Starší, ale ne mrtví

Starší, ale ne mrtví

Pavel Vacek | 26. 03. 2018

Není pochyb o tom, že stát je jen byrokratickou verzí schizofrenie. V pátek z nás hodlá vyždímat poslední korunu, aby pak v pondělí mohl házet zlaťáky na všechny strany. Věnuje horečné úsilí a tisíce hodin na to, aby nás uchránil před rakovinovým plicním tumorem, jež by se vám vytvořil dřív, než byste si stihli objednat knedlovepřozelo, aby pak stejně dlouho uvažoval o tom, že zlevní chlast a odvaří nám játra. Zabývá se vymýšlením nekonečné fůry předpisů a zákazů v totální panice, že by se nám zkřivil hlas, nebo nedejbože došlo k metabolické změně jménem smrt, aby mu záhy došlo, že má prázdnou šrajtofli a bude si muset půjčit na důchody. Zapeklitá situace jen co je pravda. Leč, jak se zdá, daňový příjem z produktivního občana je přece jen výhodnější než uspořená starobní almužna a tak pobízí zaměstnavatele k nákupům nejrůznějších sportovních kartiček a benefitů, která mají z jeho zaměstnanců vytvořit civilní verzi Supermana.

Takže zatímco v dřívějších dobách byste chlapíka po 40 hledali v posilovně leda tak na vrátnici, dnes se to jimi ve fitkách jenom hemží a google vám vychrlí stovky obrázků statných skorodůchodců. A to je skvělá zpráva. Menší potíž je ale v tom, že přes to všechno to ve fitkách leckdy vypadá jak v rehabilitačním centru pro válečné veterány. No vážně, bude mi pětačtyřicet a v posilovnách potkávám vrstevníky, kterak se přetahují s ribstoly pomocí jakési barevné gumy, hopsají na balančních míčích a pod dohledy starostlivých trenérů třímají v pažích závaží, jež by s opovržením v oku odvrhla i moje paní. Při pozornějším pohledu však zjistíte, že dotyční chlapíci mají dvě nohy a ruce, nenapadají na jednu nohy a ani neroznášejí slintavku všude kolem. Zkrátka, vypadají téměř stejně jako normální mladí kluci, až na to, že se jim stěhují vlasy do uší. Přesto všechno se jejich cvičení nápadně podobá přípravě na pohovor pro přijetí do Domova pro seniory trpící nadměrnou inkontinencí.

Leč nechci z toho vinit trenéry. Jejich počínání je naprosto přirozené. Většině těch kluků a děvčat je něco přes 20 a když za nimi přijde někdo ve věku jejich rodičů, před očima jim automaticky vyvstane chodící parte. Neměl jsem to jinak. Když mi bylo 20 a otec byl v mém věku, byl to v mých očích starý dědek. Představa, že by mohl vykonávat činnosti jako je třeba sport, nebo nedejbože dokonce sex, pocházela z hrníčku s velkým označením Absurdní nápady. Nesmysl. Nemožnost. Ale co si budeme povídat, před nějakými 25 lety jste skutečně na sportovištích vídali jen zaryté celoživotní sportovce, tak trochu podivíny, ale širokou veřejnost středního věku rozhodně ne. Leč doba se změnila, dnes mnoho důchodců žije mnohem mladistvějším životem než oni sami před čtvrt stoletím, takže vina padá na pokročilé čtyřicátníky, kteří jdou do fitnesscentra a nesměle žbrblají své požadavky a ani to ne.

Bavím se s mnoha chlapíky mého věku. Jasně, sem tam řeknou, že je něco tuhle píchne, tamhle zatahá a z postele se jim už vstává o něco hůř než dřív a bohužel ne v doprovodu jejich celoživotního kamaráda, který si už rád poleží. Ale nevzpomínám si, že by mi někdo řekl, že by chtěl chodit do fitka proto, aby zase udělal kotrmelec jako za mlada. Zato se houfně vyptávají, jestli není ještě pozdě na to, mít solidní svalnatou postavu, aby s ní mohli oblbovat mladý holky, když už se to v životě zvrtlo tak, že jim Maserati jim barákem neparkuje. Jinými slovy, na fyzičku a kondici se mě ptá málokdo, na svaly všichni. Tak jak je možné, že nakonec skončí na balančním míči a s modrou kilovkou v jedné ruce?

Protože se prostě stydí. Znám spoustu úspěšných manažerů, rázných ve svých firmách, kterak přijdou do fitka a tam kuňkají něco o tom, že by chtěli být v trošku lepší kondici než teď. Na to ty ňoumo nemusíš chodit do fitka, na to stačí občas vylézt z tvojí Audi a jít někam pěšky. Nebo ještě líp během. Jenže tahle šifra, být v lepší kondici, ve skutečnosti znamená, chci se zbavit špeku a nabrat tolik svalů, co jenom půjde. Tkaničky si ještě zavážu, schody vyběhnu klusem a hlavou otočím bez toho, abych musel dělat čtvrtobraty. Tak mi dej pokoj s nějakejma hračkama pro děti, přines kloudný závaží pro normálního chlápka a ukaž mi, jak to mám používat. Takhle by to mělo znít.

