Takže mladej si blbě škytnul a teď jsme všichni feťáci?

V životě každého muže jednou nastane okamžik, kdy se začne tak trochu nudit a kradmo se začne poohlížet po nějaké té zábavě a novém rozptýlení. Což obvykle znamená, že si najde milenku. Mám sice stejný problém, ale tohle není tak úplně pro mě. Neříkám, že to nemůže fungovat, ale zase o tolik vzrůša, především pak při hrozícím dělení majetku a půlení společných dítek, nestojím. Další osvědčenou variantou je koupě nového vozu. To už za úvahu stojí. Především pak v období léta se přímo vnucoval nápad na koupi fešáckého kabrioletu. Jenže pak jsem si vzpomněl, že poslední chlapík po čtyřicítce, který vypadal skutečně dobře v německém voze bez střechy, se zastřelil v roce 1945 v berlínském bunkru. Ostatní muži s řídnoucí kšticí si koledují leda tak o umně mířený plivanec na temeno z projíždějícího autobusu MHD. A tak tu zbyla poslední možnost, která zatím nezklamala nikdy. Zapracovat na své muskulatuře. Rozhodl jsem se tedy, že si vyrobím břišáky, na kterých hravě nastrouhám vydatnou hlávku zelí. A skromně musím dodat, že se to daří splnit. Potíž je v tom, že samotné cvičení nestačí a je třeba držet dietu, neboť jak praví stará kulturistická pravda, břišáky se nedělají v posilovně, ale v kuchyni. A tak už zase koukám na televizní kanály, kde se od rána do večera promenádují elitní kuchaři s naivní nadějí, že pochytím nějaký ten recept a pokrm, který bych zrealizoval. Což se taky stane. Želbohu, můžete mi dát totožné ingredience, postavit mě ke stejnému sporáku, nakoupit nejvybranější potraviny a přestože mám stejný počet rukou, prstů a nosů jako pan Pohlreich, vsaďte klidně celoživotní úspory na to, že ukuchtím nepoživatelnou bryndu ani vzdáleně nepřipomínající vzorovou recepturu. Je to úplně stejné jako s mým malováním. Může přede mnou ležet ta nejkrásnější žena s tím nejlíbeznějším obličejem, vždycky bude mé výsledné umělecké dílo srovnatelné jedině s malůvkou prasátka Pepy. Zkrátka a dobře, pokud nemáte talent, nepomůže vám ani snaha, ani nadšení, ani pracovitost a v našem případě ani hrst anabolik….

Což mě hladce přivádí k dnešnímu tématu, a slibuju, že to bude vážně naposled, a tím je smrt dvou známých kulturistů v minulých týdnech. A aby bylo hned od počátku jasno, nemíním tu nějak zpochybňovat boj většinové společnosti proti anabolikům. Pokud se Pepík s Mařenkou usnesli, že veřejnost musí chránit zdraví bližního svého a tím pádem zakázat zdraví škodlivé steroidy, je třeba to respektovat. Že jsou steroidy a doping všeobecně zdraví škodlivé, je bez debat a není to třeba dál rozpitvávat. Zrovna tak respektujme přání spoluobčanů, kteří se shodli na tom, že prodavači steroidů patří za mříže a mají obstarávat zábavu genitáliím svých spolubydlících. Pokud tedy prodáváte anabolika, do osobních věcí, které si sbalíte při dlouhotrvající změně bydliště, byste měli zahrnout i notné zásoby lubrikantu s prodlouženou trvanlivostí. A stejně tak je zbytečné, rozčilovat se, když vás chytí při porušení pravidel sportovní federace, do které jste sami dobrovolně vlezli. Zkrátka, pokud jste porušili pravidla, má následovat trest a slova….

