Takže teď jsem ten papaláš a co dál?

Takže teď jsem ten papaláš a co dál?

Pavel Vacek | 02. 04. 2018

Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale ten sál v Čelákovicích mi nějak přeje. Poprvé jsem tam vyhrál ještě když jsem měl kudrliny na hlavě, podruhé to bylo ještě lepší, neb jsem byl nejlepší úplně ze všech a napotřetí mi to stejně absolutně cinklo i na podzim, když jsem se tam producíroval v pidiplavkách po osmileté pauzičce. No a teď zase. Při volbě do Výkonného Výboru SKFCR. A musím vám říct, že jako slušňák v padnoucí košili jsem byl paradoxně násobně nervóznější než v soutěžní uniformě šedivějícího striptéra. Pokud si někdo někdy myslel, že má po nekonečně dlouhém odvodnění sucho v ústech, dopřál bych mu pocitu v mé ústní dutině, kdy jsem si na konci projevu myslel, že se mi snad v hubě vznítí ohýnek. Ale co tomu všemu předcházelo?

Samozřejmě to bylo konání Valné hromady, kde se volilo nové vedení Svazu Kulturistky na další čtyřleté období. A jak už to tak u voleb bývá, místy se dštil oheň a síra, jindy zase prýštila chvála proudem, aby se pak po nich někdo mohl radovat a jiný zhrzeně plakat a obviňovat. Přiznávám, patřil jsem do party chváličů, velebící minulé vedení, což mě tak trochu znevýhodnilo, pokud jsem měl pronášet burcující projevy po vzoru amerických voleb plných mávání paží, velkolepých gest a slibů. Čili, z plamenného výkonu sešlo. Už jen proto, že negovat, zpochybňovat výkony lidí, kteří před osmi lety vyvedli svaz z téměř klinické smrti do funkčního a rozvíjejícího se spolku, mi přišlo docela blbé. Taky jsem neměl v plánu nijak radikálně měnit zavedené pořádky.  A to především proto, že považuji práci bývalého předsedy této komise, Lukáše Roubíka a jeho kolegů, především Vítka Sahuly, za velmi přínosnou a užitečnou a já budu jenom rád, když se mi na tuto jejich činnost povede navázat a třeba spolupracovat i nadále. Což ale neznamená, že nemám pár nápadů, jak posunout práci s mládeží, především pak s mládežnickou reprezentací, zase o kousek dál. O tom jsem chtěl hovořit v projevu.

Jenže mě dost zaskočil výčet schopností a obdivuhodný počet funkcí a pracovních pozic mého protikandidáta Mudr. Františka Zámoly, před nímž jsme mohl leda tak smeknout a uznale pokývat hlavou, neb rovnat jsem se jim nemohl. A tak jsem si musel honem rychle vzpomenout, proč tam vlastně jsem. Zaplaťbůh, Alzheimer si ještě dává načas, takže mi vytanula vzpomínka na to, že jsem byl osloven kvůli mé práci s mládeží během posledních pět let. A to jsou skvělé výsledky Extrifit Clubu, nespočet setkání s mladými závodníky, pořádání seminářů pro širokou veřejnost a taky povídání o tom, jak si neuříznout ostudu na závodech v rámci přednášek pro Svaz a trenérské školy. A taky povědomí o tom, že nejsem ten typ, co snídá Šalamounovo víte co.. a nemám problém si přizvat odborníky, když o něčem nemám páru.

Takže o tom jsem tam povídal a taky o tom, co bych chtěl kapánek vyladit. Nu a protože jsme byli v onom výše zmíněném čelákovickém sále, doma mě od pátku vítají slovy: Vítej předsedo. Konkrétně předsedo trenérsko-metodické komise a mládeže. Takže když jsem teďka ten papaláš, (škoda, že jsem nenafasoval Volhu, nebo aspoň Škóďu), bylo by asi fajn vědět, co mám v plánu.

Zachování trenérské školy 1. třídy a předsoutěžních seminářů je jasná věc, to by měnil jenom blázen, ale je tu jiná věc, co mě docela štve. Je to momentální povědomí o dopingu, kde nám nejrůznější chytráci přes sociální sítě a You tube kanály vysílají vzkazy, že nemůžete uspět ani v dorostencích, pokud nebudete mít vetknutou jehlu v zadnici. Každý, kdo připravil pár závodníků ví, že je to nesmysl. Tedy asi mimo těch, co se jinak než s pomocí Mendělelejovy tabulky prvků, připravit neumí. Toto vnímání nejenom že škodí nám, ale ono škodí především těm mladým. Bohužel, děvčata nevyjímaje. Je naprosto absurdní, když nám užívají zakázané látky juniorské bikiny. Ale co s tím?

Tradiční bububu, jakože nejdéle pozítří od aplikace zemřeš, nezabírá. Přednášky ala tytyty, případně, nebuď hloupý, počkej si, jsou fajn, určitě v nich budeme pokračovat, ale vzpomeňte si na svá mladá léta. Taky jsme byli nejchytřejší na světě a ve dvaceti naprosto nesmrtelní, tak co nám ti fotři budou vykládat, že? Máme tu ještě zákonnou represi, která je názornou ukázkou toho, že na co stát v téhle oblasti sáhne, to zpacká, takže nám dokonale vytvořil iluzi zakázaného ovoce, co nejvíc chutná a po několika letech platnosti zákona o nelegálnosti steroidů si je můžeme koupit div ne v první vietnamský večerce na rohu. Takže co?

