Petr Petráš - Až udělám 1140 kg, pak teprve budu nejsilnější na světě

Petr Petráš - Až udělám 1140 kg, pak teprve budu nejsilnější na světě

Pavel Vacek | 22. 10. 2018

Až do doby, než jsem poznal Petra Petráše, jsem o soutěži Big Dogs konané v daleké Austrálii nevěděl vůbec nic. Ostatně, není se zase tak moc čemu divit. Big Dogs má velmi krátkou historii, koná se teprve po třetí, ale přesto si za tak krátkou dobu vydobyl značné renomé podle jednoduchého receptu. Soutěžit tam mohou pouze vybraní pozvaní powerlifteři, samozřejmě ti nejlepší z nejlepších a vítěz získá tučnou prémii 22 tis. Australských dollarů. Petr Petráš tuto soutěž vyhrál druhým nejlepším výkonem 1120 kg RAW v historii a vyvolal tak neobvykle vysoký ohlas. V následujícím rozhovoru si přiblížíme atmosféru soutěže a podíváme se podrobně na jednotlivé pokusy.

Ahoj Petře, když jsem ti volal, byl jsi právě cvičit. To mě celkem překvapilo, myslel jsem, že budeš teď trochu odpočívat po tom tvém neuvěřitelném výkonu.

Tak po závodech jsem necvičil, ale když už je to víc jak týden, tak je to na mě dlouhé, jen tak ležet a nedělat nic. Ale já se byl jen tak protáhnout. Žádné těžké benče, nebo mrtvoly, to už nechcu teď chvíli ani vidět.

Jak dlouho si dáš odpočinek od těch základních lifterských cviků?

No.., teď jsem se na to připravoval čtyři měsíce. Já bych teď rád trochu shodil, nechám si nějakých 150-155 kg a v této tělesné váze budu cvičit tak nějak středně silově. Takže takto bych to nějak viděl zatím.

Co je pro Petra Petráše středně silově?

No tak nebudu to hrotit, že? Já nevím…, no tak ty dřepy do 350 kg, benče do těch 220 kg, ty mrtvoly taky tak nějak těch 320 kilo, víc zatím asi ne…

To jsou pořád ale strašný čísla. Nemáš pocit, že když se bavíš s normálními cvičenci a říkáš jim, že si dáš tak lehce na protažení dřepy s 300 kg, že si myslí, že si z nich děláš srandu?

(Smích) Tak já nevím, no… Tak mají zabrat no.. (smích) Co jim mám říkat? Takhle to prostě je..

Už ti vlastně došla ta skutečnost, že jsi teď jeden z nejsilnějších lidí na celém světě?

Až překonám těch 1140 kg, tak pak můžu tohle říct. A jinak jo, je to pěkné, že jsem vyhrál ty Big Dogs, ale nějak to neprožívám zatím. Však jdu v pondělí zase do práce.

Přesto to musel být pro tebe obrovský zážitek pro tebe ne? Mluvíme o té soutěži už tři roky a teď se to konečně povedlo.

Ano to je pravda. Před třemi lety jsem se na to chystal poprvé, ale tehdy jsem si natrhl to prso, pak to nevyšlo kvůli financím, protože Extrifit by mi sice cestu zaplatil, stejně jako letos, ale neměl jsem pro ten podpůrný tým a až letos se to všechno podařilo. No, ale co ti budu říkat? Posral jsem tam, co jsem mohl, takže to moc nešlo podle představ a tu soutěž jsem si moc neužíval tím pádem.

Než se dostaneme k těm jednotlivým pokusům, ještě by mě zajímalo, jestli Big Dogs pro tebe motivací i na příští rok?

Jo, určitě bych tam chtěl zase závodit. Oni mě teď zvali ještě na Pro RAW v březnu, ale to je na mě ještě moc brzy. To bych musel dát dva měsíce pauzu a zase do toho skočit. Já nejsem ten typ, co dokáže 3x do roka podat světový výkon. Tedy ne, že bych nemohl soutěžit, to můžu a můžu vyhrávat s nějakým sranda součtem, ale chci pokaždé překonat ten svůj total a to by při takovém počtu závodů nešlo.

Takže pojďme k těm jednotlivým pokusům. Zdálo se mi, že si začal tu soutěž hodně nervózně. První pokus na dřep úplně nevyšel, že?

Já začnu tím, že říkám, že to je naposledy, co tam jedu bez svého motače (bandáží), protože jsem měl cizí, ty jejich, kteří ale motají úplně jinak. Zkoušel jsem to dva dny předtím, něco jsme tam změnili, takže to bylo lepší, ale na tom závodě to stejně nebylo ono. Dlouho jim to trvá a stejně tě nenamotají, jak si zvyklý z domova. Já to motám hodně na krev a hodně na krev to tu umí motat jen Zelený a Češka. Takže já mám problém i tu v Česku někoho sehnat na namotání bandáží. Musí mít tu sílu v prstech, aby ti to namotal. No a tím pádem, jak to dlouho trvalo, už se na mě čekalo, už tam na mě nadávali, takže už to bylo celé uspěchané. Ale stejně to byla hlavně moje vina, protože jsem si nahlásil moc vysoko stojan a já to odtamtaď nemohl vyháknout. No a jak jsem to chtěl vyháknout, tak to tam trochu zavadilo a celé mi to trochu sjelo po zádech. Nejdřív jsem si říkal, že je tam hovno naloženo, že to udržím, ale nakonec jsem to musel zahodit, protože mi to začalo lámat prsty. Přeci jen těch 420 kg v prstech neudržíš, že? Ale to, že jsem to zahodil dozadu a nedal první pokus na závodech, tak to se mi stalo poprvé v životě.

Na videu je vidět, že se ty pomocníci tedy řádně zapotili, když tu činku chytali.

On ten za mnou to dobře viděl, že tam je tento problém, takže byl nachystaný. Ale to víš, těch 400 kilo není stejný chytat do náručí jako tříkilové děcko…

Druhý pokus se už zdál v pohodě…

… no v pohodě… Já věděl, že mám natrénováno. Dřepl jsem doma 470 kilo, takže jsem si nechal naložit těch 450 kilo, ale říkám ti na rovinu, těžších 450 kilo jsem snad nikdy v životě nedřepl. Jako prostě když ty bandáže nejsou dobře namotané, tak je to těžké s touhle váhou.. Jako kluci se snažili, ale jak tam prostě nemáš vlastního člověka, tak je to blbé.. Navíc jak jsem byl po tom prvním pokusu nervózní, tak jsem se při rozcvičování pozvracel. Poblil jsem jim tam aj chodbu, aj záchod. Přitom mi bylo dobře, nevím, co se pořádně stalo. Rozcvičoval jsem se s 375 kg, dřepnul jsem to a najednou se to nějak odšroubovalo a zaboha jsem to nemohl zadržet. No a teď jsem měl jít s prázdným žaludkem na těch 450 kilo… Takže jsem byl po tom zvracení takový přiospalý a vůbec se mi tam nechtělo. Tak jsem tam začal cucat aspoň ty Express gely, ty mě hodně probraly. Jedl jsem tam i banán a takové ty věci, ale ty rychlé cukry v tom Expressu a ten kofein mi pomohly. Však víš, že já na tyhle nabuzováky hodně reaguju. Takže na tu bídu to ještě celkem dobře dopadlo a moc jsem na ostatní neztratil.

Mě zaujala ještě jedna věc. Čistě z laického pohledu. Ta osa činky se neprohnula při těch největších váhách snad ani o milimetr. To je nějaká hodně speciální tyč?

Na dřepy se používala speciální tyč, která je kalená do tuny a jen ta tyč má 25 kilo. Oproti Eleiku je tak o pět kilo těžší. S Eleiko se ale dřepuje líp, protože ona tak jako zapruží a to ti trochu pomůže. Tahle je strašně tvrdá, ta ti nepomůže ani o kilo. Eleiko používají hlavně vzpěrači, protože jim zapruží a oni toho umějí využít.

A ty v Česku trénuješ s jakou osou?

No právě s tou tvrdou. Já jsem si ji koupil. To je moje osa vlastně, takže na tuto tvrdou já jsem zvyklý. Ale oni na ní trénují všichni. Ona má totiž tu výhodu, že je i o něco delší a jak jsou všichni tito chlapi velicí, tak se pod tu normální špatně vejdou, protože jak to držíš na krajích, tak to hrozně láme zápěstí a lokty a z toho pak bolí šlachy.

 

 

 

Dobře, tak pojďme dál na ten benč. Tam si to všechno dohnal.

Ano, já mám ten benč silný, takže jsem věděl, že tady jim všem uteču. Samozřejmě, ne o moc, ale povedlo se to srovnat a věděl jsem, že teď rozhodne mrtvola. Na benči už jsem se pak trochu uklidnil a bylo to už lepší.

Ty mrtvoly tedy probíhaly jak?

Po těch dřepech a benči to bylo ještě celkem vyrovnané, takže bylo jasné, že mrtvola rozhodne. Hlavně úchopy. Ale oni si skoro všichni utrhali mozoly na těch mrtvolách, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Já už na těch 400 kilo prostě neměl sílu. Byl jsem dobrej, nic se mi neutrhlo, ale síla už tam nebyla.

Ty říkáš, žes neměl sílu, takže se to zdá, že si to nezvedl, ale tys to vytáhl, jen ti to neuznali. Proč?

JJ, to já to vytáhl, ale měl jsem tam na chvilku pokles, pokud sis všiml. A proto mi to neuznali, to nesmí být. Ta činka má jít plynule nahoru, ale to se nestalo. Já si trochu poklesl, protože…. No vlastně už ani nevím proč.. Prostě síla došla. Já sám jsem cítil, že to není úplně dotažené, protože jsem věděl, že nemám srovnanou hlavu. Když to dotáhneš, stojíš vzpřímeně, podíváš se na rozhodčí, víš, že jsi dotáhl, ale když se pořádně podívat nemůžeš, tak furt jakoby taháš. Takže jsem věděl, že mi to nedají.

Měl jsi čas vůbec sledovat soupeře? Nejvíc tě trápil asi ten Manuel Odell, ne?

Ano, to je místní, Australan, bývalý ragbista. Ten byl velmi kvalitním soupeřem, velký pohodář. O deset kilo dřepl víc a myslím, že pak o 15 kilo vytlačil míň na benči. Na mrtvolu zakládal 390 kg, ale měl jsem z toho takový pocit, že mě tím chtěli nějak zmást, nebo vynervovat či co.. Ale já si jel svoje. Ono to je dané tím, že když závodím tady, tak nemám konkurenci, takže vlastně soutěžím jen sám se sebou. Na všechny pokusy tu chodím poslední, takže jsem zvyklý, soustředit se jen na sebe a nevnímat to moc kolem.

Takže když zjistíš, že třeba prohráváš o deset kilo, tak tě to nervovalo, nebo naopak vyhecovalo?

No když jsem nedal ten základ, tak jsem byl vzteklý hrozně. Jsem si říkal, že to je všechno v prdeli… no… strašně mě to v tu chvíli sralo a za normálních podmínek bych ten základ opakoval. Ale tady to bylo jiné, velká konkurence a říkal jsem si, že těch 420 kilo je lehkých, že to mám natrénované a udělal jsem ten krok, že jsem si nechal naložit rovnou 450 kg. Myslím, že bych dal i víc, ale jak už jsem říkal, hodně věcí si při tom dřepu nesedlo, špatná konstelace a aspoň, že to takto dopadlo.

Já nemohu opomenout ještě ten závěr, kdy jsme tu všichni vytáhli kapesníky a začali bulet při tom, jak si poklekl před svou přítelkyní a teď už snoubenkou Denisou. To si ten prstýnek schovával někde v trenkách?

(smích) Neee, to měl Franta Brejcha u sebe. Ale taky jsem mu to řekl až 3 dny před odletem. Říkám mu, když to nevyhraju, ani mi to nedávej…

Takže rodinné štěstí mělo namále kvůli dřepu?

No tak já bych Denisu požádal o ruku někde na pláži, nebo tak, ale tam ne, no… (smích)

Co na to Denisa?

No co na to? Ta říkala, že tam prožila klinickou smrt, protože ta, kdyby mohla, tak to zvedá za mě. Ona se mnou chodí na tréninky, už ví, jak se cítím a ví, když už nemůžu, kdy mě má podpořit a tak.. Hrozně to prožívala.

Jak si vůbec oslavil to tvoje vítězství, když jsi abstinent?

No jak…? Vlastně nijak. Já si dal Agrezz při závodech, a to víš, jak to s ním mám. To já normálně ani nemůžu, jak je na mě silný. Ale teď jsem ho měl a do dvou do rána jsem tam čuměl střídavě z okna a do stropu a teď na mě doléhala ta bolest po závodech… Tak jsem vypil litr mléka a pokoušel jsem se usnout. Tak asi takhle jsem slavil.

Měl jsi s sebou ještě nějaké doplňky?

Jo, měl. V52, vitamíny, ten Agrezz a Express Gely, magnesium a hořčík proti křečím a trochu proteinu, protože bez něj já se nenasnídám. Každý den mám vločky s proteinem k snídani a vůbec nechápu, jak jsem předtím mohl jíst ten chleba se salámem celé ty roky. To už bych si dnes nedal a to byla velká změna, jak jsem se dostal k vám, že toho vím víc o jídle a tak..

Ještě mi řekni, jak na tebe zapůsobila Austrálie?

Austrálie je moc pěkná, čistá, lidi jsou strašně ochotní a milí. Nepotkal jsem tam za celou dobu nepříjemnou prodavačku. Ale nebýt pořadatele, Marka Markopoulose a jeho bratra, tak bych stejně toho asi moc neviděl. On měl takového staršího, ale hodně upraveného Forda, takže nás tím vozil po okolí, vzal nás na pláž a tak. Dostali jsme od něj domácí klobásky z klokana. Vůbec je klokaní maso strašně dobré. Skoro bez tuku, není ti po něm těžko, dokonce ani po uzeninách. Tady si dáš párek a krkáš ho dva dny. To jídlo tam bylo strašně kvalitní, tos poznal hned.

No a neproběhla tam nějaká nabídka, že bys u nich zůstal a trénoval tam?

Jojo, proběhla. Ale já neumím anglicky, to by byl problém.

Tak to by ses asi naučil, pokud bys tam nějaký čas zůstal.

Ouuu, to ti nevím. Myslím, že to dřív dřepnu 500 kilo, než bych se naučil anglicky. (smích)

Já ti Petře děkuju za rozhovor a věřím, že těch 500 kilo tam příště padne.

Komentáře: