„Radši ukažte, co tam všechno dávají...“

Občas se píše, že dřív bylo všechno tak nějak jednodušší, jasnější. Dovolil bych si nesouhlasit. Třeba když nějaká dívka chodila se dvěma a více chlapci, byla všeobecně tak trochu za rozhoďnožku a zlí jazykové by mohli dokonce pod vousy zamumlat, že taky za kurvu. Chlapci v té situaci byli každopádně za paroháče a pitomce. Složitější situace nastala, když se ocitl v podobném nepoměru chlapec s houfem partnerek. Jedna a tatáž osoba mohla být dopoledne v kolektivu závidějících kámošů obdivně nazývána borcem a téhož dne navečer nadrženým mamrdem u slečny s mnohočetným zástupem utěšujících kamarádek v zádech, když se tohle milostné eskamotérství přece jenom provalilo. Jak se nazýval celý kolektiv vzájemně se prolínajících lidí nevím, neb nikdo mě do takto družného prostředí nikdy nepřizval. Tyhle starosti jsou tytam, neb všechny tyhle kombinace, které nabízejí víc možností než Rubikova kostka, jsou nyní moderně zvány polyamorním vztahem. Jejich aktéři polyamoristi (asi) a celé toto společenství, co udržuje pohromadě sdílení tělních tekutin, je na vzestupu a cool a in a úplně normálka, takže hanlivých slov netřeba, pouze potlesk a obdiv. Čili jak je zjevné, teď je to mnohem jednodušší a vy už jednou provždy nebudete za chlíváka, nýbrž liberálně smýšlejícího jedince. Má to prý jen jeden zádrhel a to ten, že s tím prý musí všichni zúčastnění souhlasit. Ale to se poddá časem. Každopádně jsem rád, že my, kulturisté, jsme v tomto ohledu průkopníci, navíc s konstantním postojem, neb abyste uspěli v kulturistice, musíte mít těch partnerek taky hned několik… Namátkou třeba vůli, talent, píli atd…

K napsání dnešního článku mě vedla stará obehraná písnička, která se těmi partnerkami (vlastnostmi) úzce souvisí. Otázka otravnější než kombinace jehovistů a mouchy v létě. Originální tak, až je úplně nudná. Otázka, která se objeví u každé recenze produktu, u každého jídelníčku, pod každým tréninkovým videem. Otázka, kterou vyťukám na klávesnici vlastním čelním lalokem…

„Radši ukažte, co tam všechno dávají“, píše tazatel, chvilkově uspokojen vlastním přesvědčením, že právě odhalil tajemství střeženější než úkryt Bin Ladina. Pak pokračuje stejně nudnými a 100x opakovanými mutacemi komentářů, kde by se před inflací slůvek kdyby, pokud a jenže, ta reálná peněžní inflace jen zahanbeně schoulila do kouta. Ti nejrozjančenější z nich, a těch je většina, pak neváhají tvrdit, že kdyby oni sežrali „ten kamion anabolik“, vypadali by stejně. Ne, nevypadali. To, že něčí tělo oplývá tvrdostí čerstvého želé, určitě není důsledek nekompletního videa. Většina lidí totiž to skutečné „tajemství“ vidět nechce…

Je to zvláštní. Některé věci prostě znáte, víte o nich, ale časem na ně prostě zapomenete a naplno si je uvědomíte zase až v okamžiku, kdy se s nimi setkáte tváří v tvář. To se mi stalo během uplynulých 14 dní, během nichž jsem se setkal s profesionály Honzou Turkem, Pavlem Koukalem a Slavojem Bednářem. Já přijel vždy vcelku nalehko, vyzbrojen Hydro tyčkou, popřípadě proteinem v šejkru, abych čelil záplavě plastikových nádob v podobě různě objemných krabiček plných přesně odměřeného jídla, přesně odsypaných suplementů a v případě Honzy i přesně odměřeného pití. Před závody, 14 dní po nich, nebo uprostřed objemovky, kluci jeli svůj stereotyp, který je dovedl tam, kde jsou a kde já nikdy nebyl. A v ten moment si uvědomíte, že ačkoliv vás baví trénovat, ačkoliv máte vcelku vyváženou stravu, tak je to právě tahle otravná rutina, která vás oddělila od zrna a ponechala mezi plevami.

A tahle denní, běžná, nudná rutina je přesně to, co lidi zase tak moc vidět nechtějí, a přitom je to přesně to, co dělá ten rozdíl. Málokdo vnímá tu práci v kuchyni, to nekonečný vaření, plánování, kolik toho musíš sežrat, abys přibral, kolik toho musíš ubrat, abys shodil. Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Někdo to nevydrží ani týden, jiný končí po měsíci, mně to nedělá problém půl roku, ale celý rok? To nedám. Slavoj ano. Pavel taky. A po několika setkání s Honzou věřím, že i on. A mohl bych pokračovat dál. Vojta? Samozřejmě. Jasný, má to občas ulehčeno tím, že baští ty hotová jídla z krabičky, co vidíte na insta, ale přesto ví moc dobře, kolik toho má sníst a kdy. Tomáš Tabačiar? Zeptejte se ho na jídelníček za poslední rok. Dají si kluci něco dobrého? No jasně! Ale až potom, co do sebe naládují potřebná makra. Tohle chcete točit? Tuhle otravnou nudu? Neřekl bych. Lidi mají rádi iluzi, že je všechno pohoda. Že si stačí dát hambáč, pár pilulek, trochu to pumpnout a je to... Proto mají největší úspěch instapičusové a ne ty ufuněný hroudy, co furt jenom žerou. Tohle nikdo podstoupit nechce, a proto je jednodušší ukázat na steroidy a říct si kdyby…

Celodenní jídelníček Honzy Turka

Víte, můžeme se pustit pod článkem do solidní diskusní bitky, ale budu trvat na tom, že v bobkách to fakt není. Už jen proto, a je to dost smutný, že dneska sype kdejakej moula, u kterého máte potíže rozeznat, co to ten chlapec vlastně dělá za sport. K úspěchu vede konzistence a zarputilost. Schopnost dělat denně věci, co vás za mák nebaví. My se rádi plácáme po ramenou, jak je ten kulturistický trénink těžký, ale není to pravda. Jsou mnohem náročnější sporty. Trénink je v podstatě zábava. I když flušete plíce, i když vás všechno bolí, i když to pálí víc jak dobrý bydlo, vyplavený endorfin a pocit z napumpované tkáně, který si nezadá s pocitem z napumpované tkáně údu, který ve fitku zrovna netrénujete, to bohatě vynahradí. Co je na kulturistice náročného, je ten opruz kolem. Diety, přežírání, hladovění, futrování i když už vám to leze horem ven. Příprava na druhý den, kterou musíte podstoupit, protože v bufíku na rohu to po párku v rohlíku nevyroste…

…Jistě můžete namítnout, že existuje celá řada úspěšných kulturistů, která měla sklon spíš k životu bohéma, než asketismu tibetského mnicha a já budu souhlasit. Vždycky mezi námi budou lidé, kteří baští denně hambáče a sádlo po nich sklouzne jak po teflonce. Znám kluky, co párkrát máchnou rukou a mají biceps, který já nikdy mít nebudu ani s tím kamionem v záloze... Těmhle schopnostem se říká talent a pokud ho máte, dovede vás hodně daleko i bez té celoroční zarputilosti. Jenže pokud vám ho příroda tolik nenadělila, musíte to dohnat právě díky té denní rutinně. Slavoj Bednář je učebnicový příklad. No a pak tu máme borce, kteří ten talent zkříží s tím denním opruzem a narodí se jim soška Sandowa, Arnolda či nějaká další krásná umístění… Pak už si stačí jen obléknout hroší kůži a přečíst si pár chytráků, co by byli, kdyby taky….