… slova pohrdání. Tak měla končit ona předchozí věta. A to je právě bod, se kterým já mám celkem problém. Mám pochopení pro odebrání titulů Lance Armstrongovi, ale je mi proti srsti veřejný mediální lynč, kterému Armstrong vystaven. O to víc, když peloton Tour De France jaksi výrazně nezpomalil, takže se zdráhám uvěřit tomu, že ho nyní tvoří stovky naturálních talentů, objíždějící rodící se chalifát Francie na citrónovém čaji. Pořád ještě nevíme, jestli si mladý Dallas McCarver blbě škytnul zrovna v době, kdy nacvičoval scénu ze Sněhurky o podaném otráveném jablku. Můžeme se jenom domnívat, že možná zaměnil lahvičku testosteronu za výbavičku své diabetické babči, jenže zatímco babce mohla taková záměna vyrobit příjemné pnutí v oblasti klitorisu, pro samotného Dallase měl tenhle omyl daleko fatálnější následky. Každopádně víme, že u notné části veřejnosti se mu rázem dostalo hanlivého označení feťák. A to mě štve. U Riche Piany zase tak ne, protože když jsem viděl na FIBO, jak vcucnul lajnu koksu delší jak čára pokutového území ve fotbale, bylo jasné, že tam je notná dávka poctivého tréninku. Ale i tak mě to štve. A štve mě to hlavně proto, že ani nemusíte moc umírat, aby se to o kulturistech stejně neříkalo.

Slovo feťák je u mě synonymem pro něco odporného. Pro člověka, který postrádá jakoukoliv vůli, sebekázeň, sebeúctu, vizi, cíl, důstojnost a úroveň. Feťák je u mě bytost, která rezignovala na svůj zevnějšek, na svou tělesnou schránku a jeho život se smrskl na několik hodin potřebných na obstarání rauše. Tohle všechno je v absolutním protikladu s životním stylem kulturisty. Viděl jsem jich hodně. Kulturistů. Znám i pár takových, o kterých by se dalo mluvit o jisté závislosti na AS, především pak té psychické. Ale neznám jediného, který by se válel u popelnic, který by nevedl normální, běžný život přínosný pro většinovou společnost. Neznám jediného, který by neplánoval budoucnost, nedisponoval vůlí a disciplínou. Neznám moc těch, kteří by byly asociálním prvkem společnosti, zato znám mnoho takových, kteří jsou široce akceptovatelnými vzory pro své okolí. Přesto se najde mnoho lidí, kteří neváhají použít slovo feťák při pohledu na špičkového kulturistu.

Ono ruku na srdce, když se podíváte na tvorbu některých jůtůberů od nás i ze světa, není se čemu divit. Některá instruktážní videa by snesla i grant od zdravotnických organizací šířící osvětu o aplikaci očkování v zemích třetího světa. Takže za naši blbou pověst si zase můžeme jen a jen sami. Přesto se mi zdráhá pohrdat někým, kdo je trochu ambicióznější a ledasčím si vypomůže. A proč taky, když ve všech ostatních směrech zábavy nám zneužívání medikamentů a omamných látek vůbec nevadí. Skoro naopak. A sportovní průmysl je dnes především o zábavě, nebo ne? Hollywoodský chodník slávy je do dlaždic vytesaný seznam klientů luxusních sanatorií specializujících se na odvykání závislostí všeho druhu. Hudební tvorba sedmdesátých let je zápisem účinků LSD do notové osnovy. Členové slavných Rolling Stones už měli být dávno klinicky mrtví a pokaždé, když si pustím Cypress Hill, vyvalí se mi z repráků dým z bonga. Na internetu je schopný vás nazvat feťákem někdo, a to vážně nekecám, kdo se skrývá pod ikonkou Kurta Cobaina, čímž vzývá jako svou modlu psychicky narušeného jedince s hudebním talentem a malou odolností lebeční stěny vůči brokům. Absurdní. Takže jak to, že nám nevadí herecký výkon úzce spojený s hojnou konzumací antidepresiv? Jak to, že jako motivační hudba při tréninku nám slouží tvorba metalové skupiny, jejichž týdenní spotřeba alkoholu by vyplavila pivovar?

Já na tyhle otázky odpověď nemám. Vážně netuším, proč je aktérům jednoho zábavního odvětví povoleno doslova cokoliv za doprovodu mohutného aplausu, zatímco v jiném jsou stejnými lidmi  urputně vyžadována pravidla na samé hraně listiny lidských práv. Vím ale, že nebudu ohrnovat nos nad někým, kdo disponuje vůlí, odhodláním, disciplínou a talentem, který nemá 99% populace. Užíval Dallas McCarver steroidy, které se podepsaly na jeho zdraví? Na to vemte jed. Chcete to risknout, užívat stejné množství stejných látek s vidinou toho, že vám to za účast na Olympii stojí? Fajn, můžete, ale s největší pravděpodobností dopadnete úplně stejně, jako já při tom vaření. A to věru za moc nestojí. Protože pokud nemáte talent, nepomůže vám ani snaha, ani nadšení, ani pracovitost a v našem případě ani hrst anabolik….