Profíků se ptejte na slabiny, ne na přednosti

Profíků se ptejte na slabiny, ne na přednosti

Pavel Vacek | 08. 08. 2022

Znáte ty storíčka, jak tam občas někdo nahodí takové to políčko: Zeptej se mě, a kam můžou sledovači položit nějakou otázku sledovanému? Já na to občas koukám. Někdo to pojme jako srandu a odpovídá vtipně a zábavně, jiný to vezme vážně a odpovědi jsou tak seriózní a edukativní, že byste po jejich přečtení mohli složit doktorát. Každopádně všechny otázky, které se týkají růstu svalů mají jedno společné. Vždycky se ptají na nějakou přednost, nikdy ne slabinu. Otázka na Vojtu, jak mám zlepšit svůj triceps, je vzácnější než Jodid. (To je nerost, znám ho z křížovky.) Slavoj Bednář čítá mnoho otázek na hamstringy, ale na úzký pas už tolik ne. Mě se ptá někdo na prsa už asi 30 let, ale otázek na biceps bych spočítal na prstech zasloužilého truhláře. A ani nevím, jestli se Kristýny Seidlové ptá někdo na něco jiného, než nohy a zadek. Zkrátka, lidi, vcelku pochopitelně, zajímá dominantní partie místo slabiny. Jenže to je ta chyba…

Chyba to je proto, že dominantní svalové partie jdou obvykle „samy“. Tedy ne, že by se nemusely cvičit, ale na stejné, nebo menší množství vynaložené energie, reagují lépe. Když už jsem (zase) začal žvanit o sobě, prozradím svůj dlouholetý trénink prsou. Soustřeďte se… Tady je: Několik sérií benče hlavou nahoru a tlaky jednoruč na rovné lavici. To je vše. Zklamaní? Nedivím se. Zklamaní byli všichni, když jsem jim to „tajemství“ prozradil. A tak abych zmírnil bolest v jejich očích, tu jsem přihodil kladky, jindy peck-deck. S vědomím, že kdybych je nedělal, nic moc by se nestalo. Teď už cvičím trochu jinak, musel jsem odepsat těžší váhy. Benč hlavou nahoru už jedu cca 1,5 roku s doslova poloviční váhou. Nechci, musím. A proto jsem se obával devastujícího dopadu na to jediné, co mi aspoň trochu jde. Ale víte co? Těm ceckám je to fuk, reagují i na malou váhu. Reagují na vše.

Pamatujete na Milana Obořila s monstrózníma nohama? Dal si 1x za 10 dní pár sérií předkopávání a naplno je cvičil až před soutěží. Chtěl je prý mírnit v růstu. To Pavel Koukal nehodlá mírnit nic, čehož výsledkem jsou jedny z nejlepších nohou v republice s našlápnutím na nejlepší nohy min. Evropy. Vojta si dá pár sérií krčení ramen, aby mu zmizel krk a místo trapézů měl pár kilo svíčkové. A tak bych mohl uvést mnoho dalších případů a všichni do jednoho bychom mohli prodávat nějakou super, hyper, zaručenou techniku na růst svalů, jako to třeba dělá Tom Platz. Ten objíždí už mnoho let svět se svou tréninkovou filozofií, kde vám rozemele každé svalové vlákno kvadricepsu na prach, zaplaví vás kyselinou mléčnou až po hrtan a zničí vaše odhodlání chodit po schodech minimálně na celý měsíc. Za pár babek si ochutnáte to jeho tajemství růstu. To je všechno super, ale proč, když to tak funguje, neměl stejně rozvinutý i vršek? Odpověď je jednoduchá. Protože nohy mu šly prostě mnohem líp, metoda, nemetoda.  

Tyhle poučky na to, jak vám má růst svalová partie, která nečiní tázanému žádné problémy, jsou trochu něco jako ty knížky, jak vydělat první milion a druhou miliardu. Můžete si ty body sepsat do notýsku, odškrtat si jeden za druhým a na konci vás čeká nezměrné bohatství, drahá auta a luxusní jachty. Takhle jednoduché to je. Jenže není. Kdyby takový nějaký návod na zbohatnutí zaručeně fungoval, byly bychom milionáři všichni. Takhle se z něj stane jenom autor té knížky. Milionáři jsou milionáři, protože jim podnikání prostě jde. Ale i oni mají občas svou slabinu. Jsou to tzv. fuckupy. Věci, co se moc nepovedou. Když čtu Forbes, takové příběhy tam taky jsou. Příběhy jinak úspěšných podnikatelů, kteří se třeba vrhli do jiné oblasti, která jim není úplně blízká, nebo prostě blbě odhadli situaci a projekt se nezdařil. Prostě taková slabina v protfoliu úspěchů. I to je poučné. Především proto, že všichni to brali jako lekci, poučení, nové informace a věc, kterou lze zkusit jinak, možná lépe a třeba i úspěšněji. A o tom jsou i slabiny na tělech kulturistů.

Vojtův triceps a můj biceps je takový fuckup. Slavojův pas je/byl fuckup, záda a šířka trupu Tomáše Tabačiara byl fuckup jako prase… Bylo by bláhové se domnívat, že tomu tak je, protože se jim nevěnuje pozornost, nebo že se ty svalové partie málo cvičí. Je to přesně naopak! Trochu cílevědomější borec se soutěžními ambicemi se svým slabinám věnuje velmi. A zkouší, jak to udělat lépe. Jaký split je na ně nejlepší. Kolik opakování je donutí k růstu? Je dobré používat velkou váhu a míň opakování, nebo naopak? Kolikrát do týdne mám svou slabinu cvičit, abych je nepřetrénoval, nebo naopak nepodtrénoval? Je lepší jen nadoraz, přes bolest, nebo jen na 90 % a nechat větší prostor pro regeneraci? Je lepší cvičit striktně, nebo naopak s cheatingem? To jsou otázky, které u svých předností nemusíte řešit. Prostě jen cvičíte a čekáte, jak vám vyrostou. U slabin si je pokládáte denně, přemýšlíte o nich a každou z nich si zodpovíte aplikací nějaké té teorie na vlastní kůži, kterou pak zanalyzujete. Pokus a omyl. To je to, co vám zajistí informace o tréninku dané partie. Přesto se málokdy stane, že se ze slabiny stane přednost. Ve skutečnosti jsem to viděl jedinkrát, a to u Tomáše Tabačiara v případě jeho zad, resp. jejich šířky. Většinou jde jen o to, aby slabina nebyla do očí bijící slabinou. Ale informace a poznatky, které získáte v průběhu toho procesu se dají použít i u jiných partií, které pak dojdou k progresu.

Pokud tedy máte průměrný triceps, pravděpodobně lepší než Vojta, zeptejte se ho na něj, možná by vám poradil lépe, než legendární Mr. triceps Libor Minařík. Nestydím se přiznat, že můj biceps stojí za prd, ale vyzkoušel jsem na něj tolik teorií, že bych mohl konzultovat i s někým, kdo má paži mnohem větší. Možná by se stálo optat Slavoje, jak zúžil svůj pas, přestože k proporcím Keona Paersona má daleko. Zkrátka, ačkoliv to zní blbě, nejvíc informací a zkušebních tréninků a variant mají kulturisté o svých slabinách. Pokud tedy na ně už dávno nerezignovali. To se taky stává…

Komentáře: