si ucvrnkli do spoďár, páč vám hořel sval. Nikdo neřešil, jestli je to správně, nebo dobře, jestli se sype, nebo nesype, takhle cvičil Yates, bude se tak cvičit. Jestli to bylo dobře, nebo špatně, to nechme na diskusi pod článkem. Faktem ovšem je, že to byly dost radikální tréninky, které s sebou nesly svalová zranění a sám Dorian Yates končil kariéru s tolika svalovými defekty, že připomínal trhací kalendář. Zároveň je dobré podotknout, že Yates nedřepoval. Alespoň ne s volnou vahou. A tak se dneska směju těm radikálním názorům, že bez dřepů to nejde a podobně. Ostatně, videí, kde dřepují Yatesovi souputníci, najdete skutečně poskrovnu. Jestli vůbec.

Dřepovat nás naučil až bývalý powerlifter a pozdější král králů Ronnie Coleman. A nejenom dřepovat, ale i dělat výpady. Nepamatuju si, že by někdo dělal tenhle „buzerantskej cvik“ před tím, než si jednoho dne navlékl Ronnie žluté elasťáky a vydal se v nich na parkovišti kolem svého Dodge Viper s činkou na zádech. Po DVD s výstižným názvem The Unbelievable už ale výpadovali všichni, včetně mě. Tréninky se změnily. Obrovské váhy, technika všelijaká, síla hrála prim. Nastala doba Colemanů, Jacksonů, Warrenů a majitelům tuzemských fitek vstávaly vlasy hrůzou na hlavě pokaždé, když se odněkud ozvala dutá rána a pokřik light weight baby s patřičně českým přízvukem. A protože bůh fitek asi existuje, seslal jim nového Mr. Olympia.

Přeskočím teď Jaye Cutlera, který byl takovým tréninkovým odvarem Ronnieho, vynechám Dextera Jacksona a půjdu rovnou na další radikální tréninkovou změnu. Pumping v podání sedminásobného Mr. Olympia Phil Heatha. Střední váhy, stroje, pumping, pumping, pumping a pálení na závěr. A taky stejně tak obrovské a tvrdé svaly jako předchozí vítězové. Po Heathovi přichází Rhoden, který vypadá, že u tréninku rovnou chrápe a aktuální Mr. Olympia, zavřený ve strojovně v Kuvajtu bude nemlich to samý. Máme nad tím mávnout rukou, že tento typ tréninku produkuje nějaké podprůměrné kulturisty? To přeci nejde, protože jsou skvělí. Tak skvělí, že drtivá většina borců vyznávající Yatesův, nebo Colemanův styl na ně nikdy nedosáhne. Není tedy divu, že v tom je trochu maglajz.

Jde o to, že v době všudypřítomných médií a diskusních platforem se setkáváme s názory lidí od 15 -50 let a každej si jede svoje a každý má svým způsobem svoji pravdu. Přesto si myslím, že trénink by se měl měnit v závislosti na věku a výkonnosti. Respektive odolnosti vůči tréninkovému zatížení. Dneska jsem byl cvičit a krvácely mi oči z toho, když jsem viděl náctileté kluky dělat nějaké protisměrné stahování kladek na záda v supersérii se stahováním kladky imitujícím pullover. Samozřejmě s počtem destiček, který by spočítal zasloužilý truhlář na prstech jedné ruky. To je stejně stejně na nic, jako když si budu myslet, že supersérie honění pravou a levou rukou nahradí jebačku s kozatou buchtou. Nenahradí. A tohle stahování kladky nenahradí přítahy na hrazdě, přítahy v předklonu, ani mrtvý tahy. Předkopy nenahradí dřepy, výpady s jednoručkama z dětského koutku nenahradí těžký a dobře provedený legpress. Pro začátečníka, nebo chlapce v rozpuku je hormonální odezva vyvolaná těžkou vahou stonásobně přínosnější než napumpovaný sotva postřehnutelný svalík. A při vícekloubových základních cvicích bude váha VŽDY větší než při izolovaném cvičení. Jenže to můžete psát donekonečna a stejně se bude pumpovat, protože teď to posledních deset let vidí u těch nejlepších.

Čemuž se není co divit. Když totiž pod posledním Vojtovým tréninkovým videem pro změnu spílá chlapec s dvouletou tréninkovou praxí, že Vojta nedřepuje, a tudíž to dělá naprd, neuvědomuje si, že mnohem větší benefity skýtá pro tyhle zkušené borce zničit svalové partie izolovaněji. Dnes už máme mnohem víc informací, než před 25 lety. Účastníci Olympia jaksi nemusí šponovat své žlázy prováděním těžkých dřepů, páč hormonů mají v sobě habaděj. Oni musí zničit, cíleně zasáhnout daný sval a ten nakrmit všemi růstovými látkami, aby rostl. A to jde mnohem líp pomocí cviků a strojů, kde vám dřív selže sval než plíce.

No a pak je tu ještě jedna věc. Zranění. Zatímco v devadesátkách jste 40letého dobrého kulturistu bez zranění nepotkali, dnes se nám po pódiu prohánějí skvělí 40+ borci bez jediného defektu. Jsem skálopevně přesvědčen, že to je díky rozmachu posilovacích strojů. Třeba na takových Hoistech, na kterých jsem si nedávno doslova zmrtvil (v dobrém) kozy, by se dokázalo zranit jedině úplný vemeno.  Takže pokud začínáte, pokud vám teprve raší vousy, pokud vám žlázy fachaj na plný obrátky, což je tak do 30 let, tak mazejte do dřepovací klece. Ale kluky, co už mají nějakou tu desetiletku tréninků za sebou, nechte nahánět krev na nějakém kosmickém stroji. Oni se totiž nadřepovali dost ve věku, kdy o jejich tréninková videa nikdo nestál.