Příští rok dáme medaile všem

Ten, kdo čte pravidelně výplody mé šedé kůry mozkové, už asi postřehl, že mám rád auta. A proto s blížící se nostalgií vánočního času rád vzpomínám na svou sbírku angličáků, která se rozrůstala každoročně s příchodem svátků konzumu, pořád ještě zašifrovaných pod názvem Vánoce. A světe div se, nebyly tam žádní tříválcoví trhači asfaltu, nýbrž osmi a desetiválcové ikony té doby. A tak jsem se stával řidičem Jaguárů, Lamborghiny a Ferrari, protože to bylo právě Diablo, co dominovalo výzdobě dětských pokojíků předpubertálních chlapečků. Byla to doba, kdy obdiv sklízelo auto, které mělo na tachometru největší číslici, nejvíc ostrých hran, které chodce v případě střetu roztrhalo na cucky a nejbrutálnější křídla, jež si nezadala s těmi na Boeingu. V reklamách se po těchto monstrech rozvalovaly polonahé modelky s tupé na hlavě a tupé v hlavě, přičemž na ně dohlížel chlapák s velkým CH s Marlborkou v koutku úst a chlupatou hrudí. Role byly rozdané. Chlap byl chlap, ženská byla ženská a nejlepší auto bylo to, co nejvíc jelo, řvalo jak kráva, vypadalo jak kosmická loď, bylo děsivě nepraktické a řídit jste ho mohli až poté, co vám příbuzní vrátili klíčky po sepsání závěti. Což byla asi ta nejpraktičtější věc, co jste mohli udělat, protože každý kdo řídil Porsche z osmdesátých let, vám potvrdí, že když po cestě zapršelo, o tři minuty později vás našli omotaného kolem stromu.

To bylo ještě před vynálezem gayů, genderové rovnosti a státu, který se nám snaží utírat zadečky po kakání a dohlíží na to, aby se nám něco zlého nepřihodilo. Ale pokrok nezastavíš a oturbený hatchback, kterým jezdíte do práce či do školy je po všech stránkách lepším autem, než Lambo z 80-tých let. Co mě na dnešní době ale přeci jen trochu vadí, je to, že vysněným ideálem hodným potlesku, je průměr. Což mě konečně přivádí ke kulturistice a důvodu, proč tenhle text je na tomto webu a ne na nějakém o autech. Nepamatuji se, že bych někdy v minulosti slyšel tak mocné tendence k tomu, říkat, že vrcholoví kulturisté jsou přehnaní. A že byli přehnaní! Lee Haney byl Lamborghinym své doby. K jeho zádům se nikdo ani nepřibližoval a my jsme pochybovali o tom, že by je někdo někdy mohl překonat. Což se samozřejmě stalo hned o dekádu později, kdy nastoupil Dorian Yates, a fandové kulturistiky si rázem nadělali do kalhot. Yates byl brutální, tvrdý a vrátil kulturistice image ostrých chlapíků. A nikdy jsem neslyšel halekání, že je to moc, že je to přehnaný a že se to vzdaluje běžné populaci, ačkoliv zásadní rozdíl mezi Philem Heathem a Dorianem ve vrcholné formě nevidím. No, vlastně si myslím, že Dorian by Phila sfouknul. Po Dorianovi nastoupil podle mého názoru nedostižný král kulturistiky Ronnie Coleman, který dovedl tělo k naprosto dechberoucí kombinaci tvrdosti, objemů a síly a to už bylo asi na všechny nějak moc.

 Koncem jeho vlády také nastává socializace společnosti, kulturistiku nevyjímaje a tak je třeba vytvářet pracovní příležitosti v neziskovkách pro pitomce, co neumějí pracovat, polštář z dávek pro ty co nechtějí pracovat a sportovní kategorie kulturistiky pro ty, kteří neumějí mít svaly, nebo nechtějí mít svaly, zato chtějí mít medaile. Začalo to kategorií fitness. Ta už dnes na domácích kolbištích takřka neexistuje, ale u nás v ní získal titul Mistra Evropy Slávek Vinogradov. Je o tom, že máte mít míň svalů a umět si dát nohu za ucho nebo nějaké jiné kejkle. Nohu za ucho si uměl dát jen Slávek, ostatní ne a navíc se jim nelíbil název fitness, protože to přeci byli kulturisti, akorát že neměli svaly. Dneska už se to provozuje vlastně jenom venku a úspěchy sbírá Luboš Koumal coby svalouš a bývalý gymnasta v jednom. A tak se zrodila kategorie klasické kulturistiky. Což byl zpočátku děs, ale aspoň se rozdalo pár medailí těm, kteří by jinak v normální kulturistice zabodovali jedině v případě, že by rozhodovali Stevie Wonder a Ray Charles. Nicméně vývoj nezastavíš a z klasické kulturistiky se stala kulturistika normální, akorát s tím přívlastkem. Prezentují se v ní borci sice zatížení váhovým limitem, ale kteří bez problémů porazili díky precizní vyrýsovanosti mnoho svých vyžranějších kolegů z „normální“ kulturistiky, kteří si myslí, že váha = svaly. Jenže to je právě ten problém. Z šance pro všechny se stala šance zase jen pro ty dobré. A to v dnešní společnosti nelze.

Oslněni září světlých rovnostářských zítřků, je třeba dát příležitost na zisk medaile i těm, kteří v létě jezdí na prkně a po nocích klátí kočky na pláži, ale přes zimu nemají do čeho píchnout a tak zkouší poklátit něco ve fitku. A tak se nám s velkou pompou zrodila kategorie physique, kde se nám producírují fešní mládenci se struhadlem místo břicha, s pažemi za které se nemusí stydět ani borci v nejtěžších kategoriích a řasenkou po které touží moje žena. Vypadalo to, že máme na chvilku vystaráno. Hardcore kulturisti mají svoje, estéti se vyblbnou v klasice a malební mládenci si provádějí svá pukrlata ve physique. Jenže ne tak docela… Na dveře nám klepou další zájemci o medaile, na které se zatím nedostalo. Jde totiž o to, že těch fyzikářů je šíleně moc a tak je jasné, že někteří mají břicho, ruce, ramena, dentistu a kadeřníka mnohem lepšího než ostatní. A to je špatně. Je potřeba vzdát hold i těm, kteří neuspějí (hluboký nádech) v …. Kulturistice, Klasické kulturistice, Fitness a Physique. No a tak tu máme do pětice další pokus. A jak že se to jmenuje? Žádná divočina se nekoná, ale jde o osvědčený předstupeň stávající kategorie. Takže tjamtadadá, máme tu Classic Physique. A nyní drobná citace:

„Classic Physique vzniká jako most mezi kulturistikou mužů a physique mužů, a to v reakci na to, že se stávající kategorie physique s tím, jak její závodníci v uplynulých letech přidávali na objemech, již vzdálila svému původnímu ideálu. Kategorie své místo najde jak na amatérských soutěžích pořádaných pod hlavičkou NPC, tak i v profesionální divizi IFBB, a to již od roku 2016. Spolu se zavedením Classic Physique by se měl změnit trend rozhodování ve physique mužů, kde by měli být oceňováni závodníci s menším množstvím svalů i méně patrnou separací.“

Takže abychom tomu rozuměli. Máme tady kategorii Physique, kde se zřejmě prohánějí nějaká zmutovaná monstra, takže ty je potřeba nějako zkrotit a převelet je do kategorie klasičtější než Klasická kulturistika. Čili těm, kteří u monitoru dneska baštili chipsy a zakusovali to Snickerskou, přičemž to v tom bezbřehém úsilí dotáhli na 36 cm přes ruku, svitla naděje! Už nebudou diskriminováni, to je fuj a dojde na ně řada při rozdávání medailí. A navíc můžou být v novém pojetí Physique taky profesionálem IFBB jako třeba Tomáš Kašpar. No a vy, co už vypadáte, že taky cvičíte, šortky si nechte na léto, je třeba nakoupit boxerky, naučit se pět póz a jde se do nové kategorie, protože jestli budete vysekaní jako teď, máte útrum. Nicméně název Klasická Physique je zavádějící, protože dle další citace: („Přes drobné odlišnosti je Classic Physique velmi podobné klasické kulturistice, tak jak je známa na evropské amatérské scéně.“) jde spíš o Klasickou klasickou kulturistiku. Ale takový název by komplikoval závodníkům život, protože při představení jejich kategorie byste byli na vážkách, zda dotyčný netrpí Alzhaimerem nebo jenom obyčejně koktá.

Věřím, že to pošlape. Že se najde další spousta bojechtivých mužů, kteří touží získat nějaký ten blyštivý kov, když už přece jen dva měsíce cvičí a mají Fan page Jarda Klouzek IFBB Physique amateur za chvíli Pro a cvičení je celý jejich život a jdou si za snem. Jenže co pak? Co když jednoho osudného dne vyhraje někdo se žilkou na břichu? Anebo bicepsem 38 cm? Vzpomeňme si, v jaké Godzilly se proměnili zatím ještě stávající physici…

Nebojte, mám dobrou zprávu… Už teď se na soutěži IFBB v Polsku chystá kategorie, kde budou borci pochodovat v džínách, a rozepnuté košili. Tam už stačí mít vidět jenom kousek břicha, ale i to se dá obejít. Viděl jsem totiž fotku, kde si borec vyholil sixpack do chlupů. Vypadalo to vážně skvěle!

Myslím, že po těchto všech opatřeních bude kulturistika a fitness jenom vzkvétat. Najde si cestu do mnoha srdcí, soutěže se mohou pořádat v obchoďácích mezi prodejnou s tampóny a zahradním nábytkem a dostaneme se tak mezi masu a tím pádem na Olympijádu a do televize a hodně nás budou přenášet i rozhlasem. Měl bych být rád, že se konečně dočkám celospolečenského uznání a že už nebudeme sportem pro pár podivínů v teplácích.

Jenže…já jsem podivínem celkem rád. Stejně tak jako jsou podivíni lidé, kteří si místo praktických, úsporných a rychlých Tédéíček kupují nenažrané osmiválce jenom proto, že zkrátka mají rádi ten zvuk a charisma. A je mi taky sympatičnější užraný, zadýchaný, pro veřejnost nepřijatelný a věčně zpocený Branch Warren než usměvavý, vyžehlený, přirozeně svalnatý pologay. Ale pokud to máte jinak, nebojte, dinosauři taky jednoho dne vyhynuli a byl už od nich jednou provždy pokoj… 

P.S. Tento článek byl poprvé publikován 21.12.2015. Soutěž, o které se v článku píše jako o návrzích se již uskutečnila v Polském Gdaňsku a máme za sebou další soutěže uskutečněné například na Australském Arnold Classic. Zda se tento trend stane pevnou součástí kalendáře soutěžního IFBB, záleží především na zájmu vás, potenciálních soutěžících. Za sebe jen doufám, že bude stejně velký, jako váš zájem o chycení kapavky..... 

Pavel Vacek.