Tento způsob boje zdá se mi poněkud nešťastným

Tento způsob boje zdá se mi poněkud nešťastným

Pavel Vacek | 06. 05. 2019

Když se ohlédnu zpátky a přečtu si novinové titulky z posledních několika dní, mám takový pocit, že jsme se dostali do nějakého bojovného období, přičemž smysl některých těch aktivit mi vážně uniká. Teď zrovna nemluvím o volebním boji do Europarlamentu, protože volby tu máme co 14 dní. V těch nadcházejích jde o královskou apanáž v Eurech za požírání chlebíčků na nekonečných rautech a to rozhodně pochopit lze. Ale proč o víkendu šturmoval Prahou za legalizaci konopí hlavní hulič Pirátů Bartoš, když právě navrhování zákonů je jeho pracovní náplní, tomu moc nerozumím. Asi příliš silný matroš a potřebovali si s kámošema vyčistit hlavu hezkou procházkou. No aspoň šli pěšky a nelítali planetou křížem krážem jako vrchní klimatoložka Gerta, která minulý týden plakala tak usilovně, až Labouristi v Anglii vyhlásili stav klimatické nouze, ačkoliv absolutně nikdo netuší, co si pod tím má vlastně představit. No a v našem fitness rybníčku vyhlásil stav dopingové nouze, tedy spíš přebytku u mládeže, bývalý vynikající kulturista Petr Vaniš a vydal se do boje proti tomuhle nešvaru. Chvályhodná věc. Leč zacílená mimo terč.

Petra Vaniše jsem dlouhá léta dával za příklad všem, kteří si pofňukávali nad mizernou genetikou, nedostatkem peněz a balili svou lenost do všelijakých výmluv, neboť on svou buldočí vytrvalostí, tvrdou prací a brutálními tréninky všechno tohle zlomil a dostal se až na pódium Mr. Olympia. Pak nastaly vážné zdravotní komplikace, které, dle jeho vlastních slov, způsobilo masivní užívání dopingu, a které došlo tak daleko, že měl možnost prohodit pár přátelských slov s Bohem, kde mu zřejmě slíbil, že odteď už bude sekat latinu a bude odrazovat mladé lidi od anabolik, aby nedopadli tak jako on. Čestný exsypačský a pustil se do toho se stejnou vervou, jako kdysi do budování přezdívky Parní válec z Počepic.  No, a to je právě ta potíž. Aby nedopadli jako on…

Jsem hrdým otcem dcery, jenž se řítí do puberty přímo kosmickou rychlostí, a tak hltám rozhovory bývalých alkoholiků, feťáků, gamblerů a podobných patologických jevů, abych případně stihnul zareagovat dřív, než mi bude chodit dcera po bytě se zorničkami velikosti Texasu a šacovat mi kapsy. Věru, není to pěkné povídání. Jedná se o dlouhé příběhy lemované okrádáním nejbližších, dluhy, prostitucí, bezdomovectvím, opovržením společnosti, bezzubou tváří a zkaženým dechem… Tohle jsou skutečně příběhy, kdy se dvakrát rozmyslíte, jestli hodíte pár kováků do bedny, nebo si šlehnete nějaké to peří. Příběhy, které často mají počátek v pubertě a které by se měly promítat ve školách. Protože takhle dopadnout fakt nechcete. Nikdo z nás. Oproti tomu straší Petr příběhem, který je lemován společenským uznáním, obdivem, fanoušky, přízní žen, slávou ve své sociální bublině, reklamním potenciálem pro vlastní byznys, sponzory, zájmem médií, vystoupáním téměř na sportovní vrchol a v neposlední řadě spokojenou rodinou. Ehmm, já nevím, ale takhle přece dopadnout chcete, nebo se pletu? 

A moment, pardon, je tu ten problém s herznou a dotek smrťáka, to nelze pominout. Celý ten úspěšný příběh má blbou pointu, to je fakt. Takže jak to vypadá teď? Je snad Petr na vozejku a slintá si na bradu? No ani ne. Vlastně si celkem živě vybavuji příspěvky, kdy si po vynuceném konci kariéry lebedil, že se konečně může bez výčitek vylejt s kámošema, jak prochlastal víkend, sežral u toho půl zabijačky a že je celkem fajn, když není tak těžkej, páč si teď může skočit Zumbu, nebo tak něco. Jinými slovy, praktikuje normální život. Já vím, málem umřel, je o tom kniha… Ale vážně má tahle zdravotní epizoda potenciál odstrašit náctiletého mladíka toužícího po účasti na Olympii, když s ním kdovíjak neotřásla ani smrt mladého Dallase McCarvera, nebo superpopulárního Riche Piany?