Mám to úplně stejně. Vždycky když vidím ty chlapíky, co si nacvičují cviky z příručky fyzioterapie, pomyslím si, co to kurva děláš? Vždyť bys mohl ještě vypadat skvěle. Ne jenom jako nejohebnější fotřík v okolí. Vždycky vedle těchto lidí strašně omládnu, protože si říkám, že na tenhle typ cvičení mám ještě 20 let čas, protože se ještě dokážu podrbat za krkem a vylézt z nízkého auta mi taky nečiní velké potíže. Takže zatím můžu dělat kulturistiku. Tzn., cvičit úplně stejně jako ty mladý kluci. Dnešní doba nabízí neskutečné možnosti. Vím, že můžu ještě vybudovat spoustu svalů (pokud bych chtěl). Vím, že bych mohl být ještě lepší než za mlada. (pokud bych chtěl). To, že mi to za to už úplně nestojí, je jiná věc, ale skvělá zpráva je, že na kulturistiku není nikdy pozdě. A že mě sem tam někde něco dloubne? No bóóóže, stane se. Určitě to není důvod k tomu, abych cvičil nějaké kočičí hřbety. Na MS jsem zíral na o deset starší frajery s otevřenou hubou dokořán. A při pohledu na 61 letého Vince Taylora se trochu stydím...

Jasně, nikdo nemládne a tvářit se, že dokážete cvičit stejný bomby jako mladý kluci na vrcholu sil, je pitomost. Taky už byste mohli mít ego dostatečně srovnané na to, abyste se nepředváděli se zátěží, která cvičí s vámi, a ne vy s ní. Ale při dnešní vybavenosti posiloven můžete jet neskutečně intenzivní tréninky, a přitom se vyvarovat dlouhodobějším zraněním. Otázka slabší výkonnosti a poklesu formy je mnohdy otázkou spíš mentální kondice. Mám to zapotřebí se takhle tahat? Vždyť už nejsem nejmladší… Hlavně abych se nepřetrénoval… Dneska musím něco nutně zařizovat… Všechno to jsou kecy. Najděte si mladšího sparinga a zkuste s ním držet krok. Nepřipouštějte si, že něco nezvládnete. Možná ne, to zjistíme, ale proč se na to připravovat předem?

Nedílnou součástí toho všeho je samozřejmě strava. S přibývajícími léty ubývá chuť k jídlu, většinu jídel, které jsme dříve běžně jedli, je nyní třeba přisolit nebo přisladit. Některé pokrmy nám mohou přestat chutnat úplně a radši se vrhneme na nějakou tu čokoládu nebo něco slanějšího a kořenějšího. Jenže takhle si zamotáme metabolismus a schopnost zásobení těla energií. I když je stravování ve starším věku stále složitější, nezapomeňme na svůj původní jídelníček s kvalitními živinami, dostatkem vitaminů a minerálů! Nebo spíš právě proto. Osobně už dnes přijímám vyšší množství bílkovin z doplňků výživy než ze samotné stravy. Mladému klukovi bych to nedoporučil, vrstevníkům a starším to doporučovat budu naopak vřele. Technologické zpracování bílkoviny je už na hony vzdáleno tomu, že by vás mělo tlačit břicho, nebo dojít k horšímu trávení. Naopak, jednoduše, rychle, a hlavně bez potíží získáte potřebné regenerační látky pro své svaly. Zrovna včera jsem slyšel vy fitku dobrou hlášku, kdy jeden starší chlápek povídá druhému, že kolem sebe pořád slyší něco o rejži a kuřeti proteinech a že on si dá radši kachýnku a vepřové kolínko. A ten druhý mu jen bezelstně odpověděl, no… vždyť na to taky vypadáš… A to slyšet rozhodně nechcete.

Kulturistika je nejlepší sport na světě. Cvičte tedy, co nejdéle to jde. Posilovna je poměrně bezpečným zařízením, kde se málokdy přihodí nějaký úraz. Já tam hodlám být do té doby, dokud to se mnou nesekne. A po celou dobu chci všem kolem ukázat, že sebe umím vydat maximum. Protože, víte co? Protože mě to baví…  

 

P.S. Na fotce je Stanislav Slimák, který si jde stoupnout na pódium po 21 !! letech, přičemž se dostal do této podoby z vyložené prasoformy. Má nějaké dílčí zdravotní potíže? Jasně, že jo. Ale vědomí, že vypadá lépe, než když kdysi dávno soutěžil, ho naplňuje obrovským životním elánem…

Komentáře: