S milenkou je ten život mnohem veselejší

V duchu hesla poznej svého nepřítele, jsem nedávno zabrousil do ženské rubriky iDnesu, kde mě zaujal článek o tom, jak mají ženy rozšifrovat mužskou krizi středního věku, které nastupuje mezi 40 – 50 rokem života. Není to nic těžkého. Prý si muži rázem začnou kupovat nový spoďáry, čistit si zuby víckrát než v neděli, koupí sportovní vůz, do kterého si vlezou v nejmodernějším trendy oblečení, nabarví si hlavu a začnou cestovat a přemýšlet o nových sexuálních zážitcích, případně si pořídí pubertě sotva odrostlou milenku. Vyděsilo mě to. Včera mi bylo 45, jsem tedy v epicentru krize a přestože mě výlet do Thajska, kde bych se pošmajchloval s místním ladyboyem, moc neláká, teď abych se bál, že na mě budou koukat jak na krizáka pokaždé, když si půjdu koupit nový spodky a pootočím se za šéfovým Lambem. Ženy mě pak počastují pohrdavým pohledem pokaždé, když mě osloví nějaká dorostenka a kdyby navíc věděly, že mám milenku, bezpochyby bych spadl v jejich očích na úroveň slizkého plaza.

A tu já skutečně mám. Žena už dávno vzdala snahy usurpovat můj čas pouze pro sebe a s povzdychem přijala fakt, že se s ní bude dělit i o mé finance. Je průvodkyní mého života bezmála třicet let a jak se patří na milenku, je s ní bezva zábava i když je to pěkná kurva. Jmenuje se kulturistika a můj vztah s ní začal už v minulém století…

…Našla si mě, když mi bylo 15 let a vážil ohromujících 52 kilo při 178 cm. Dal bych sem fotku, ale žádnou nemám, neb mě jakýkoliv záblesk světla prosvítil skrz naskrz. Avšak zahlédl jsem jednoho dne v Televarieté jakéhosi žongléra s železnými koulemi, který měl na těle maso tam, kde já měl kosterní skelet a tak jsem se pomocí protekce vloudil do místního oddílu kulturistiky, kde by mě za jakýchkoliv jiných podmínek vykázali pro tělesnou slabost. Byl jsem naprosto šokován a ohromen a v němém úžasu jsem hleděl na místní monstra, kteří máchali závažím sem a tam. Giganti. V mých očích rozhodně. Přestože bylo krátce po revoluci, demokracie za zdi TJ Jiskra Vratislavice ještě neprosákla a já vyfasoval papír s tréninkem a dobrou radu, že jakmile mě uvidí cvičit něco jiného, než je na papíře, pomažu zase zpátky do Dachau, nebo odkud jsem to vylezl. Díky za to. Byl to klasický fullbody trénink 3x týdně a já do roka přibral 22 kilo. Žádný pětačtyřicátník v posilovně nebyl. Neexistoval.

Se svými nově vybudovanými 75 -80 kily a sebevědomím 17 ti let jsem už byl nejchytřejší na světě a všichni pětačtyřicátníci věděli hovno. Takže jsem cvičil Heavy Duty podle Doriana Yatese, který zrovna kulturistice šéfoval, a přestože se svalové přírůstky nějako přibrzdily, dalo mi to tréninkovou píli a zásadní posun hranice bolesti, ze které těžím dodnes. V té době už jsem byl regulérní fanatik, který měl jasně naplánovanou cestu k titulu Mr. Olympia. Dreams come true, nebo jak se to teď říká, v pětačtyřiceti budu taky v důchodu, akorát že slavnej…

...první zádrhel. Vojenská základní služba a mně se zhroutil svět. Kariéra kulturisty v troskách. Konec, ende, šlus. Tehdy už jsem měl k metráku. Nebudu cvičit. Což se stalo. Nebudu kvalitně žrát. Což se také stalo. Budu běhat. I to se stalo. Shodím, svaly v hajzlu, osmdesát kilo na váze. Všechno, všecičko se stalo a vzhledem k tomu, že se mundůr fasoval na začátku přijímače, zbytek vojny jsem strávil jako nejhůře oblečený voják v nejvíc nepadnoucí uniformě v historii armády ČR. Nakonec se mi tam „podařilo“ useknout si palec na ruce, a i když mi ho nějak zadrátovali k sobě, mazal jsem z vojny dřív a začal plánovat, jak dát bezpalcovému úchopu nový význam…

…20 let a samý srajdy. Najít si práci, nebydlet v mamahotelu, sehnat koruny na kariéru na Mr. Olympia a vůbec se tak nějak uživit. Nějak se to sere, ale já to nevzdám… Sakra proč mi nějakej pětačtyřicetiletej impotentní páprda nedá prachy na můj sen?

… Dělám vyhazovače, cvičím jak magor. Oprášil jsem staronový plán na zisk titulu Mr. Olympia a jal do toho šlapat naplno, neb mi už bylo 25 let, takže hodně moc. V mých očích pětačtyřicátníci sice už hovno nevěděli, zato byli odepsaní a pomalu se zapisovali do pořadníku na rakev. Trénink v tom věku? Nesmysl. Všechny prachy šly do kulturistiky. Na úspory jsem nemyslel, nebylo třeba, vysokého věku se stejně nedožiju. Mr. Olympia, nebo smrt. Budu radši chvilku lvem než dlouho ovcí…

…Bylo mi 30 a Mr. Olympia byla jaksi stejně vzdálená jako v těch sedmnácti. Musel jsem to zredukovat na Mistra Světa. Zdá se, že po čtyřicítce se dá taky cvičit. Ale ty Masters jsou trapný. Ostuda, nedá se na to koukat. Chlápci bez soudnosti. Možná budu v pětačtyřiceti trochu cvičit, ale nikdy bych se nesnížil k tomu, abych tam závodil. Zachovám si důstojnost. Jsem si tehdy říkal..

…Pětatřicítka udeřila silou meteoritu z Armagedonu. Leč já neměl po ruce ani atomovku, ani Bruce Willise, který by vykutal tu džuznu, do který by ji hodil, aby se potíže rozprskly na všechny strany. Výsledky nějaké byly. Pár prvních míst, absolutky z pohárovek, nominace na MS IFBB, medaile z Universe a taky dluhy, hypotéka, manželství a děcko na krku. Definitivní konec. Mr. Olympia nebude. Bye bye, cvíčo. Dreams go to asshole… Cvičit v pětačtyřiceti? Ty vole, ses posral v kině, ne? No ale nějak jsem cvičil dál…

…Čtyřicet. Fíííha.. to už je dost. Ale zdá se, že nebude tak zle. Vlastně se mám docela dobře, dluhy odešly, druhé děcko přišlo. Posledních pět let trénuju lidi, mnoho z nich vyhrálo spoustu závodů. Trénuju i já, sice je to taková bezcílná onanie, ale ve fitku je fajn a já se udržuju na solidní výkonnosti. Divný, na to, že jsem si dřív myslel, že touhle dobou už budu mít jen kostkovaný papuče a čumět do bedny. A možná i ten Extrifit vypadá, že by se mohl trochu rozjet. Možná bych mohl odejít z práce a dělat jenom to. To by bylo super, mohl bych si cvičit a tak.. Na Mr. Olympia jsem se byl aspoň podívat. Že bych ještě někdy závodil?

…Takže včera mi bylo pětačtyřicet. Zase o rok blíž k smrti. Akorát že mám za sebou nejlepší období života. Cvičím si, kdy se mi zlíbí. Díky Frantovi Nádvorníkovi a Extrifitu mám koruny. Dost korun. Dělám s profíkama, profičkama, pravidelně potkávám nejlepší borce planety na světových akcích. Kulturistika a fitness mě skutečně živí. Na Mr. Olympia jsem se byl aspoň podívat. Paráda. Dreams už zase comes true. Pětačtyřicet? Hovno věk. Lidi mě obdivují, že pořád ještě cvičím. Ale to je jako obdivovat někoho, že jsouloží. Prostě mě to baví, tak cvičím. Taky jsem si zazávodil se slušným výsledkem na MS, kde byli borci, kteří by smázli hromadu třicátníků. Včera jsem dal 6x 150 kg na hluboký dřepy, legpress jsem nakládal půl hodiny a při preventivní prohlídce mi nějaká bába obdivovala tep. Závodění v budoucnu? Co by ne, dyť stejně staří kluci Martin Dráb, Zbyněk Ceradský a Jirka Čermák vypadali na posledním MS famózně. Masters není žádná ostuda a zrovna tihle by sfoukli hromadu těch novejch Elite profíků jak svíčku…

Už jste na konci? Vážně jste to dočetli? Tak fajn. Celým tímhle vejšplechtem jsem chtěl říct, že kulturistika a cvičení je vážně skvělý sport na celý život. To, co se zdá mladému klukovi jako nebetyčný problém, za pár let vypadá jak prdnutí článkovce. Jestli si mladý muž myslí, že založením rodiny ho čeká konec sportu, krutě se mýlí. A jestli stojíte na prahu čtyřicítky a vážně vám ta krize klepe na dveře, zvažte kulturistiku. Na ní není nikdy pozdě a máte ještě fůru času vypadat díky ní mnohem líp, než když si koupíte vypasovaný džíny do půlky lýtek…