To mám být jen doma?

Jestli čekáte na nějaké nové poznatky ze světa kulturistiky a stravovacích plánů, musím vás zklamat. Nemám čas na surfování po netu a rozsáhlá bádání. Zejtra (v pondělí) musím udělat velký nákup a příprava na pobyt v toxicky zamořeném prostředí mi zabírá dost času. Takže si tu sešívačkou cvakám na sebe 4 roušky podle známého kulturistického pravidla, že doporučenou dávku vždycky aspoň zdvojnásob, beru dvoje fusekle, do Billa igelitky stříhám průzor, abych ji v případě náhlých změn vládních doporučení operativně stihl nasadit na hlavu a pro jistotu beru i pár pytlů do koše. Na Wish jsem objednal skafandr z Číny, páč tam už si s tím poradili a celý odpoledne jsem obtelefonovával realitní makléře s poptávkou atomového bunkru až dorazí nějaká další mutace zákeřnější z nejzákeřnějších mutací Pobřeží slonoviny, nebo z indiánského kmene Čačapojů. Pak ještě vyřídit hypošku na kryt a v dubnu budu v cajku. Doufám, že ten vir zas na léto někam neodcestuje jak vloni, páč to by mě docela namíchlo po takovém vynaloženém úsilí…

No nic, teď zase trochu na vážno. Na fcb zdi jsem zahlédl dramatický příspěvek mladého, na pohled vysportovaného borce, kterého potrápil Covid natolik, že byl napíchlej na všechny ty hadičky a větráky a prý to dal celkem o fous s tím, že mnoho pacientů kolem něj už takové štěstí nemělo. Prý vše dodržoval, jak má a k tzv. rizikové skupině má stejně daleko jako já k raketovému inženýrství, a přesto ho to sundalo natolik, že se z toho bude sbírat minimálně půl roku. Věřím tomu do posledního slova. Potíž je v tom, že nemám páru, co s takovou informací mám dělat. Mám snad ten první odstavec, původně myšlený jako humornou nadsázku brát vážně? Nebo mám být skutečně pořád jen doma, jak se nás ptal o víkendu pan Prymula? On by byl asi rád, kdybych byl, ale samotnému se mu moc nechce. Mně taky ne. Protože…

…protože by mě prostě jeblo. Jsme zavření v podstatě od loňského jara, v létě jsme si odfrkli a od října zase zaracha. Lidská povaha má svoje mantinely a dřív nebo později začíná nebezpečí vytěsňovat. Víme, že fastfoody nepřispívají našemu zdraví, že obezita patří mezi rizikové faktory u covidí nemoci, a přesto je u Mekáče na drajvu pokaždý fronta jak na Jižní spojce v dopravní špičce. Víme, že se nemá moc chlastat, ale spotřeba alkoholu se zvedla o třetinu! To je brutální číslo. Víme, že anabolika škodí zdraví a mohou zamíchat statistikou úmrtí v mladém věku mnohem zásadněji než ten čínskej sajrajt, ale přesto nemám pocit, že by byly nějak na ústupu. A osobně taky vím, že statisticky mám mnohem větší šanci, že v mém věku ukončím život rozmáznutý v autě jak masařka na předním okně, ale přesto zase pojedu někde dvě kila. Víme to, riskujeme zdraví a životy, a to vše jenom pro naše emoce a prožitky… Jenže o tom je život, nebo ne?

A tak jsem, zřejmě, spolu s údajnými 40 % občanů ČR, tím v poslední době mediálně hojně přetřásaným porušovačem. Kazišukem vládních opatření, kteří to kazí ostatním, a hlavně pak vládě a celé té armádě epidemiologů a všelijakých expertů. Tím, co má na rukou krev, chrchle z covidových mrtvol a na svědomí tisíce lidských životů. Věc se má totiž tak, že místo domácí posilovny, podotýkám, že společné pro více bytů, si občas zajedu zacvičit i do zařízení, která by měla být zavřená. Jsou všude možně po republice. Ale začíná být veřejným tajemstvím, že jsou spíš jen přivřená úplně stejně, jako tomu je u služeb pedikérek, manikérek, kadeřnic, lazebníků, masérů, ale i hospod ať už otevřeně rebelujících, nebo ilegálně otevřených…

Přesto nemám pocit, že by zrovna lidi jako já měli koukat provinile na špičky svých bot a zpytovat svědomí. Přestože mě takový pocit občas po přečtení všech těch apokalyptických titulků přepadne, velmi rychle mě zase opustí při konfrontaci s realitou běžného dne, když vidím ty nezakázané aktivity, které jsou úplně v pohodě. Bydlím totiž na trase do průmyslové zóny. Každé ráno venčím psa v přibližně stejnou hodinu, kdy mě míjí zamlžený, zadýchaný autobus MHD plný lidí, směřujících do výrobních hal, kde budou sdílet společnou šatnu, společnou výrobní linku, společný stůl v kantýně, kde si budou s plnou pusou vyprávět příhody z domova a pak se odeberou do té samé šatny pospíchajíc stejně zafuněným autobusem zase domů. Nemluvě o tom, že si mnohdy přesednou na další linky, aby ty potenciální breberky pořádně rozvezli. Nemusí pořádat mejdany, nemusí chodit s kámošema do garáže na pívo, tohle myslím pro ukázku bohatě stačí. To je příklad lidí, kteří z vládního nařízení neporušili ani Ň, a přitom tu nemluvíme o jednotkách lidí, ale spíš stovkách. Oproti tomu já dělám z domova, MHD nevím, jak se používá, neboť to, že v ní chytnu mor, chlamydie, vyrážku do podpaží a virovou nálož všeho možného, jsem zjistil dávno před vynálezem Covidu a tak sednu do auta, kde osamocen dojedu do ilegální posilovny, kde je pár známých a na mnoha metrech čtverečních si odcvičím několik sérií. A já jsem ten porušovač, kdežto páni politici, co baští ve společné kantýně jsou ti dodržovači? Tak to teda prrr, pánové.

V kulturistice jsem se naučil, že mentální stránka věci je strašně důležitá. Bohužel, nenaučil jsem se to na sobě, ale odkoukáním příkladu druhých, kdy mnozí jedinci dosáhli skvělých výsledků nikoliv díky svému talentu a fyzickým předpokladům, ale díky víře v úspěch. Nechci tím říct, že když budete věřit, že to nechytnete, že se vám to vyplní, ale troufám si říct, že díky svému mikrosvětu, díky duševnímu rozpoložení a pozitivní životní rovnováze dokážete té hrozbě nemoci čelit mnohem lépe. O tom jsem prostě přesvědčen. Možná celý ten předchozí text zní příšerně sobecky. Ano, může být, nepopírám to, ostatně kulturistika je sobecký sport. Ale určitá míra sobectví provází každého z nás. Každý se stará primárně o sebe a svou rodinu, o své blaho a pak ho teprve zajímá blaho ostatních. Říkat, že něco nefunguje, protože lidé něco nedodržují, je stejné, jako říkat, že nefunguje socialismus, protože lidé jsou sobci. Ano, je to tak, nefunguje, protože oboje jde proti lidské povaze…

Já se starám o sebe, svoje děti, svoji mámu. Nepotřebuju k tomu chytré rady čím dál tlustšího Hamáčka. Pokud se vaše rodiče cítí ohroženi, kupte jim místo proteinu pro sebe superdrahý respirátory pro ně. Zaplaťte televizní program, naučte je objednávat si jídlo domů. To je to, co můžeme udělat, postarat se o ně. Ale abych se vzdal činnosti, která formuje mou duševní pohodu, která dle mého neohrožuje vůbec nikoho, a přesto se na nás, nadšence do cvičení, valí lavina výčitek, tak na to můžu říct jediné… Nasrat! A vůbec nejde o to, jestli budu mít menší, nebo větší biceps. Jde o to, jestli se z té tsunami negativních zpráv, které se denně valí z médií, zhroutíte, nebo si budete tak nějak žít po svém dál… Upřímně nechápu, proč sportoviště, takové únikovny před stresem, nemohou být v omezené kapacitě otevřeny.

P.S. Až bude někdo psát v diskusi, že to mám říct do očí zdravotníkům, mohu ho ujistit, že se tak stalo. V posilovně. Kde se mi zdravotnice - obsluha ventilátorů na Covid jednotce postěžovala, že momentálně nemá žádný (legální) únik od stresu. Peklo v práci, peklo doma kvůli distanční výuce dětí a psychické odreagování v podobě fitka, sauny, bazénu, jako to praktikovala dřív (na JIP umírali lidé i před Covidem) nikde. Říkala, že právě tyto vládní opatření jsou důvodem, proč to přestává zvládat, nikoliv nával pacientů. To je jen tak na zamyšlení…