&nsbp;
Olympiáda je fajn, ale my raději tituly, co nikoho nezajímají.

Olympiáda je fajn, ale my raději tituly, co nikoho nezajímají.

Pavel Vacek | 27. 02. 2018

Možná to nevíte, ale v roce 2012 získal Liberec ve světově proslulé soutěži, kterou sleduje každoročně asi 15 novinářů, titul Evropské město sportu. Což je jen jiné pojmenování pro centrum osamělých lidí v šusťákovce se svraštělými chodidly, jenž se na místních kopcích prohánějí na lyžích. Ačkoliv jsem libereckým rodákem déle, než by mně samotnému bylo milé, této zábavě jsem nijak nepropadl. Na lyžích jsem stál naposledy před 30 lety, a to ještě na jedno odpoledne. Na druhý den jsem se už hodil marod a Lyžařský výcvik se musel obejít beze mě. Opovrhovat tvrdě vydřenými výdobytky civilizace, jako je například vyhřáté obydlí s huňatou dekou a dobrovolně se vystavit poryvům větru, mínusovým teplotám a všeobecně nevlídnému počasí jenom proto, abych  ve všech svých párech končetin oddělil nerozlučné kosti od sebe, to je učiněné rouhání. Přesto všechno jsem i já podlehl davovému nadšení z výkonu momentální národní hrdinky Ester Ledecké. Bravo a ještě jednou bravo! Přestože mě její disciplíny normálně zajímají asi jako činnost curlingové asociaci v Keni.

Nicméně Ester, jako osoba, sportovec, mě zajímá velmi. A tak jsem si přečetl obsáhlý rozhovor ve Forbesu, kde se rozpovídala o tom, jak je jí ta Olympiáda vcelku ukradená. Podotýkám, že ten rozhovor vyšel mnohem dřív, než se z ní stala ta zlatokopka. Možná si dělala alibi pro případ, kdyby to náhodou nevyšlo, nevím. Rozhodně jsem ale nevěděl to, že vítězství ve Světovém poháru je mezi lyžaři ceněno mnohem víc než placka s pěti kruhy. Aspoň to tam tedy píše. Každopádně, není to celkem ojedinělá věc. Takový Stanley Cup taky vyžaduje celoroční soustředěnou práci na rozdíl od shluku náhod jednou za čtyři roky. A ví vůbec někdo, kdo vyhrál Olympiádu ve fotbale? Pochybuju. Tenis? Jakbysmet. Wimbledon, Stanley Cup, vítězství v NBA, to jsou všechno triumfy, které strčí Olympiádu do kapsy. Přesto nad vítězstvím ve Světovém poháru unuděně mávneme rukou, leč kvůli oslavě Olympijského úspěchu jsme ochotni riskovat omrzliny třetího stupně a zčernání vlastního nosu.

Ačkoliv platí, že tu jsou trofeje, které mají u odborné sportující komunity mnohem větší váhu a prestiž, u laické veřejnosti má triumvirát Mistrovství světa, Mistrovství Evropy a Olympiáda svůj jasně daný a hodnocený trademark. Každá uklízečky ví, že kdo vyhrál Mistrovství světa je borec. Každý vrátný chápe, že se musí uklonit až na zem, pokud mu projde vrátnicí Olympijský vítěz. Prodavačce v Bille je jasné, že Mistr Evropy je největší pán na našem kontinentu. Každý z nich o sportu slyšel leda tak z doslechu, přesto mají jasno.

Když jsem se ocitl ve společnosti kulturistických laiků a někdo sebral dost odvahy na to, aby se mě zeptal na sportovní výsledky, vytasil jsem se s druhým místem na Mistrovství Světa. Okamžitě jsem mezi pány vystoupil o několik příček ve společenském žebříčku a dámám začaly samovolně padat kalhotky. Byl to můj nejlepší výkon? No to ani omylem. Měl jsem tu čest soutěžit na třech MS. Mezi muži v IFBB, na zmíněném MS NABBA a mezi Masters IFBB. V porovnání s oběma MS IFBB bylo to nabbácké pouťovým přeborem. Fajnová pohárovka. Nesrovnatelné s tím čtvrtým místem v Masters.  Nesrovnatelné ani s třetím místem na Mr. Universe. Ale i kdybych Universe vyhrál, stejně bych se kasal tím druhým místem. Mistr čeho? Universiády? To je ten školský přebor imitující Olympiádu? No jo no… To je pěkné, že jste si zasportoval pane… Samozřejmě, můžete se vydat na půlhodinovou cestu o historii soutěže atd., ale výsledkem je, že místo borce co byl na MS, si zajistíte místo v rohu, kde budete obtěžovat společnost historkami od naleštěnců.. 

V IFBB to není jinak. Zkuste někdy laikovi vyprávět, že Diamond Cup je super a bezva soutěž a vyhrát ho, je těžké. Já to zkusil. Vypadá to asi takhle: Proč se to jmenuje Diamond Cup, když se tam nevyhrávají diamanty? Ehmmm, noo, nevím..  Jak se tam dostanu? No, normálka vytasíš eura a závodíš.Takže tam můžu závodit i já, co necvičím? Ehmmm, nooo, vlastně jo. Takže tam může závodit každej? Co to má za úroveň, teda..? No, ehmm, vysokou. Když tam může závodit každej? No.., ehmm, tak já už musím, nashle.. Po tomhle typu rozhovoru budete rudější než mysl zapáleného komunisty a zpocenější než vaše podpaždí uprostřed léta. Výrazně lepší je to s Arnold Classic. Hned můžete vytasit trumf o tom, že to pořádá švajcingr. Toho znají taky úplně všichni. Ale jinak nezabíhejte do podrobností, páč budete v nemlich stejný situaci jako o pár řádků výše. S Mistrovstvím Světa je to jednoduchý. Byl jsem na MS. Typíííčo, fakt jo? Ty krááávo, jseš borec. Hotovo. Maximálně vás čeká rozhovor o vašem umístění. Ale obdiv u laika je vyřízená položka k odškrtnutí.

A my obdiv laiků potřebujeme. Nebo minimálně aspoň chceme. Je to základní parametr na žebračence o dotace vydané státem. Je to základní předpoklad k širokému uznání našeho sportu. Leč, bohužel, jezdíme na soutěže, kde se nám ho nedostane v takové míře, jak bychom rádi. Jasně, víme, proč to tak je. Jedná se o veřejné tajemství, které se týká dopingových kontrol. Na MS a ME je to přísné, jinde nikoliv. Přesto všechno se mi líbí alespoň do nedávna prosazované pravidlo u bratrů Slováků, kteří nedali svolení ke startu na Arnoldech a Diamondech a Ben Weidrech a jiných Cupech, dokud jste aspoň jednou nestartovali na ME, či MS. A svolení mít musíte, bez něj máte smůlu. Mně se to pravidlo líbí, především u juniorů a juniorek. Těm se to ale líbit nebude ani za mák, počítám. Jde totiž o to, že přípravu na ME či MS dopingově neošulíte. No a o to tak trochu jde.

V současnosti nám mnozí youtube borci a facebookoví odborníci vytvořili atmosféru, že bez obrampule Trenbolonu v jedné půlce a megaampule Testosteronu v té druhé, nevyhrajete ani přebor vašeho dětského pokoje. A tak nám běhají po soutěžích dorostenci se stejnou velikostí kulek, kterou vlastnili naposledy ve 4 letech. Ale je to vážně fakt? Na MS i ME musíte projít tzn. monitoringem. Ve stručnosti řečeno jde o program, kdy se může kdykoliv pozvat dopingový komisař k vám domů na šálek kávy a zkumavku krve. Vaší. A taky se to děje. Ošulení tohoto systému by vymyslel leda David Copperfield. Přesto tímto systémem prošel například Jirka Kočvara, jemuž byla mimosoutěžně odebrána krev a on pak posléze vyhrál Vicemistra Světa. Mezi muži v klasické kulturistice. Naturálně. A není sám, kdo získal čistě medaili z MS. Jakub Prchal je juniorským Mistrem Světa, Milan Obořil přivezl kdysi bronz, Milan Šádek byl juniorským Vicemistrem Světa, Lukáš Topinka v témže roce vyhrál, a i dnes vozí medaile mezi muži. O Sabině Plevákové nemluvě, abychom neopomněli to hezčí pohlaví. Zkrátka, je fajn ukázat náctiletým adeptům kulturistiky, že i naturálně lze získat postavu, o které zatím můžou leda tak snít. Je skvělé názorně ukázat děvčatům, že se lze stát světovou špičkou i bez koktejlu z nejrůznějších hormonů.

Ten nápad se mi líbí, protože pak se teprve ukáže, kdo je skutečný talent a dříč, a ne jenom náctiletá nasypaná koule. Líbí se mi i proto, že by asi ubylo trenérek s roční tréninkovou zkušeností, hromadou motivačních žvástů a šuplíkem plným klenbáče, růsťáku a hormonů štítné žlázy. Kluci (i holky samozřejmě) makají, dřou a pak jsou mnohdy ve stínu rádoby talentovaných rychlokvašek. Nedivím se, že je to přinutí sáhnout po steroidech mnohem dřív, než by bylo nutné. V horším případě se na to úplně vykašlat. 

A v neposlední řadě se mi ten nápad líbí proto, že to borce a borky přinutí absolvovat aspoň jednou přípravu na soutěž naturálně. A možná bych se dočkal i vděku. Zjistit, jak vlastně funguje tělo bez nášupu chemických procesů, dá totiž sportovcům mnohem víc informací a poznatků pro případ, že se dámy v budoucnu rozhodnou mermomocí zaměnit falzet za basovou linku a pánové nabydou pocitu, že více testosteronu z nich udělá více chlapa....

Komentáře: