Příístupte blííže, méédajle pro všééchny!!!

Autor: Pavel Vacek

24. 7. 2019

Není to zas tak časté, aby u kulturistické veřejnosti vyvolaly pohoršení dvě různé soutěže konané ve stejný den u dvou různých federací. Přesto se to o tomhle víkendu povedlo jak NPC, tak IFBB. NPC se „zadařilo“ v Portugalsku při klání profíků, kde organizátoři nezapřeli svou jižní náturu a soutěž probíhala ve stylu maňána, maňána, siesta, no problémo, jejda, už je večer, nějak to rychle rozdejme, potřebujeme jít spát, ententýkydvašpalíky tenhle černej fešák bude první. Naštěstí si ještě někdo stačil všimnout vynikajícího Lukáše Osladila na druhém místě, kdežto Milan Šádek a Slavoj Bednář už takovou kliku neměli. Tou druhou akcí byla pro změnu soutěž v Miami pod taktovkou IFBB International, kde se nám představili kluci v padnoucích džínách, rozeplých sakách a zářivým úsměvem maskující, že na boty po tak náročné a vyčerpávající přípravě na tuto soutěž už nezbylo. Fotografie z vyhlášení výsledků zaplavily mojí sociální skupinu na facebooku s patřičně pohoršujícím komentářem a já nechápu proč.

Jde o to, že to není žádná novinka. První představení téhle kategorie, pro kterou snad ještě není název, takže je svolávali na pódium hej, vy v těch sáčkách!, se konala už v roce 2016 v Polsku na soutěži Levrone Classic. Šlo o nějaký testovací projekt a zaplaťbůh se to moc nechytlo. Možná proto to zkusili o dva roky později v Austrálii. Opět bez úspěchu. Santoja je však celkem zarputilý v kopání dalšího penězovodu, a tak tu máme do třetice zmiňovanou soutěž v Miami, protože, co si budeme povídat, Amerika je nakloněná kdejaké blbosti a největší šance na přísun nových dukátů ze startovného je právě zde. Podle fotek to zatím vypadá na drobný nesoulad v soutěžním úboru, ale to se vyladí. Jestli se do budoucna dá přednost v looku ala milionář po neúspěšné noci v Las Vegaském casinu, nebo model Spartakiáda 86 se uvidí podle toho, kolik zájemců o medaile bude preferovat cvičení břišáků a peck-decku a kolik dá přednost scottově lavici a tricepsovému tahání lana. Osobně bych preferoval něco sofistikovanějšího, aby se vytvořil dostatečný prostor pro odůvodnění potenciálního neúspěchu závodníka. „Proč jste nezvítězil?“ "Ale, můj krejčí mi to posral“ Je ale dost možné, že nám z toho nakonec vylezou kategorie dvě.

Nepohoršuji se nad tím. Upřímně moc nechápu ani komentáře, typu Kulturistika už není, co bývala apod… Jako by se Big Ramy měl zmenšit, pokud den předtím budou na pódiu tyhle šašci. Ne, kulturistika je jenom jedna, pořád stejná a pořád o velkých, tvrdých, prožilnatělých a vyřezaných svalech. O dech vyrážejících monstrech, nebo naopak skvěle tvarovaných estétech s dostatečným objemem svalů. A jestli před nimi bude účinkovat nějaký komparz sloužící jako bankomat pro pořadatele, nemám s tím žádný zásadní problém.

S čím ovšem problém mám, je to, že často narážím na nevraživé pohledy v momentě, kdy neprojevím dostatečnou úctu k výkonu v podobných kategoriích. Což, jak správně tušíte, se nejedná pouze o tuhle polooblečenou zábavu. Podívejte, to, že vznikají nové a nové kategorie je jen odrazem společenské poptávky. Maturitu z matiky předloni neudělalo přes 20% lidí, takže jsme nenaučili děcka lépe počítat, ale udělali lehčí test a voilà, úspěšnost nám poskočila k 15%. Super, no ne? Zvláštní školy jsme zrušili, protože i blbec má právo bejt chytrej, takže za něj dělá úkoly placený asistent. Mohl bych pokračovat donekonečna, ale stačí se podívat na deset minut na fcb, abyste si udělali obrázek o úrovni češtiny u mladých, přičemž maturitu má z nich skoro každý. Zkrátka, pokud snižujeme nároky v běžném životě, proč by to mělo být ve sportu jinak, že? Takže tu máme desítku kategorií, desítky Mistrů Evropy a každý se cítí jako superhrdina, všichni dohromady mají stejný titul, ale vy tak nějak vnitřně cítíte, že ta samá placka nemá stejnou hodnotu.

Nechápejte mě špatně. Mám obrovskou radost z každého, kdo cvičí, a to z jakéhokoliv důvodu. Stejně tak z celého srdce upřímně poblahopřeji každému závodníkovi za zisk jeho trofeje, a to v jakékoliv kategorii. Zároveň taky říkám, ať si každý závodí, kde chce, v čem chce. A ano, všichni do jednoho solidního závodníka mají skvělé postavy, ať už soutěží v jakékoliv kategorii. Ale já chci být uchvácen, ohromen a ne pátrat, jaký sport onen šampion provozuje. Takže mi prosím nedávejte na roveň Mistra Evropy ve Physique a Mistra Evropy nad 90 kg. Nechci vnímat stejně Kašpara, Illese, Bednáře a Kmošťáka, přestože oni se na Olympii nedostali a fyzikář ano. Nemůžu vyjádřit stejný obdiv k dlouholeté dřině a k výsledku v rychlokvašných kategoriích, kde je zapotřebí jen pár kilo svalové hmoty. To je jako srovnávat vlastníka továrny a výherce Eurojackpotu. Jednoho obdivujete za jeho dlouholetou píli, ochotu riskovat, organizační schopnosti a intelekt, díky kterému si vydělal miliardy, kdežto druhý je pro vás furt ten samý moula, který měl jednoho dne prostě kliku.

Jenže jak se v tom má někdo vyznat, když je dnes tolik kategorií, že se v tom kolikrát nevyznají ani sami rozhodčí? Je víc Classic physigue, nebo Games Classic, nebo Classic Bodybuilding? Navrhuju to zjednodušit. A přejmenovat. Vycházejme z toho, že všechny tyhle podkategorie vyšly z kulturistiky. Nejdřív klasická kulturistika, pak Physique atd…Pojďme tedy být trochu konzervativní, shodnout se na tom, že kulturistika byla odjakživa o svalech a čím větší a vyrýsovanější, tím lepší. A taky se pojďme shodnout, že ačkoliv se nám hlavně fyzikáři snaží nabulíkovat něco o tom, že dělají úplně jinou disciplínu, pořád cvičí stejné cviky, se stejným nářadím ve stejné posilovně jako kulturisti a taky stejně jako kulturisti drží stejné diety. Pojďme se tedy nakonec shodnout, že jsme všichni kulturisti a zjednodušme to pojmenování.