Český stát vynakládá miliardy korun na prevenci a kriminalizaci drog. Všichni mladí vědí, že jakmile to budou přehánět s trávou, budou mít potíž vzpomenout si, kudy vede cesta z obýváku na hajzlík. Výsledkem je, že jsme rekordmany v hulení a huličská strana sedí v Parlamentu. Z obalů krabiček cigaret dostávají erekci jen jedinci s velmi ošklivými sexuálními úchylkami, a přesto jsme si ten hřebíček do rakve každý z nás aspoň jednou zatloukl, no ne? I o alkoholu mladí vědí, že když to s ním přepísknou, můžou si poblejt nový Nike, upadnout, jebnout se naposled do hlavy, udusit se, zkrátka zhynout bublavou smrtí plné žluče a zvratků, nebo si nedejbože upíchnout potomka. Přesto se mladí víkend co víkend snaží prolomit tabulky promile v krvi. Zrovna tak víme, že běhat po vagonech není úplně zdraví nejprospěšnější aktivita a pořízení mopedu vás statisticky posune v pořadníku na invaliditu do role favorita. Všechno tohle se děje, od všeho tohoto odrazují a varují a tyčí varovný prst rodiče a zkušení padesátníci, a na všechno tohle je odpovědí tak významné protočení očí v sloup náctiletých, že si vidí vlastní mozkový lalok. Co ty mi tu budeš vyprávět ty starej troubo….Že mě v pětačtyřiceti praskne cévka? A co jako? Dyť už budu dávno seschlej a v důchodu. Já chci bejt slavnej a svalnatej. Teď.  No jako bych slyšel sám sebe v šestnácti.

Je tedy užívání anabolik špatné? Jistě, je! Stejně jako konzumace měkkých i tvrdých drog, pití alkoholu, kouření, krádeže, prostituce, provozování adrenalinových sportů, chytání syfilisu a kapavky z nechráněného sexu a hromada dalších aktivit, které vás mohou doživotně poznamenat zdravotně i psychicky.

Dá se proti tomu bojovat? Předně tu máme na boj proti dopingu státem (námi) štědře dotované organizace jako je Policie a Antidopingový výbor, tak je nechme bojovat. Dá se ale proti tomu bojovat tak nějak občansky? Možná jo. Stačí se podívat do nedávné historie. Nedávno jsem četl, že na procentuální podíl sexuálních deviantů ve společnosti má politické zřízení nulový vliv. Lidově řečeno, za komunistů bylo mezi lidmi stejně úchylů jako dneska. Rozdíl, proč nás dřív rodiče pouštěli bez problému ven, zatímco my bychom své děti měli nejraději na vodítku, očipované a 24/7 pod dohledem, je v informovanosti. A ta byla nulová. Když nějaký peďák něco provedl, nikdo o tom nemohl napsat ani půl slova, páč v socialismu se taková individua nevyskytují přeci. Společnost spokojená a s pocitem bezpečí, zatímco dnes máte díky médiím dojem, že vám někdo unese dítě nejpozději do pěti minut bez dozoru. Když hrál emigrant Lendl finále Wimbledonu, v TV pustili bratry Pospíšily, jak vítězí na MS v kolové a o Černobylu jste se domákli, až když vám na zahrádce začaly fosforeskovat žampiony. Zkrátka, i když byl problém, nemluvilo se o něm. Sejde z očí, sejde z mysli, fungovalo to skvěle a u drtivé většiny sportů to tak funguje i nadále. O anabolikách a dopingu prostě drží hubu a mladí jim nesypou. Nebo to aspoň nevíme.

Jenže u nás to fungovat nebude. Stejně jako titulky o vraždách a násilnostech prodávají noviny, povídání o AS přináší sledovanost, lajky, zájem, pozornost a osobní prospěch. Najednou jste někdo. A to je příjemný pocit. Je pak celkem jedno, jestli jste propagátorem, nebo odrazovačem, nebo něco mezi, protože být někdo, je vždycky lepší, než být nikdo.

Komentáře: