Šest věcí, které nechci vidět ve fitku v roce 2020...

Celý ten humbuk kolem konce roku mi tak trochu připomíná Cimrmanovo Dobývání Severního pólu. Ještě je letos, ještě je letos…Vypustíme pár obrázků na nebe, pár čoklíkům přivodíme srdeční arytmii, bum,bum, prásk, jééé, světýlka….áááá už je vloni. No..nic moc. Ale každý důvod k ožíračce dobrý. Každopádně je to čas, kdy začneme horečně bilancovat a plánovat. Nebo se oddávat nejrůznějším přáním. (které nemají ambici se splnit) Takže já bych si přál, aby mě už nepotkalo ve fitkách pár následujících věcí. Třeba tohle….

…Spodní prádlo na vrchním

Ano, čtete správně, v posilovnách se pohybují jedinci, kteří nosí spodní prádlo na kalhotách. Nápadně často v kombinaci se superupnutým trikotem, umně tvarujícím svalové kontury trupu. Lámal jsem si s tím hlavu, ale nedokázal jsem přijít na jediný praktický důvod, proč by to tak mělo být. Takže pokud se někdo obléká do fitka jak potápěč, a ještě je na to náležitě hrdý, musí to znamenat jediné. Že jde o nějakou symboliku či manifest. Možná bych to nazval jakousi uniformou. Mám totiž jisté podezření, že tahle supermanská móda má velký ohlas hlavně u nadšenců do toho funkčního cvičení. Takže pokud jsem to dobře pochopil, jde o to, že v momentě, kdy si na své kamaše natáhnou trencle, dávají tím světu najevo, že je plně naložená činka nezajímá, stejně tak jako jsou odhodláni čelit svodům budování nadprůměrně objemného svalstva. Jen si cvičte, ufunění a nepohybliví kulťáci, já se zdokonalím ve svém kotoulu a funkčním umístěním levé nohy za pravé ucho. Což mě, jako někoho, kdo se dokáže tak maximálně přetočit z levého na pravý bok, vždy zalije spravedlivou a planoucí závistí.

…Elasťáky bez trenek

Předchozím odstavcem se však dostávám do módní pasti. Ohrnuji-li nos nad úborem funkčního šlachouna, jak se tedy zachovat před objemným a naducaným kulturistou s outfitem Vlasty Harapese? Samo sebou, že je potřeba pochlubit se mohutným kvadricepsem, ve kterém tepou hektolitry okysličené krve s deroucí se mapou žil na povrch. Ale kam pak s očima, abyste nevypadali, že někomu úporně zíráte na jeho nádobíčko? To je vážné dilema kulturistického fandy s nemoderní heterosexuální orientací. A že si toho jsou nositelé legín vědomi, dokládá fakt, že péči o správné umístění nářadí vyhradí dost času ze svého tréninkového rozvrhu. Než si někteří borci naštelují šulina tak, aby nevypadali, že je rajcuje první volný uzávěr činky v dohledu, nebo naopak nebyli za eunucha, zabere to hezkých pár minut…

…Smraďoši

Když už jsem probral vizuální stránku cvičících úborů, pojďme se zaměřit i na jiné vjemy. Třeba čich. Někteří borci pojali hardcore trénink trochu sveřepě. Myslí si, že hárdcór znamená řvát jak kretén u prvního opakování, jebnout s činkou o zem u čtvrtého a nechat naložený legpress po tom zbytku opakování. Aby všichni viděli, že jsou siláci, navíc po hárdcór sérii, takže vyčerpaní brutal. A protože jedou bomby jak kurvamatafaka pořádný chlapy, na nějaký buzerantský sraní s nějakejma hadrama nemaj čas. A navíc má každej chlap, co tvrdě dře, pořádně smrdět. Takže hadry na cvičení je třeba prát výhradně v Hnusilu. Fajn… Ale pak to může jednoho otravovat, když se dovnitř fitka kvůli těmhle typům slétaj hejna much na fekální raut. Aspoň už konečně chápu, proč někdo cvičí v masce...

