Přemotivovaní (nejen) ledňáčci

Přemotivovaní (nejen) ledňáčci

Petr Pohl | . .

Ano, už je to tady zas- leden. Měsíc, ve kterém ledňáčci přilétají do fitka. Proč zrovna tam? No, někde se přece zimovat musí. Africký kontinent je příliš vzdálený a možná, že by tam někteří slabí jedinci ani nedoletěli. Raději tedy zamíří do posiloven s vidinou vybudování pořádných „křídel“, avšak ani to se jim většinou nepovede- zimní období skončí co nevidět a tito živočichové raději putují zpět do svého teplého, komfortního prostředí…

Metafora trefná, řekl bych, nyní se pojďme bavit o něco vážněji. Známe to asi všichni, ten pocit, když po zaslouženém týdenním volnu zamíříme 1. ledna znovu do naší milované mučírny a co nevidíme: praská ve švech! Šatna plná neznámých tváří, pásy plné, činkárna jakbysmet (avšak ne tak jako jiné části fitka), stroje beznadějně zabrané. Nejdříve si povzdechnu, neboť to vypadá, že chci-li dnes cvičit, strávím tu čekáním mládí. No paráda. Pak mi to dojde: „počkat, to jsou ledňáčci, ti zase za pár týdnů odlétají!“

Důvod, proč doslova masy lidí proudí do posiloven zrovna v tomto období je jasný- novoroční předsevzetí. Holky si slíbí, že zhubnou 10 kilo do plavek a kluci zase, že naopak něco málo naberou, aby se za sebe, až budou v létě na koupáku, nemuseli stydět. Jak už to tak bývá, sliby chyby. Tohle je lidská psychika a můžeš se snažit jak chceš, to prostě neovlivníš. Prostory po pár týdnech zejí prázdnotou a my začínáme znovu rozpoznávat staré známé hardcore dříče, kteří jsou motivovaní po celý rok, nejenom v lednu.

Proč se ale lidé vzdávají tak rychle a (doslova) bez boje? Především mají přehnaná očekávání, že budou čtyři neděle chodit do fitka, koupí si protein a rázem z nich bude nový Arnold. Takhle to FAKT nefunguje. Arnold by byl každý druhý a to už by byla trochu nuda, no ne? Samozřejmě teď nenarážím jen na „ledňáčky“, nýbrž na všechny jedince, kteří si myslí, že bez práce budou koláče. Tedy možná uvažují správně- oni sami jimi budou.

Je to celkem prosté- k vysněnému cíli vede vždy nějaká cesta; těch cest je mnoho a každému bude vyhovovat jiná, neboť jsme všichni rozdílní. Nicméně pokud se na cestu samotnou budu dívat jako na problém, který je tak velký, že zastíní cíl samotný, opravdu nic nedokáži, protože to vzdám po prvních metrech. Tak třeba: Leckdo je neochotný si tuhle drahou srandu (kterou kulturistika bezpochyby je) financovat- avšak na cigarety a alkohol kupodivu prostředky má. Pokud něco chci stůj co stůj, něco tomu musím obětovat, takhle to holt funguje. Je to jen na Tobě, co upřednostníš a kterým směrem se vydáš; dovolím si použít moji oblíbenou frázi „tvoje tělo= tvůj byznys“. Cesta k úspěchu je dlouhá a ne vždy příjemná, nicméně právě naše trasa je to, co by nás mělo bavit především. Vysněný cíl bude taková třešnička na dortu, kterou si ani pořádně nevychutnáte (za předpokladu, že nejste po nějaké brutální dietě)- před očima budete mít pořád onu dlouhou cestu, kterou jste museli ujít, abyste se dostali až na vrchol. Věřte nevěřte.

Určete si metu, na kterou se chcete dostat- musí být reálně dosažitelná, hlavně ale dostatečně vyzývavá. Začněte malými krůčky; budujte si správné návyky. Neustále se snažte posouvat dopředu, ať už jde o navyšování vah ve fitku, zodpovědnější dodržování jídelničku nebo dopřávání si kvalitnějšího odpočinku. Buďte nekompromisní, jděte si za svým a výmluvy si strčte někam- později sami sobě poděkujete, že jste vytrvali.

Závěrem bych chtěl říci, že nemám nic proti takzvaným ledňáčkům, naopak si myslím, že je dobře, že se sebou chtějí něco dělat. Kámen úrazu vidím v přehnané motivaci, která ve výsledku vede k ničemu- jak jsem již psal výše. Tento problém se bohužel netýká jen „lednových cvičenců“, nýbrž všech borců (borkyň), kteří si místo posilovny raději fotí polonahá selfíčka, sdílejí motivační citáty a myslí si, že to poroste samo. Neporoste.

Ale co, za chvíli s posilovnou seknou úplně, tak nač se trápit… 

Komentáře: