Ten oheň je těžké uhasit

Ať jsem včera mrknul na internet v kteroukoliv hodinu, na jakoukoliv stránku, zapnul počítač, telefon, pustil telku, odevšad na mě vybafl Jiří Procházka. Bože, ten chlap byl dokonce i na webech o vaření a prevenci předmenstruačních bolestí! Oprávněně. Ten borec je neuvěřitelný, titulový zápas o šampiona UFC byl dechberoucí, a navíc s rozuzlením, které si nezadá s těmi nejkýčovitějšími sportovními happy endy z filmových studií Hollywoodu. Půlka republiky na nohou a oslavné komentáře neberou konce. Samozřejmě se najde i skupinka pacifistů, ostentativně ohrnující nos nad sportovním násilím, ale koho by zajímalo pár homosexuálních veganů v tlustých brýlových obrubách, když tu máme mezi sebou nejlepšího válečníka na světě, že? Nebudu tu dál plýtvat časem a nosit další fůru dřeva do lesa plného oslavných ód na chasníka z Moravy, ale zaujal mě jeden z mnoha četných titulků. On už mě tedy zaujal mnohem dřív, už v době, kdy rozhovor pro Reflex uskutečněný pár týdnů před zápasem, opatřili poctivě clickbaitovým titulkem „Jsem připraven zemřít“ a nyní jsem si ho připomněl, neb přesně tenhle motiv titulku jsem v různých obměnách zahlédl včera minimálně 3x…

…a nebudu lhát, že mě to samozřejmě zaujalo v souvislosti s mnoha nedávnými úmrtími kulturistů. A zatímco takový titulek ve spojitosti s novopečeným šampionem zní vznešeně, dává se do kontextu toho jeho samurajství, oddanosti boji a zápalu pro cestu bojovníka, to vše vyvolávajíc obdiv a respekt, u kulturisty se ta samá myšlenka dává do spojitosti leda tak s klepáním na hlavu. Jasně, můžete zcela oprávněně namítnout, že v UFC jsou aspoň prachy. Ale to se bavíme o špičce. Big Ramy taky pobral 400 tis doláčů za titul Mr. Olympia. Ale pod těmihle šampiony jsou tisíce fighterů, kulturistů, motocyklových závodníků a mnoho a mnoho dalších sportovců, kteří smýšlejí stejně a nemají z té jejich píle ani floka. Je to zvláštní, že? Co vede člověka k tomu, aby pro pár okamžiků potlesku a pomíjivé slávy byl připraven zemřít?

Co vede člověka, aby sednul na motor obehnaný několika trubkami a hnal se rychlostí, na kterou lidský organismus není přizpůsobený. A proč na to sedne znova, jen co mu srostou všechny kosti v těle? Co vede chlápka, který dnes a denně schytává údery do hlavy, aby tam šel znova a znova? Co pohání horolezce, aby si nechal amputovat prsty na nohou jen proto, aby zdolal těch zbývajících pár desítek metrů na vrchol? Proč si kulturisté aplikují látky, kterou jsou všechno možné, jen ne zdraví prospívající v pošetilé touze být větší, silnější, výkonnější? Upřímně, nemám na to odpověď. Rozhodně ne nějakou racionální, smysluplnou. Ale tam kde je touha, emoce a chtíč, tam žádný racionální důvod ani nečekejte. A o emocích, touze po vítězství, chtíči překonat sám sebe, o cestě vedoucí k dokonalejšímu a výkonnějšímu já, sport je a vždycky bude.

U nás je to o to podivnější, že děláme sport, který nikdy nebude mainstreamem, nikdy nebude na titulních stranách novin a nikdy v něm nebudou velké peníze. Na to je ten náš sport příliš složitý, příliš nudný ve své soutěžní podobě a příliš náročný na celodenní dodržování jídelníčku, životosprávy a celkového životního stylu. Za to je nám odměnou, že tvoříme tělo, jaké my chceme. Nebo se o to aspoň pokoušíme. Často celoživotně. Že je na první pohled poznat, že každý ví, co děláme za sport. Druzí takoví jsou možná právě jen zápasníci, které identifikujete podle placatých frňáků a květáku místo uší, ale nejsem si jistý, že o tuhle výhodu zrovna 2x stojí. Nicméně zpět k nám. Jenže kdo nikdy nebyl ve formě, kdy sám na sobě viděl detaily vlastního těla, které jsou zraku běžného smrtelníka skryté, ten nemůže pochopit, o čem to tady píšu.

Touha, která vás vede za vidinou úspěchu, ten oheň, který ve vás vzplane natolik, že vás zajímá jen výsledek, to vše je příliš silné, abyste domýšleli následky. Věřím, že Jiří byl skutečně připraven zemřít? Ano. Ani na vteřinu nepochybuji, že by to byla jen prázdná fráze. Věřím, že stejně tak uvažuje třeba Nick Walker, když vyhlašuje útok na Mr. Olympia. Přesto do toho nikdo z nich nejde s myšlenkou, že se tak skutečně stane. Každý uživatel AS ví, že steroidy ničí zdraví. A každý si myslí, že zrovna on se tomu vyhne. Neznám nikoho, kdo by užíval AS s vědomím, že za pár let zemře. To už by musel být skutečně solidní magor. Ale taky neznám nikoho, kdo si sedne do auta, zapne pás a předpokládá, že večer nedojede domů. A přesto je taková věc statisticky pravděpodobnější, než že vás skolí nějaký homemade bobek.

Často v diskusích pod články, které píšou o smrti, nebo nějakém zdravotním poškození sportovce (jakéhokoliv) čtu řečnickou otázku, jestli mu to stálo za to, nebo jestli toho lituje. Jasně, že toho lituje. Stejně jako litujete vy, když vás přítelkyně načapá v mezinoží její kamarádky. Lituji, že jsem krapet nepřibrzdil pokaždé, když mi přijde výpalné za rychlost z nějaké obce o dvou staveních. Litovat můžeme milionu věcí, které už nejdou zvrátit a nám zbude jen ta lítost. Takže jo, asi bych litoval, kdyby mě blbě zvolená váha poslala na vozejček s hexenšusem, nevím, zatím se tak nestalo. Ale jedno vím 100% jistě. Každý jeden sportovec riskuje dobrovolně. A dělá to proto, že ho to nějakým způsobem vnitřně uspokojuje.

Mám výhodu v tom, že ačkoliv mi už 20 let kdejaký moula predikuje infarkt, selhání jater, ledvin, slepotu, kolena v háji, záda v prdeli, poševní výtok a smrt nejpozději ve 40, jsem tu pořád dál vcelku zdráv a fit, abych mohl reagovat na permanentní komentáře odborníků na cizí životy, jestli mi to huntování těla stojí za to. Ehmmm, a jaká je alternativa? Být boháč, rentiér s vlastní jachtou a ostrovem? Beru, měním, hned teď! Kde to mám podepsat? Ale ono to bude spíš o tom běžném životě, co? O chlastání a jakože "užívání si". To jsem si po letech "strádání" vyzkoušel minulý týden a nebylo to teda bůhvíco. Myslím, že si dám zase pár let pauzu. Koukání po večerech na telku? Abych tam viděl ty klauny, co rozhazují moje daně? Tuším, že pár dobře cílených sérií televizních novin by mě nepřivedlo k infarktu dřív než steroidová kůra Hassana Mostafy. Tisící seriál o policajtech nebo doktorech? Díky, ale všechny mozkové buňky to ještě nevzdaly. Pravda, občas kouknu na Výměnu manželek, protože nic nepotěší víc než cizí neštěstí. Ale zároveň mě to utvrzuje v přesvědčení, že než žít takovýhle běžný život, to radši budu ve fitku od rána do večera. Nebo co přesně místo toho nabízíte? 

Takže jo, neskrývám obdiv ke sportovcům, kteří se nebojí takových prohlášení. Ani se nepodivuji nad tím, že lidi makají naplno i když soutěžní sport pověsili na hřebík. Je za tím cítit zápal a vášeň pro svou oblíbenou věc. Že je ta vášeň někdy zabije, to mi je nesmírně líto, ale já je soudit nebudu.