Posedlost jménem Pro Card

Dneska jsem byl nakupovat v supermarketu. Běžná věc. Výjimkou tentokrát bylo, že tam po celou dobu tam hrály nějaký odrhovačky od ABBY. Lezlo mi to na nervy, takže jsem to zkusil zkrátit na co nejkratší dobu. To mělo za následek, že jsem bohužel zapomněl nakoupit půlku potravin, co jsem měl, takže mi tu teď lezou děti hlady po zdi a okusují nábytek. Říkám si, jestli by to nemělo být naopak? Jestli záměrem té hudby nemělo být to, abych se cítil blaženě, byl co nejdéle a udělal nákup, se kterým bych v pohodě přečkal i třetí světovou. Jo, jsem si celkem jist, že tohle byl původní plán. Proč teda hrajou ABBU? Vždyť cílová skupina zákazníků, která jela na téhle švédské partě, se dnes bude cítit maximálně blaženě, když stihne včas dojít na záchod. No vážně. Většina posluchačů ABBY jsou už dávno mrtví. Nebo nežijou. Každopádně vytvářet marketingový plán s cílem udržet zákazníka co nejdéle mezi regály pro někoho, komu trvá přesun od rohlíků k jogurtům celou věčnost, je absolutní mrhání časem. Nechápu to. A zrovna tak nechápu, proč někdo mrhá časem (a prostředky) v šílené honbě za Pro kartou.

 Nechápejte mě špatně, mám rád ambiciózní jedince. Určitě víc než ty, co se spokojí s tím, že zhubnou 5 kilo a vyraší jim o 3 cm větší biceps. Takový ten typ, který zajde za trenérem a řekne mu, že by rád trochu shodil a nabral a ty se starej, tělocvikáři. Takových nabídek na trénování už jsem měl víc než dost, ale radši jsem se šel dívat na fotbal, což je regulérní ztráta času zhmotněná do 22 pobíhajících mužíčků. Raději totiž věnuji svůj čas lidem, co přesně vědí, co chtějí a kdy to bude. Nebo by aspoň být mělo. Lidem s jasnou vizí a cílem. Jenže, zase, vocamcaď pocamcaď. Cíl by totiž měl být postupný.

Však to všichni, co máte Playstation, nebo jinou herní zábavu, znáte. Koupíte si hru, prdnete ji do stroje a nastavíte obtížnost. Nikdo si hned nedává stupeň superhardmegatěžkou. Páč byste si nezahráli. Schytali byste virtuální kulku do virtuálního čela dřív, než byste stačili říct „kde se vlastně střílí?“ Zdá se však, že v soutěžení v kulturistice, fitness a Physique si superhardmegatěžkou úroveň nastavujeme rádi. I když jde o těžce nevirtuální prachy. Jak jinak si lze vysvětlit, že na soutěžích s vysokou úrovní se objevují lidé, kteří nejenom že nevyhráli ani MČech, nedostali se ani do finále, ba dokonce je pro nízkou výkonnost z pohárovky kondičkářů vyloučila uklízečka. No jo vlastně…vzpomněl jsem si, jde tam o tu profi kartu. Magicky mýticku kartičku, ne nepodobnou obyčejné, graficky trochu odfláklé vizitce. Karta, jež slouží k vstupu k nehynoucí slávě a obdivu… Karta, která se skloňuje snad v každém rozhovoru před Arnold Classic, Diamond Cup nebo Evl’s Prague. Posedlost touhle kartičkou došla tak daleko, že dnes se nejde závodit tam, kde je prostě soutěž, nýbrž výhradně tam, kde je možnost získat procard. 

Jsou dvě skupiny kulturistů, kteří se hlásí na prestižní soutěže Arnold Classic a Evl’s Prague a další, jejž slibují Pro Card. Ta první skupina si to „jede užít“. Aspoň to tedy tak prezentují na sociálních sítích. Za několik desítek tisíc znám sice mnohem lepší druhy zábavy, než stát dehydrovaný na pokraji fyzického zhroucení na pódiu, ale proti gustu žádný dišputát. Koneckonců, vzpomínám si matně na podobně radostné pocity. Leč já si soutěž užil pouze za předpokladu, že jsem obdržel alespoň nějaký laciný plíšek na krk. Nepohrdl jsem ani neméně lacinou nápodobou wimbledonské mísy a jiných pohárů. Pak jsem si soutěž užil. Leč užívat si soutěž na desátém místě, by bylo jako užívat si kolonoskopii v eritrejské nemocnici. Nicméně, jak už jsem řekl, proti gustu žádný dišputát a aspoň tu máme vysvětlení, proč se holky v kožený soupravě a s důtkama v ruce mají tak dobře.

No a pak tu máme tu druhou, o poznání ambicióznější partu, která „si jde pro tu kartu“. Fajn, to je přístup! Tak to má být! Tihle kluci se mi náramně líbí. Není nic trapnějšího, než falešná skromnost. Jenže to má jeden háček. Neměli by nejdřív něco vyhrát? Napadá mě třeba nějaký závod v kulturistice. Protože ne úplně řídce čtu, že jde zkusit vyhrát pro kartu někdo, o kom jsem jaktěživ neslyšel. A taky si říkám, že když už si jde někdo zazávodit s cílem začlenit se mezi profesionály, neměl by mít alespoň trochu podobné rozměry?  A já teď budu psát především o Open. O těch monstrech. A jelikož mi zrak neslouží úplně nejlépe, zapojil jsem i bezbřehou dávku fantazie. Pořád nic. Je mi líto, ale ani novopečeného profíka Pavla Berana si tak nějak nedokážu představit vedle o 40 kg těžšího Big Ramyho, nebo alespoň o 20 kg těžšího (ale o taky výrazně nižšího) Tomáše Kašpara. Viděl jsem ho stát vedle Willa Bonace a taky to nevypadalo na výraznější ohrožení černochovi kariéry. Čímž samozřejmě nechci říct, že Pavel se vrhne během pár měsíců do Open profi kategorie. Neznám jeho záměry a právo na profi kartu mu už nikdo nevezme. O to víc cením rozumný přístup Honzy Turka, který by mohl do Profi zrovna tak (trochu se na něj v tom humbuku posledních dní pozapomnělo), ale má všech pět pohromadě na to, aby prohlásil, že na sebe musí naplácat ještě pořádných pár kilo, aby tam nebyl jenom ten, co bude ostatním utírat záda. No a k tomu všemu je pak ještě na zvážení, jestli není lepší být špičkovým amatérem, než podprůměrným profíkem.  Co tím vším chci říct?

Je vážně skvělé mít cíl. Bez cíle není motivace a bez motivace to cvičení stojí celý za pendrek. Vlastně ne, pendrek mi chutná, takže vyměním za vařenou kapustu, protože to už je vážně lepší vysávat mrtvole nos. Pokud je vaším cílem zisk Profi karty, vstup mezi profíky, mezi profíky IFBB, aby se to nepletlo, tak je to jedině dobře a já vám fandím kluci. Vážně a tentokrát výjimečně bez ironie. Problém mám jen s vyhlašováním tohodle cíle bez reálného podkladu. Trochu mi to připomíná chlapíka, co si v potu tváře horko těžko našetřil na Škodu RS a hned hlásí, že jeho další auto bude jedině Lamborghiny Aventador. Pořád totiž preferuju variantu, že prvořadým cílem, než vstoupíte mezi profíky, by mělo být zdolat úroveň minimálně Easy, nebo spíš Expert. Na Easy jsem totiž vyhrál na Playstationu tolik Stanley Cupů, že by z toho Jarda Jágr týden nespal, ale na Experta jsem se nedostal ani ze skupiny. A to samé platí i v reálu. Zkrátka nejdříve by bylo dobré hlásit, že jdete vyhrát soutěž. Dobrou a prestižní soutěž. Nejdřív jednu, pak další. Nebo tu první dvakrát. Anebo ideálně úplně všechny nebo mnoho. Třeba jako Sabina Pleváková, která vyhrála, co se dalo, několikrát a víc už není co. Od té se ani jiné vyhlášení, než že jde bojovat o Pro card, ani nečeká. Anebo ten zmíněný Tomáš Tabačiar, Mistr Evropy, vítěz Diamond Cup, Mozolani Classic a Olympie Amateur. Anebo to chce mít rozměry Tomáše Kašpara při jeho Absolutním vítězství na Diamond Cupu v Řecku. A taky se hodí, když mezitím vyhrajete ve Sportce, získáte skutečně silného sponzora, anebo zkrátka objevíte nějaký jiný penězovod, protože jinak…. Jinak ta zářná kariéra v profi IFBB a především v Open kategorii plave tak trochu na vodě.