Pražský Pohár 2012 - reportáž

Nadprůměrně teplá říjnová sobota byla kulisou pro již 12. ročník tradiční kulturistické pohárové soutěže Pražský Pohár, tentokrát s doplňkem letopočtu 2012.

Bohužel, i tento rok se navzdory snahám organizátorů sešel poměrně malý počet závodníků soutěžících v mužských kulturistických kategoriích. Možná by mohlo být příčinou tohoto stavu, že se tentýž víkend konal prestižní Arnold Classic s početným českým zastoupením, ale bližší bude domněnka, že už je tento stav prostě smutnou ekonomickou realitou dnešních dní a my, diváci, bychom měli být rádi za každého závodníka, který se odhodlá poměřit síly s konkurencí. Právě proto byli pořadatelé nuceni provést redukci kategorií a vyhlásili kategorie pouze dvě. Do 90 kg a nad 90 kg. Jak se později v reportáži ukázalo, i toto opatření bylo vcelku optimistické a klidně jsme si mohli vystačit s jednou open kategorií.

Kat. do 90 kg.

V této kategorii se prezentovalo 6 borců. Na 6 místě se umístil Pavel Ďuriš, který byl příliš vysoký a příliš málo osvalený na to, aby mohl pomýšlet výše. I když vyrýsování bylo přeci jen lepší, než u jeho nejbližších konkurentů. To se týká především Jana Vejdovského, který byl sice poměrně mohutný, ale o vyrýsování by mohl hovořit pouze nenapravitelný optimista. Popisovat Milana Bodláka snad ani nemá cenu. Jeho postava je již kulturistickému fanouškovi notoricky známá a nijak výrazně se po léta nemění. Což je ale v jeho věku obrovský kompliment! Ač málo osvalen, pořád dokáže svou dobrou připraveností sekat jednoho mladíka po druhém. V sobotu jeho fazóna stačila na pěkné 4. místo. Předností Martina Navrátila na třetí příčce byla symetrická postava bez zjevných slabin, zato však s výrazným břišním svalstvem, jehož pěkně separované výrazné kostky dokázaly rozhodčí skutečně zaujmout. K útoku na druhou pozici by to ovšem chtělo být přeci jen o něco vyrýsovanější. Zaslouženě stříbrný se stal Martin Čada. Martin se prezentoval v asi nejlepší formě, co jsem ho kdy viděl. Seriózně zapracoval na vyrýsování a tvrdosti svalových skupin a tím dost změnil celkový dojem ze své postavy, který je teď mnohem vyváženější a estetičtější. Největší jeho předností byl double biceps ze zadu, kde jakž takž s přimhouřeným jedním okem a s páskem přes oko druhé mohl konkurovat vítězi celé kategorie. Tím byl zahraniční účastník kategorie Konstiatin Zhelamskyi. A i když v této kategorii nastoupilo šest borců, tak ve skutečnosti se na pódiu odehrávala klasická one man show. Nikdo, ani ten největší fanoušek jeho konkurentů, kterým zpravidla bývá některá z maminek, nebo přítelkyň jednotlivých závodníků, nemohl být na pochybách o jeho vítězství. Za sebe snad mohu jenom říci, že se Konstiatinovi omlouvám za to, že nejsem dostatečně zdatný fotograf, abych mohl přenést jeho neskutečnou, dechberoucí vysekanost na fotografii. Ale nejenom ukázková připravenost tohoto závodníka nadchla diváky. Tento Ukrajinec disponoval i solidními objemy, takže se mu nedá v podstatě co vytknout. Naopak, často jsem si říkal během jeho vystoupení, co tady vlastně dělá? Neměl by být v Madridu na výše zmíněném ACE? Třeba si jen popletl letadlo, těžko říct, každopádně byl to on, který utáhl celou soutěž svou výkonností.

Nad 90 kg

No, dostáváme se k tomu, co jsem psal hned v úvodu. V této kategorii totiž nastoupili pouze dva závodníci, ale porovnávat je, znamená totéž, jako porovnávat slivovici a povidla. Obě jsou ze švestek a tím to asi tak končí. Kategorii vyhrál asi tak po třívteřinovém boji Pavel Bretšnajdr před Richardem Kobrem. Pavel předvedl divákům obrovskou masivitu svalové hmoty, které vévodily jeho proslulé kvadricepsy. Vlastně se čekalo spíš jen na to, jak hodně bude konkurenceschopný v souboji o absolutní prvenství. A ačkoli jsem se domníval, že ten rozdíl bude výraznější, tak přesto soupeře z Ukrajiny nemohl ohrozit díky výrazně slabší vyrýsovanosti a tvrdosti svalů.

Klasická kulturistika

V této kategorii nastoupili 4 borci, přičemž o vítězi bylo taktéž jasno od prvních okamžiků. Byl jím opět zahraniční účastník, tentokrát z Rakouska, jménem Manuel Helm. Trochu kontroverzní bylo jeho tetování. Já proti kérkám nemám nic, sám sem tam nějakou mám, ale tohle bylo trochu dost. Především pak v pózách jako triceps z boku, nebo hrudník z boku to už trochu zavánělo diskvalifikací, neboť tam prostě nebylo nic. Jenom nějaký tribal. Na druhou stranu nám to vynahradil v zádových postojích, kde bylo celkem poutavé pozorovat, který obrazec se mu vytvoří z obřího vytetovaného kříže při zaujímání jednotlivých postojů. Na druhém místě se umístil Lukáš Trefil, který naznačil obrovský potenciál do budoucna. Především jeho masivní stehna ho při větší vyrýsovanosti mohly vyšoupnout až na stupínek nejvyšší. Třetí místo pak získal Zdeněk Nedvěd a čtvrté Michal Bohůnek.

Bodyfitness do 165 cm

V této kategorii stojí za zmínku především tři závodnice- Jana Špinglová, Luďka Burdová a především Pavlína Hlavová. Jana proto, že to je naše jednoznačně nejlepší powerlifterka a nedávno jsme s ní zde měli rozhovor. Já jsem byl skutečně velmi zvědav, jak si povede v kategorii bodyfitness. A ačkoliv obsadila třetí místo, myslím si, že lift jí jde přece jenom líp. Na vině je příliš masivní spodek postavy (nezaměňovat s tloušťkou), který půjde dolů skutečně jen velmi ztuha. Druhou v pořadí byla Luďka Burdová. Luďka se jeví jako ideální aspirantka na kategorii bikiny. V této kategorii se vyžaduje sportovní postava bez přílišné tvrdosti svalů a s přijatelným vyrýsováním. A to Luďka měla. Ovšem její soupeřka Pavlína Hlavová byla o poznání pevnější a i když byla skutečně droboučká, její postava působila mnohem pevněji a přirozeně svalnatěji. Navíc k tomu přidala v této kategorii cenné devizy jako je maximálně příjemné vystupování a přirozeně okouzlující úsměv.

Bodyfitness nad 165 cm

Tato kategorie byla nejpočetnější z celého poháru a prezentovalo se v ní 7 poměrně vyrovnaných závodnic. Na třetím místě skončila Aneta Chodorová. Její největší slabinou byla prezentace. Působila zakřiknutě a příliš plaše, přičemž se v základním postoji stavěla spíš jako kulturistka než bodyfitnesska. Pokud tyto chyby odstraní, zvolí lepší make-up, tak má určitě na to, umístit se mnohem výše, neboť postavou na to rozhodně má. Právě vystupováním ji předčila Jana Hartmanová. Působila svěže, radostně a energicky a tím dala zakrýt nedostatkům ve vyrýsování dolní poloviny těla. Vítězkou se tedy stala Šárka Picková. Extrémně vyrýsovaná závodnice bez žádných větších nedostatků. Pouze mě zarazil fakt, že pokud dali rozhodčí přednost trendu absolutního vyrýsování, a já proti tomu nic nemám, tak pak ale příliš nechápu umístění Markéty Modré na čtvrtém místě, která se jevila s podobným typem postavy jako nejpřímější konkurentka Šárky Pickové. 

V souboji o absolutní prvenství se pak střetli Šárka Picková a Pavlína Hlavová, přičemž cenu absolutní vítězky si odnesla Pavlína Hlavová jednoduše proto, že Šárka byla přeci jen na svojí výšku příliš hubená.

Masters

Rozepisovat se nějak obšírněji o kategorii Masters nemá moc cenu. Kulturistický fanoušek si může udělat představu o úrovni této kategorie z fotografií a já se omezím pouze na lakonické konstatování faktu, že Jirka Faflík si přijel zazávodit, porazil ho Richard Kobr a oba dva dohromady smetl Milan Bodlák. Mimochodem, Milan Bodlák absolvoval všech 12 ročníků Pražského Poháru, což je skutečně obdivuhodný výkon.

Závěrem

Jako tradičně se pořadatel Ludvík Pokorný snažil o to, aby se tato soutěž stala i kulturním zážitkem. Proto pozval na vystoupení Richarda Nedvěda, jehož produkci opakovaně doprovázely salvy smíchu, a proto vystoupily dvě zpěvačky se svým repertoárem. Na této soutěži objevila taktéž značka Extrifit, která podarovala každého jednoho závodníka drobnou pozorností. Ale tím hlavním důvodem účasti značky Extrifit byl cíl podarovat všechny diváky Pražského Poháru alespoň malým symbolickým darem jako výraz díků za to, že se najdou ještě opravdoví fanoušci kulturistiky, kteří neváhají osobně přijet podpořit své oblíbence.