Nejsem snílek, ani blázen. Jsem realista. Vymýtit doping nelze. Ale možná bychom mohli jeho užívání oddálit na dobu, kdy především mladí sportovci nebudou podléhat kdejakému blábolu z internetu. Na dobu, kdy už dokáží vyhodnotit rizika užívání zakázaných látek. To je v našich silách. Měli bychom dostat mnohem víc lidí na ME, na MS, na soutěže podléhající monitoringu. Jak? No samozřejmě skrz prachy, že jo, když ostatní výše zmíněné věci moc fajnově nefungují.

Dokážu si představit mnohem užší spolupráci se státními trenéry. Dokážu si představit více předsoutěžních srazů juniorů a juniorek, chystajících se na ME a MS, společně s talentovanými dorostenci, kteří budou představovat potenciální juniorskou repre. Na těchto srazech, by si každý reprezentant odnesl kupu doplňků potřebných v přípravě. Dnes to je tak, že je jeden sraz koncem léta a pak až nominační soutěž. To si myslím, že je málo. Rád bych tento sraz posunul blíž k termínu konání MS, případně zavedení soustředění před ME. Taky bych se rád více věnoval kategorii Bikini Fitness, která neuvěřitelným způsobem generuje nové závodnice a především, to je hlavní, přivádí mladé holky do fitek. Takže jakkoliv vím, že ta či ona slečna má pěknou postavu, ale chodí jak dřevorubec a pódiová prezentace je zhmotněním hromu do police, nedokážu jí to naučit. A myslím, že ji to nedokáže naučit žádný chlap. Pokud tedy není jeho hobby běhat po doma na jehlách. V tomto ohledu nám v Extrifit Clubu neocenitelnou práci odvádí jedna z nejlepších světových „bikin“ Sabina Pleváková, která bude k dispozici i pro tyto semináře. No a co je nejpodstatnější, musíme dostat ty lidi na MS a ME zadara. Tzn, bez jejich nákladů na letenky, startovné a ubytování. A jak, když nám dotace od státu vystačí leda tak na pokrytí základního chodu Svazu? No musíme na to složit z vlastní kapsy, nedá se nic dělat.

No.. teď se dostávám do ošemetné situace, protože jsem se o zvýšení příspěvků bavil s dnes již bývalým vedením někdy v únoru a taky to je celkem běžná praxe v nedotačních sportech a federacích, ale zároveň mi to jako svůj nápad představil Petr Března v pátek na VH, takže mu nechci upírat zásluhy a klíďo píďo napíšu, že to je nápad Petra Březny na zlepšení finanční situace Svazu. Byť já si dovolím navrhnout menší částku. Jde o to, že dnes si založíte sportovní oddíl, jako je například Extrifit Club, zaplatíte 5 000 a máte vystaráno. Do té doby, než mě trefí šlak a zavřu krám. To je fajn. Jenže pak nejsou koruny nazbyt. Myslím, že taková tisícovka ročně coby roční prodloužení registrace oddílu by asi nikoho nepoložila a vzhledem k tomu, že každoročně vysílá na soutěže své závodníky asi 80 oddílů, není to úplně málo. Jasně, pár klubů by to možná odpískalo, ale moc by jich nebylo a ti závodníci by závodili za jiný. Cca 70 tisíc je doma. Jenže, marná sláva, to je málo. Zároveň tu máme za minulý rok 1220 závodníků na soutěžích pořádaných Svazem. Což sice neznamená 1220 registrací, protože jsou v tom kondičkáři a závodníci, kteří jedou na více soutěží, ale střízlivým okem odhaduji, že jednotlivých prodloužení registrace za 200 Kč bude tak 800 kousků. Zvýšení poplatku o pouhých 100 Kč na 300 Kč by tak přineslo dalších 80 tisíc do svazové pokladny. A ruku na srdce, kilčo navíc nikdo nepozná, dnes jsem ho utratil na benzínce za hnusnou bagetu s Light kolou (zapomněl jsem si Break, no.. ). Každopádně téměř nepozorovatelným zvýšením tu máme před MS v roce 2019 minimálně 150 tisíc pro mladé reprezentanty, kteří si tak mohou vybrat, jestli se vydat do Španělska na Arnolda za svých 20 tisíc, nebo na prestižnější MS zadarmo, ovšem pod monitoringem.

Jsem si moc dobře vědom, že to je dvousečný nápad. Ano, můžeme mít víc medailí z MS a tím pádem víc argumentů k získávání dotací, ale taky víc průšvihů. Ale nemůžeme popřít, že to jde. Mladí sportovci, medailisté jako např. Jakub Prchal, Jirka Kočvara, Lukáš Topinka, Patrik Herzčik, nebo v minulosti Milan Šádek, Vítek Sahula či Milan Obořil a mnoho mnoho dalších, nám to názorně ukazují. Zároveň nám taky ukazují, že kdo se naučí zacházet smysluplně se svým tělem, je naší budoucností mnohem pravděpodobněji než prosypaná kometa s prvním místem z Diamondu.

Takže až bude nějaká schůze, natáhnu si na sebe tesilky, uvážu špatně padnoucí kravatu a přes rameno hodím kabelu, tyhle návrhy z ní vytáhnu jak zajíce z klobouku a proberu to s kolegy, kteří v sobotu vyhráli. S kolegy, které léta znám a jsem upřímně rád, že tam jsou oni. S egomaniaky totiž dělám nerad. Snad se lepší podporou mladých závodníků, kteří to mají v hlavě srovnané, kteří se nikam neženou a kteří se chtějí naučit pracovat se svým tělem, dobereme více medailí z prestižních závodů a taky lepšího vnímání u veřejnosti.

No a když se mi to nepovede, sklapnu desky, poděkuju za čas a za čtyři roky půjdu od toho. Nijak extra na té funkci nelpím a myslím, že bych se přenesl přes označení „bývalý“ (předseda, kulturista atd..) celkem snadno.

Komentáře: