Objemovka a superkompenzace pro holky? Bezva nápad z minulého století.

Zdá se, že lidstvo si momentálně řeklo, že na technickém vývoji jsme se už nadřeli dost, takže je na čase, dát si příštích 100 let šlofíka. Nezdá se totiž, že bychom dělali obří skoky v pokroku. V minulosti si jeden den bratři Wrightové přitloukli na kolo pár prkýnek potažených látkou a o pár let později už jsme házeli atomovku z létajícího baráku. V úterý jezdila ohrádka na 4 loukoťových kolech 15 km/hod a ve středu už blázni lítali dvoustovkou po prašné cestě bez brzd. Jeden týden jste měli živnost s poštovními holuby a druhý už jste vyhlásili bankrot kvůli rozmachu telefonu. V minulém století jste zírali s otevřenou pusou na přímý přenos z procházky kosmonautů po Měsíci, kdežto v tomhle můžeme koukat leda tak na severokorejského Kima a jeho svérázný rybolov pomocí raket. Když jste v šedesátkách přestali hulit trávu, v sedmdesátkách jste mohli sednout do Concordu a dofrčet z Evropy do New Yorku za stěží uvěřitelné 3,5 hodinky. A to není všechno. Zrovna tak se rozjely v sedmdesátých letech rychlovlaky přes 300 za hodinu a doteď se o moc nezpomalily, přestože do ČR nedojedou ani za dalších 100 let.

Je tedy zjevné, že na ještě rychlejší cestování, trajdání po povrchu měsíců a planet a další přelomové novinky si budeme muset zase pár let počkat, protože všechny chytré hlavy se vrhly do kyberprostoru, aby celé jejich snažení a um vyústilo leda tak v nové chytré aplikace, jež dělají lidi blbějšími. A zbytek vymýšlí pojízdné fejsbůky v autech na baterky, které nebudete muset umět řídit, protože vaše schopnosti se omezí na umění ťuknout na správnou ikonku na displeji. Pro jistotu barevně zvýrazněnou. Pokrok. Není proto divu, že většina chytrých nápadů z minulého století se používá doteď. Třeba jako objemovka a superkompenzace.

Jenže i to má své zádrhele. V době, kdy vznikly tyhle termíny, cvičilo v posilovnách po celém světě asi tak dvanáct holek a to se do toho počítaly i uklízečky, co tahaly kotouče zpátky na místo. Jenže jak už bylo řečeno, jsme pokrokoví, máme hodně práv, emancipace a rovnoprávnosti a tak se počet soutěžících na podiích našeho sportu správně genderově vyvážil. V tomto ohledu jde federace IFBB vskutku příkladem třeba oproti odporně šovinistické FIFA a NHL a dalším. Potíž je v tom, že některé postupy jsou pořád vhodné spíše pro pány. A paradoxně to nejsou ty, které se odehrávají v posilovně, nýbrž takové, jejichž dějištěm je kuchyň. Jako třeba objemová příprava.

Proč se vlastně dělá objemová příprava?

Podstata objemovky spočívá v tom, že se snažíte udržet tělo v anabolismu. Tzn., v růstu. To děláte pomocí tréninku, kdy se většinou používají vícekloubové cviky stimulující nervový a hormonální systém k adekvátní odezvě a dostatkem jídla. Vzhledem k tomu, že nikdo neví, kolik má přijímat na gram přesně bílkovin, sacharidů a tuků, aby se pohyboval na hranici toho, že vám rostou svaly, ale netloustnete, řeší se to tak, že dáváte všeho nadbytek. Pro jistotu. Takže to tam solíte ve větším množství, než tělo reálně potřebuje. Výsledkem je to, že svaly mají dostatek živin pro růst a tak rostou a zbytek se ukládá do tuku, jehož zásoby rostou jakbysmet. Většina kulturistů se pohybuje 15-20 kilo od své soutěžní váhy. A tady nastává první nesoulad. Vezmu si za příklad Vojtu Koritenského. Vojta měl na vrcholu objemovky cca 105 kilo. Závodí s vahou cca 90 kilo. 15 kilo sádla, chtělo by se říct. Jenže… Závodí s úrovní tuku naprosto nesrovnatelnou s katogorií Bikiny fitness, která vyžaduje hladší svalový povrch. Vím, že to srovnání zní bláznivě, ale pokud by měl zachovat stejné vyrýsování jako bikiny, byl by na těch 105 kg, neboť při této váze má pořád žíly na břichu. Chápete, kam tím mířím? Je absurdní, když závodnice bikiny fitness, přibere 10 kilo z vyrýsování, které je objemovkou kulturisty. Dám jiný příklad.

Jedna ze závodnic Extrifit Clubu, která mě tak trochu inspirovala k tomuto článku a jejíž jméno nechci zveřejňovat, (páč jsem to Lucce slíbil), si našla trenéra, který ji naordinoval objemovku po závodech. Lucka měla na závodech medaili a důvod, proč neměla tu medaili lesklejší, nespočíval v malém osvalení, ale v nedostatečně zpracovaném spodku těla. Jinými slovy, svalů bylo dost, ale měla tak min. 2-3 kila ještě shodit. A její trenér se rozhodl vyřešit tenhle problém pro příští sezonu tím, že ji naordinoval přibrat dalších 15kilo. A Lucie plní. Poctivě. Takže zatímco prvních pár měsíců tráví tím, že si střídavě utírá pusu od čokolády a omastku, zbylé měsíce bude mít co dělat, aby ten balast zase dala dolů. Plán génia hodný nobelovky. A to jen proto, že „se to tak dělá“. Ale nemusí. Zlaté pravidlo zní, že byste po soutěži v objemu neměly překročit 10% své soutěžní hmotnosti. Tzn., že pokud má taková Sabina Pleváková na soutěži 48 kilo, off season mívá nějakých 53 kilo. Jednou měla „poriadnu obemovku“ a vylezla na 58 kilo a „bolo to velmi zlé“, abych byl doslovný. Samozřejmě, krátkodobé výrazné vychýlení hmotnosti po soutěži kvůli retenci vody je normální a běžné, i když…. Taky by nemuselo být.

Proč dělat superkompenzaci?

Širší fitness veřejnost již mnohokrát zaznamenala termín superkompenzace před soutěží. Většinou v nějaké hororové konotaci. Závodníci vyprávějí, jak tři dny nepijí, horní patra úst mají stejnou strukturu povrchu jak půda stižená stoletým suchem, aby do toho jedli ještě sušší potraviny s cílem přeměnit kůži v papír. A proč? Cílem superkompenzace je, krátkodobě zvýšit objem svalové hmoty a zajistit co největší odvedení vody z podkoží. Ideální stav nastává, když dokážete přetáhnout vodu z podkoží do svalové buňky. Budete opticky větší a vyrýsovanější. To je hlavní a jediný důvod superkompenzace. Která se ovšem povede málokdy. A příčinou, proč tahle magie nedopadne podle představ a většinou je to ještě horší než před tou superkou, je ten, že závodník není dostatečně dobře připraven. Jinými slovy, má pod kůží vrstvu tuku. A ten tuk bude držet vodu, ať děláte, co děláte, ať pijete, nebo ne. Proto mnozí závodníci sahají po diuretikách, protože pokud máte sádlo, na čisto se vám kompenzace nikdy nemůže povést. Opět si vypůjčím Vojtu jako příklad.

Tyto fotky jsem pořídil v sobotu. Vojta se svlékl na požádání členů Extrifit Clubu. Je nerozcvičený, nijak se na tohle nechystal, nepřipravoval. Prostě se svlékl a zapózoval. A to je výsledek. Forma, která je trochu „pod vodou“. Chápete? Je absurdně směšné, když se někomu klepe zadek jak čerstvě udělaný aspik a tvrdí, že je tam jenom trochu vody. Není sádlo, není voda, jednoduché. Co by ji tam pod tou kůží taky drželo, že? Takže pokud máte takovouhle formu před závody, superkompenzace má smysl a je velmi efektivní. Potíž je v tom, že bikiny závodnice takovou formu (úroveň tuku) z podstaty kategorie mít nemůžou. Tak proč vlastně dělat superkompenzaci? Kvůli zvětšení svalové hmoty? Ehmmm, no…, použiji jeden příměr. Reklama na 100 octanový benzín tvrdí, že dokáže zvýšit výkon motoru až o 10%. A já myslím, že je to pravda. Jenže když ho použijete pro malý motůrek vaší Fabie 1,2 htp, víte, o kolik se zvedne dynamika vozu? Řeknu vám to technicky naprosto přesně. O hovno. Když ho však použijete do 300 koňového motoru, je to už docela znát. A tak je to s vašimi svalíky. Napálíte tam 3 nuly (protože tak se to přeci dělá), cvičíte jak po lajně koksu a riskujete, že ten prdeček svalů, co jste přes rok pracně vybudovaly, během těch 3 hladových dnů dočista spálíte. A to jenom proto, abyste z 18 cm obvodu paže udělaly 18,1 cm obvod paže. Když to dobře půjde. Jedeme dál. Takže ty nuly máme za sebou a jdeme na cukrování a odvodnění. Pokud máte štěstí, svaly jste neupálily, ale tuku tam trochu mít musíte, protože to vyžadují pravidla kategorie, snažíte se dostat vodu pryč z těla. A to se nedaří, protože jsme si řekli, že ji tam ten tuk drží zuby nehty. Takže ti „chytřejší“ vytáhnou z kabelky Lujse Vitóna diuretika, pošlou je tam a vyčůrají to komplet všechno. Jak vodu z podkoží, tak ze svalů, tak z obličeje, čímž vizuálně zestárnou asi tak o tři sta let, což není pro soutěž úplně ideální. Leda by se závodilo v hloubce vrásek. Ale aspoň se jim v zrcadle naskytne pohled do budoucnosti, podpořený hmatatelným důkazem v podobě oteklých elefantích kotníků 2 dny po soutěži.

Pokud vás teď zachvátila panika, protože jsem vám naboural zažitý systém, mám pro vás i radu. Prostě se na nějakou drsnou superkompenzaci vykašlete. Z výše popsaných důvodů nemá smysl. Důležité je, abyste byly 14 dní před soutěží v co nejlepší formě. Týden před startem už pak můžete dělat jen drobné efektivní změny. Místo klasických sacharidových nul jen lehce snižte příjem sacharidů a zvyšte tréninkovou intenzitu. Cílem je pořád vyčerpání glykogenu, ale ne žádným drastickým opatřením. Příjem tekutin pak stačí omezit až v pátek večer. Na podium pak nastoupíte lehce odvodněné, ale ne vyschlé jak důchodkyně, svěží, plné elánu a krásné ve tváři. Takové, jaké by závodnice Bikiny Fitness měly být.