Rice & Oat Mash a Protein Break! nově ve velkých 900g baleních.
Tajemství je v hlavě. A Slavoj Bednář je toho důkazem.

Tajemství je v hlavě. A Slavoj Bednář je toho důkazem.

Pavel Vacek | 17. 06. 2019

Pokaždé, když se dám do práce na nějakém odbornějším článku plném gramů, čísel, procent a plus a mínus, pronásleduje mě utkvělá představa, že to někde špatně sečtu a na faktickou chybu mě upozorní první náhodný čtenář, co se zrovna překlikl u objednávky psích granulí. Což mě následně rozzuří do běla, následně se mnou lomcuje spravedlivé rozhořčení, které vystřídá hluboký pocit provinění. Celé to je jako když se pečlivě vyšňoříte, pyšně si to vykračujete pěší zónou, abyste nakonec koutkem oka spatřili svůj obraz ve výloze s obří skvrnou v rozkroku. Naštěstí ale nejsem neurochirurg, aby můj omyl běžel na Youtubu s titulkem: „Teď se dámy a pánové koukněte, jak s sebou pacient začne mrskat, když se do toho vloží Vacek“ , takže si dáme raději článek, který obsahuje asi tolik odborných faktů jako Gretin projev o klimatu a zároveň mě hladce přivádí k hlavě pacienta.

… Tím pacientem je Slavoj Bednář, diagnóza: Brutální zlepšení. Věc se má totiž tak, že tu mám skutečně něco rozepsáno, ale pokaždé, když se na to vrhnu, naskočí mi do hlavy vzpomínka na páteční trénink se Slavojem, kdy jsem ho točil společně s Pavlem Koukalem při tréninku ramen a bicepsů (uvidíte brzy) a já byl doslova u vytržení z toho, jaký svalový progres za necelý rok Slavoj udělal. Ale abychom plně pochopili to, k čemu se chci dobrat, musíme to vzít pěkně od počátku.

Slavoje znám cca 15 let. Seznámili jsme se někde v Hradci nedlouho poté, co se Slavoj vrátil z krátkého pobytu v USA, kde mimochodem vyhrál soutěž Mr. Illinois. Všechny ty termíny a soutěže si přesně nepamatuju, není to ani nijak podstatné, ale co si i po těch letech vybavuji naprosto přesně, byl jeho americký přístup typu: nic není nemožné, jsem permanentně happy, všechno je v oukeji a fajn a já jsem cílevědomej americkej týpek. Pěkně mě s tím sral. Myslel jsem, že je ještě nakaženej tím pobytem za velkou louží, a cestu v letadle si krátil rychločtením knížek o osobnostním rozvoji a podobným brakem. Zkrátka jsem si myslel, že ho přirozené české prostředí „všechno zhejtit, všude najít problém“ rychle převychová. Nestalo se tak. Posléze jsme začali spolupracovat v rámci Extrifitu, začali se stýkat víc, důvěrněji (ne tak, jak si myslíte, vy prasáci) a já pochopil, že na tuhle emoční stránku jeho osobnosti nemá pobyt v Americe žádný vliv, a že by se choval stejně i po pobytu na Čukotce. Prostě, když Slavoj něco emotivně vypráví, když popisuje svou přípravu, když hovoří o tom, že jede vyhrát, není to žádné divadýlko pro kameru, nebo čtenáře, ale skutečný obraz rozpoložení jeho mysli. Upřímnost.

Dlouho jsem si na to zvykal. Především proto, že Slavoj není žádný genetický zázrak. Disponuje poměrně úzkou kostrou, bez výrazného V tvaru trupu. Žádný náznak toho, když k vám přijde nějaký junior, nebo dorostenec a vy si řeknete, wauu, tak tady stačí jen pár kilo nabrat a bude to něco… Slavoj musel nabrat hodně kilo, aby to bylo něco. A přesně to dělal. Trpělivě a postupně nabíral kilo za kilem svalové hmoty do té doby, než se celkový obraz jeho těla začal měnit. Přišly první úspěchy. Vítězství mezi amatéry v NABBA, první titul Mr. Universe, první vítězství mezi profesionály NABBA, další, tentokrát profesionální titul Mr. Universe, profi Mistr Světa NABBA, první místo na Lee Priest classic a…

… a místo uznání, popularity a oprávněného potlesku přišlo vždy jen ALE… Jo, je dobrej, ale vyhrál jenom v NABBA. Ty jo, Mr. Universe, hmmm, no ale to není ta Olympia, že ne…? V NABBA vyhrál vše, co šlo, výhled do budoucna však mizerný. Vyhrát Mr. Universe po třetí, po páté, po osmé? K čemu? Progress začal uvadat, i American boye dostihla ztráta motivace, a i já byl přesvědčen, že je na konci fyzických možností svého těla, přestože nikdo v jeho začátcích ani zdaleka nepředpokládal, že může soutěžit s vahou kolem 105 kg. Jenže když jsem napsal, že motivace začala uvadat, neznamená to, že chcípla. A jak všichni víme, svět přeje připraveným. A tak se jednoho dne pohádal americký strejda se španělským, došlo k rozkolu, vznikly dvě světové federace a dříve zapovězená možnost splnit si sen z před 15 lety, probojovat se na Mr. Olympia, stanout mezi nejlepšími profíky světa, se najednou stala realitou.  Boj o kartu těch skutečných Profi kulturistů mohl začít.

A pro Slavoje, tituly NABBA ověnčeným borcem, neměl ani moc dlouhého trvání. Na Filipínách si vysněnou kartu vybojoval a debut si odbyl před rokem na Evls Prague, kde skončil na sedmém místě. Super! Na Winklaara to sice není, říkali jsme mu, další kila už asi těžko nabereš, říkali jsme mu, ale stačí to vytvrdit a třeba pár slušných výsledků přijde. Říkali jsme mu….

Tento pátek jsem mu už neříkal nic. Vlastně jo. Ale drtivá většina z toho není moc publikovatelná. Tak to zkusím spisovně. Třeba: Do análního otvoru, jak si tohle udělal? Nebo: Prostitutka, to snad není možný. Případně jsem udělal pěkný souhrn, který by vyzněl zhruba: Do análního otvoru, prostitutka, jak to, že si tak prostitutsky přibral, do vaginy… No a když jsem se takhle hezky vypovídal, začal jsem se ho vyptávat důsledněji, lačnící po tajemství nových pilulí a výtažků z tajných armádních laboratoří v čínském vnitrozemí, které by mi umožnily ležet na kanapi a nechat bobtnat mé svalové partie. Jenže, měl jsem smůlu, nedozvěděl jsem se nic, co bych už dávno neznal. Tajemství ani pilule z kosmu nejsou…

No a teď se dostávám do bodu, který i kdybych psal krví samotného Ježíše Krista, stejně tomu část lidí neuvěří a v lepším případě vlepí pod článek chechtající smajlík, v tom horším mi budou spílat do lhářů, podvodníků a věšitelů bulíků na nos, jakkoliv jsem žádného bulíka nikdy neviděl, nepočítám-li toho čtyřnohého od Radka Lonce. Samozřejmě, nebudu tu dělat ze Slavoje zapřisáhlého naturála, ale než se posuneme dál, znovu upozorňuji na fakt, že tu mluvíme o borci, který doposud absolvoval přes 20 soutěžních sezón, ve kterých se konstantně zlepšoval. A každý, kdo cvičí aspoň 10 let, ví, že udělat, jakkoliv udělat, radikální výkonnostní skok, je po takové soutěžní praxi velmi složité. Doteď bych si myslel, že téměř nemožné. Takže puberťáci, nechte si své módní pojmy jako je Tren, apod.. tentokrát od cesty, protože jsou mimo mísu… A o co tedy jde?

O změnu v hlavě. O znovunastartování dávného snu o Olympii. O totálním, každodenním nasazení. O přípravě na soutěž, která netrvá tři měsíce, jako obvykle, ale 10 měsíců. A přesně o tohle jde. Tohle totiž dělá minimum závodníků. Schválně, jaký máte přístup k soutěžení 3 týdny před soutěží a jaký 6 měsíců před soutěží? Nedávno jsem na svůj profil vyhodil mou fotku po tréninku a hned se začalo spekulovat, jestli se připravuju na závody a tak. Nepřipravuju. Jsem vyrýsovaný, protože jsem línej a nechce se mi nechce držet objemovka. A proto jsem kulturistická sračka. A píšu to proto, neboť sám sebe neurazím, zato na svém příkladu zdokumentuju ten rozdíl v přístupu. Když už máte nějakou hmotu,  ale přesto potřebujete ještě přibrat, není tou řeholí dieta, ale právě tzv. Offseason. Období, které je nepoměrně delší než klasická příprava a které je lemováno kily spořádaného masa, proteinů, rýže, doplňků, 100% regenerace a životosprávy, tréninků na doraz, a to den za dnem. Žrádlem, které vám leze ušima, které jíst nechcete, ale musíte. Koktejly, které pít nechcete, ale musíte. Žádné dneska si dám pizzu, žádné že si skočím k Vietnamcům na žrádlo, protože se mi nechce vařit… A to, prosím pěkně, denně, bez dovolené. To je to, co já už dnes nedokážu. Sypat jo, to bych zvládl a se mnou další desetitisíce podobných moulů, ale schopnost se na cíl soustředit 365 dní v roce 24 hodin denně jsem už ztratil a mnoho jiných ani nikdy nenašlo. Nikoliv tak Slavoj. Ten, možná poprvé v životě, prostě nespustil ze zřetele svůj cíl ani na minutu, natožpak na den. Dělal přesně to, co vídám na tričkách mladých kluků, kteří ani nemají páru, co to vlastně doopravdy obnáší. Eat, sleep, lift a 130 kilo na vrcholu přežrávačky, 121 kilo 14 dní před soutěží, 10 kilo svalů za rok. Všechno je to v hlavě, v motivaci a v přístupu. Možná jsem naivka, ale já tomu věřím. Věřím tomu, protože věřím Slavojovi. A dnes už věřím i tomu, že se na tu Olympii jednou podívá… Doufejme, že už letos.

Komentáře:

Nejnovější články

Rozhovor s Vojtou Koritenským

Autor článku: Extrifit

V přibližně dvacetiminutovém videu se dozvíte, jaké své soutěžní úspěchy Vojta pokládá za ty největší, i to, že si svou vzpomínanou první Olympii v roce 2016 užíval spíš jako fanoušek. Hovořit se bude ale i na téma, zda Vojtěch Koritenský závodí raději u nás, či v Americe, zmínka padne o tom, čeho by chtěl v kulturistice ještě dosáhnout a jak dlouho bychom jej vůbec na soutěžních pódiích ještě mohli vídat. Kromě té soutěžní se pětatřicetiletý kulturista ale ve snímku dotkne i své podnikatelské dráhy, když prozradí, co obnáší provoz jeho dvou posiloven v Hradci Králové.

Zobrazit celý článek

Rozhovor s Vojtou Koritenským