Tak gain už se prý bez pain klidně obejde...

Tak gain už se prý bez pain klidně obejde...

Pavel Vacek | 19. 07. 2021

Člověk se má pořád vzdělávat. Říká se to a je to rozhodně pravda. A tak, těsně předtím než jsem odjel do Bulharska trochu máknout na své rakovině kůže, jsem si se zájmem přečetl na Ronnie vědecký článek o tom, jestli je všem dobře známá mantra „No pain, no gain“ stále platná, či ve světle nových poznatků brzy odejde na smetiště dějin stejně jako oslovení pan a paní. Musím se přiznat, že ačkoliv jsem se fakt snažil, ztratil jsem se v textu už po prvním odstavci, hledajíc cestu ven v lese grafů, tabulek a chytrých anglických výrazů, až jsem nakonec vyčerpáním (nebo nudou) usnul. Po procitnutí z několikaminutového spánku jsem s klávesnicí obtisklou na levé tváři usoudil, že jsem přeci jenom kulturista, takže takhle složitý text dalece přesahuje schopnost absorpce mé mozkové tkáně a přesunul se až na konec k tučně vytištěné pointě, která zní:

Koncept "no pain, no gain" tedy v praxi pravdivý není, jelikož "gain" (svalová hypertrofie) může nastat i bez "pain" (DOMS), a data naznačuji, že právě ve chvíli, kdy v rámci tréninkového programu dochází k útlumu "pain", začíná "gain", tedy zvýšení svalové hmoty…

…přičemž bych si dovolil nesouhlasit. Byť si nemyslím, že bych byl nějaký super expert přes budování svalové hmoty, neb sám jí mám poskromnu, troufnu si tipnout, že jí mám víc než vědátoři v bílých pláštích, přísavkou v ruce a hromadou drátků vedoucích k nějakému sofistikovanému zařízení. Jenže mnozí mohou teď oprávněně namítnout, že nějaký můj nesouhlas a následná argumentace je jen nějaké to tlachání ala Jedna bába (v tomto případě dědek) povídala. Že já jsem možná vybaven zkušenostmi a pocity, kdežto věda má trumfy v rukávu v podobě čísel, grafů a měření. A mně nezbývá než souhlasit. V argumentační rovině teorie bych byl dozajista ještě zoufalejší než Jan červenýsvetr Hamáček. Potíž je v tom, že článek přes svůj poměrně radikální závěr nesděluje, jak bych měl vlastně cvičit…

Nevím, kdo jako první vyřkl ikonická slova No pain, no gain, ale všeobecně se připisují slavnému Arniemu, který je pronesl (tuším) v neméně slavném snímku Pumping Iron. To znamená, že jsou s námi už od 70let a po celou tu dobu se tímhle téměř nábožensky pojatým přikázáním řídí celé generace kulturistů. A celým generacím kulturistů přinášelo výsledky poplatné době a vývoji kulturistiky. Jistě, tréninkové metody se za ty doby změnily. Od tří až pětihodinových maratonů z dob Arnolda po 45minutové vysoce intenzivní sety z dob kralování Yatese. Od používání těžkých vah, které prosazoval Coleman přes cílené přepumpovávání svalových snopců mnoha opakováními, které zpopularizoval jiný držitel titulu Mr. Olympia Phil Heath, ale po celou tu dobu zůstávalo v platnosti přetížení svalových vláken. A to bez Pain většinou jaksi nejde.

Upřímně, ani netuším, co bych měl v té posilovně smysluplného dělat, abych se svalové bolesti vyhnul. Svalová bolest, ta, kterou způsobuje kvalitně odjetý trénink, mě provází životem už přes 30 let a pořád jsem celý nesvůj z toho, když se na druhý den nedostaví, protože vím, že jsem neodtrénoval, jak mám. Že jsem se prostě flákal. Že jsem nezatížil sval tak, abych ho přinutil reagovat růstem. Aby si tělo vzpomnělo na gain, když už jsem mu dodal pain. To jsem si alespoň doposud myslel…

Ale co si má myslet kluk (nebo holka), který si přečte článek, který je pro něj z jedné poloviny španělskou vesnicí a z té… já nevím, třeba indiánskou osadou…, ale na konci se přečte tučně vytištěné, že bez pain se klidně obejde? Že si to tam může šudlat na kladečkách, trochu pozvedat nějaký činky v dětském koutku a pak jen u Playstationa čekat na ten Gain?

Jenže ten nepřijde. Nemá proč. Jak říkám, nemám grafy, nemám čísla, mám jen zkušenosti. A ty říkají, že celé generace kulturistů přišly do posilovny a dřely a dřely a dřely. A tělo, celé rozlámané, rozbolavěné, se svaly dobitými na sračku, se na tu další dřinu muselo připravit tím, že zesílilo. A další dřina přišla. Trénink plný bolesti a vyčerpání. A po něm zůstalo tělo zbité jak pes. Rozbolavěné tak, že vás chytla křeč do tricáku i při masturbaci. A co udělalo tělo? Vystavělo tricák silnější, odolnější a větší, abyste na sebe mohli být po večerech zase hodní. Anebo abyste lépe zvládli stahování kladky, francouzské tlaky, udělali víc kliků a aby vás to nesundalo tak, jako minule. Takhle to funguje.

Ze začátku je to sranda, protože přibíráte snadno. Tělo je v šoku i z blbý desetikilovky. Snadno se vystaví silnějším na to, abyste zvedali 20, 30, 40 kilo. A tohle zvyšování váhy, tenhle progres vás bude taky bolet. Ale co za 5 let, za 10, za 20 let? Přidávat váhy do nekonečna nelze, tak jak potom přinutit svalovou hmotu k růstu? V tomhle momentě by to podle článku mělo nějak růst samo. Prostě chodíte cvičit, děláte stejné cviky se stejnou váhou několik let, svaly zatěžujete, ale moc to nebolí, protože si zvykly. Podle těch tabulek a grafů by s tím Gain tedy neměl být problém. Jenže je…

Je to přesně ta fáze, kdy stagnujete, nebo spíš jdete výkonnostně do kopru. Pravý opak té teorie. Je to bod, kdy musíte při tréninku vymýšlet psí kusy, abyste přinutili svaly k růstu. Je to přesně ten okamžik, o kterém se začátečníkům píše, že takové tréninky nemají kopírovat. A je to pravda, ti si vystačí s progresivním zatížením pomocí přidávání váhy. Vy musíte najet na supersérie, shazovačky, negativní série, vynucená opakování…, zkrátka všechno možný, co se za těch posledních 60 let vymyslelo, abyste přinutili sval reagovat. A většina z toho bolí jako prase, ne že ne…. Gain bez pain? Zapomeňte!

Nevěřím, že tréninkový proces v kulturistice je nějaká raketová věda. Věřím, že jde pořád vždy jen o tvrdou práci. O to, pořádně odtrénovat, aby svaly dostaly stimul k růstu, pořádně se nažrat, aby, když už se růst rozhodnou, měly taky z čeho, a jít chrápat, aby měly kdy růst. To je všechno. A jak poznáte, že jste měli dobrý trénink? Že v těch trénovaných svalech ucítíte bolest. Pokud trvá dlouho, třeba týden, krapet jste to přepískli a klidně uberte. Pokud ji necítíte vůbec, přidejte. Osobně mám svaly, u kterých je velmi těžké si přivodit svalovou bolest na druhý den, přestože v tréninku mě pálí víc, než když opékali Husa. Třeba takový biceps. A podle toho taky vypadá. (blbě) Zatímco cecky cítím po jakémkoliv tréninku několik dní. A když už jsem u té konfrontace vědy a zkušeností, jedno vím na 100% jistě. Lýtka mi bez pekelný bolesti a pálení nerostou ani omylem, to mám vyzkoušeno. Na to jsou všechny drátky připojené ke kalkulačce krátký…

 

Komentáře: