Přibalte mi k těm steroidům ještě 10 deka odvahy, prosím.

Vsadím se o váš roční plat, že jakmile uhodí datum 17. listopadu, objeví se všude možně ankety o tom, jestli se nám dařilo líp za komančů nebo teď. A lidi si v diskusích budou vzájemně spílat, virtuálně si dávat do huby a častovat se nepěknými výrazy. A těch, co budou zarputile tvrdit, jak to bylo báječné, když si mohli zajet na opalovačku k Baltu bude překvapivě hodně. Osobně považuji socialismus za největší průšvih lidstva hned po protržení prezervativu starého pana Dienstbiera, takže bych se nad tím množstvím nespokojenců měl spravedlivě rozčilovat, ale to já ne. Absolutně ty lidi chápu. Ve hře je totiž značná dávka nostalgie. Pokud totiž vaše erekce není jen chvilkový výstřelek hormonálního záškubu, nýbrž pevnou součástí ranního rituálu, svět se zdá mnohem krásnější místo k životu i když musíte nosit manžestráky, silonovou košili a jet  na šestou do práce mastnou tyčí. Dokonce i já mám v sobě mlhavou vzpomínku na prvomájové průvody coby dobrodružnou adventuru, kdy největší borec ze třídy byl ten, co dokázal z promenády soudružství zdrhnout co nejdříve. Méně si už pak vybavuju to, že z toho koukala poznámka a přesdržka doma.

A také mám v hlavě celkem živý obraz okresního přeboru v kulturistice. Kdysi dávno se totiž nekonalo jenom Mistrovství Čech, potažmo Moravy a následně ČR, ale také okresní přebor, krajský přebor, Čechy atd. A pokud se vám vybaví paralela s fotbalovým okresním přeborem, co jde momentálně v televizi, dostanete celkem přesný obrázek výkonnostní úrovně. Okresní přebor byla nefalšovaná zábava. Hospodské předvádění bicepsů povýšené na sport. Sešlost cvičenců ze sklepů tmelící společnost a přátelství. Formy zoufalé, nadšení obrovské. Vítěz postoupil dále a stal se minimálně na rok uznávaným guru oblasti, regionální modlou a idolem. Naopak poraženého publikum chtělo trefit kelímkem s pivem a dorazit ho párkem s kremžskou hořčicí. V každém případě fandění bylo frenetické a plné exaktického nadšení všech příbuzných. Ovšem mimo manželek, které v tu dobu šůrovaly byt od nejrůznějšímch podomácku zmatlaných barev, jejichž receptury zůstávaly tajemstvím závodníků střeženějším než recept Coca Coly. Ačkoliv Okresní přebory, nefalšované hobby závody, byly pořádány velmi dlouhou dobu, já zažil pouhé dva ročníky s evidentně hlubokým zážitkem.

I proto jsem se zaradoval, když před několika lety přišel Český svaz kulturistiky s myšlenkou, pořádat soutěže kondičkářů. Tentokrát pod kódovým označením soutěže neregistrovaných sportovců. Záměr byl ale stejný. Umožnit chasníkům, jenž své bicepsy drtí ve svých prádelnách, garážích a sklepích se zažloutlým plakátem Lee Haneyho na zdi, ochutnat soutěžní atmosféru. Umožnit jim, porovnat své bicáky jinde, než nad desátým pivem v místní sokolovně. V té době jsem publikoval reportáže ze soutěží v české mutaci časopisu Ironman, které byly vůči závodníkům ostré tak, že by se s nima dalo řezat kožené čalounění do Bentley, leč na soutěž kondičních cvičenců jsem své pero otupil natolik, že připomínalo účes Marge Simpsonové. Nechal jsem se prostě unášet entuziazmem soutěžících, pod vousy se pochechtával ovarovitému vyrýsování mnohých z nich a za zády třímal připravený párek s kremžskou hořčicí pro přesný zásah. Okresní přebor byl zpět. Bohužel, jen do času..

Nevím, jak je to možné, ale kulturistika má dar, že se v ní jakýkoliv bohulibý záměr dřív nebo později zvrtne a zmutuje do podoby, která byla impulzem ke změně. Složitá věta, co? Vysvětlím. Měli jsme v 80-tých letech kulturistku Ms. Olympia Cory Everson, což byla holka celkem radost pohledět. Na přelomu tisíciletí už se nám producírovaly po pódiu holky, jejichž nedílnou součástí přípravy na soutěž byla vedle úpravy pokožky taky návštěva Barber Shopu a suspenzor v plavkách. Situace eskalovala natolik, že kulturistky radši zrušily a Ms. Olympia už se drahnou dobu nekoná. Zato vznikla jako odpověď kategorie Bikiny Fitness, která se vrátila k ideálu sportovní ženy, což mělo za následek obrovský boom holek v posilovnách. Jenže poslední Mistrovství světa v Budapešti už nám zase ukázalo soutěžící, kterým by Cory Everson mohla leda tak natírat záda. Nicméně, zrovna v Bikiny Fitness se to daří ještě jakž takž ukočírovat. Horší už je to ve Physique mužů. Záměr byl stejný. Kulturisti už byli příliš vzdálení, udělejme tedy Light verzi. Úspěch nevídaný. Borci, co si nevěřili, si věřit začali, medaile za nic se jenom hrnuly a profíkem IFBB se mohl stát kluk, co začal cvičit včera. Jenže vývoj šel dopředu, zase, takže dnes tam stojí borci, kteří nemají o nic horší vršky než jejich kulturističtí kolegové do osmdesátikilogramové kategorie. A co hůř, letošní pohárové soutěže ukazují, že mnoho z nich by kulturisty smázli jak Pendolíno polskýho kamioňáka. Takže na medaili už si nikdo jen tak nesáhne a soutěže vyhrávají borci s umělým podhodnocením, což sebou nese vlnu nevole u diváků. Takže co? No zbývají už jenom soutěže kondičkářů. Jenže tady je situace snad ještě bizarnější..

Přestože termíny a propozice soutěží, o kterých mluvím, najdete v sekci kondiční soutěže, jedná se současně o soutěže neregistrovaných sportovců. Tzn. že ne úplně se musí řídit stanovami a pravidly Svazu kulturistiky. Což si někteří kondičkáři vyložili po svém. A tak tu máme na jednom pódiu borce, kteří cvičí, udržují se jakž takž ve slušné formě, kulturistiku vnímají jako zábavnou činnost mezi víkendovou chlastačkou a celotýdenní rekonvalescencí v posilovně a kteří si chtějí koštnout, jestli mají aspoň nějakou šanci uspět při tomhle hobby způsobu. No a na druhé straně pódia stojí borec, zjevně napraný kompletním sortimentem černého trhu, chytajíce křeče z diuretik a jenž si kvůli přípravě vybral dovolenou na deset let dopředu.

Já samozřejmě nemám nic proti ambicím. Charakterizoval bych se spíš jako fanoušek myšlenky, že není důležité zúčastnit se, ale vyhrát, jenom si nejsem jistý vhodností soutěže. Pohárové soutěže byly o pár týdnů dřív. Tohle jsou kondiční soutěže. A kondiční cvičenec je pro mě v první řadě naturální cvičenec. Je to chlapík, který ukrývá před manželkou peníze za přesčasy, aby si mohl na tajňáka koupit protein, případně něco ostřejšího. Třeba Agrezz. Nebo je to holka, která špulí půlky na partnera o něco intenzivněji pod příslibem, že ihned po koitu zabrousí do e-shopu Extrifitu. Kondiční cvičenci jsou lidé, kteří si jdou testnout svoje možnosti a přeměřit si celulitidu s konkurencí. Jsou to lidé, kteří drží diety, ale ne do té míry, že kolabují v práci a ze zoufalství vykrádají po nocích mcDonaldy.

Zkrátka, není u mě kondiční cvičenec ten, který do sebe napere celý arzenál chemie, utratí majlant za nejlepší trenéry v oboru a zavře se na dva měsíce v posilovně. Protože pak mi nejde na rozum, čím se jeho přístup liší od těch nekondičních? Nebo dokonce vrcholových? Hlavu si lámu poctivě, ale vážně mě nic nenapadá. Leda tak absencí sebevědomí a odvahy. Pokud bych prováděl všechny tyhle psí kusy, protože jsem se doslechl, že to tak dělají ti nejlepší, měl bych mít dost odvahy srovnávat se s nejlepšími. Asi bych si vybral soutěž, kde by byla šance postavit se borcům, jimž v žilách koluje podobná směs oleje, chemických vzorců a krve. A šancí na tuhle konfrontaci je víc než dost. Jasně, ne každý má dostatek sebedůvěry, tomu rozumím, ale přeci…. Pokud vím, že chci jezdit rychle a mám na Ferrari, nevyzvu na souboj Peugeot, to dá rozum. Leda bych se chtěl kochat vítězstvím za každou cenu, anebo nedostatkem odvahy na přijmutí prohry.