…Tlustí nazí chlapi v šatně

Promenáda nahého tlusťocha s mobilem u ucha v šatně, patří k mým nejbizarnějším fitness zážitkům roku. Pánové, co si budeme nalhávat, příroda k nám byla, co se týká vizuální stránky, krajně nefér. Pokud má žena nějaké to kilo navíc, pořád se na ní dá se zalíbením spočinout okem. Mnohdy i lehce korpulentnější dáma vypadá častokrát lépe než vrcholně cvičící dáma. Ale co muži? Bez viditelných svalů jsme jen beztvará, ničím zajímavá hrouda hmoty porostlá chlupy. Takže je dobře, že se s tím rozhodneme něco dělat. Ale během hubnoucího procesu, v poločase, kdy je ještě někdo tlustý tak, že mu nejde nahmatat puls, měl by svůj veřejný producíring v rouše Adamově zkrátit na nezbytné minimum. Jeden pak neví, jestli je v té správné šatně. Lítá mu tam tvor, co má prsa, řiť, bradavky, ale pinďoura nevidět…

…Agitátoři všeho druhu

Jestli něco dokáže spolehlivě vyprudit při tréninku, jsou to horliví agitátoři, mající nutkavou potřebu chránit svět tu před Andrejem, jindy před Milošem. To hlavně v časech, když se blíží nějaké volby. Poslední dobou se tu ale množí ještě něco horšího, neboť od jejich starostí o můj trvale udržitelný život si nelze odfrknout odhozením volebního lístku. Tušíte správně. Jsou to ekofandové do spásy světa. A tak čím dál tím víc čelím dotazům, proč je Agrezz v jednorázovém pytlíku, proč vyrábíme jednorázové gely, když tím zabíjíme populaci mořskovodních živočichů a jestli mi to není blbý, produkovat tolik odpadu, že by z toho robůtek Vall-I vyfasoval neschopenku z přepracování. Je mi to blbý. A proto jsem si dal závazek, že v roce 2020 omezím prdění víc než o polovinu, čímž výrazně redukuji tvorbu CO2 a vykompenzuji tím naši produkci, jenž podle některých dělá enviromentální brázdu hlubší než vrásky Clinta Eastwooda. Do budoucna také plánuji umřít, čímž se konečně stanu uhlíkově neutrálním. A teď, když jsem si dal ten závazek po vzoru EU, už mi můžete dát pokoj.

…Ohlušující hudba

V přípravě na soutěž jsem si navykl poslouchat hudbu. Kombinace mého menšinového vkusu, vysokého věku a studu bránícího zbytky sebeúcty mně dlouho nedovolovala nasadit ty obří sluchátka. A tak jsem používal decentní pecky. Jenže na příliš hlasitou okolní hudbu nestačily a venkovní hudba se pak mísila v nechtěném mixu. Tudíž teď nosím na hlavě něco, v čemž nápadně připomínám Otika z Vesničky mé střediskové. Bohužel, v některých fitkách ani tato potupná ztráta vlastní serióznosti není dostatečná vůči okolnímu reprodukovanému hluku. Což mě následně nutí zvýšit hlasitost mých sluchátek na stupeň Krvácení z uší, následovanou Tlakové vlny do očních bulev. Následkem čehož omdlím. Jakmile mě pak vzkřísí s čůrky krve na skráních a s očima jak Francouzský buldoček, jsem osočen z nepřiměřenosti tréninku vůči svému věku. Což zase ohrožuje mou reputaci webového chytrolína. A proto, pokud se nechci vzdát poslouchání velrybího zpěvu, musím si přát tišší hudbu ve fitkách.

A nakonec dva body, co bych jako nerad viděl, ale ve skrytu duše jo. Tou první je selfie.