Obdiv vs. závist

Obdiv vs. závist

Petr Třetina | 18. 04. 2018

Není to tak dávno, co jsem naposledy stoupal v nadmořské výšce prostřednictvím asfaltových cest brněnské zoologické zahrady. Bylo krásně a lesní prostředí mi dávalo zapomenout, že mé boty klapou po nepřírodním povrchu. Stoupal jsem a sledoval živočichy, hodnotil jsem jejich výjimečnost, odlišnost, i moc v jejich pohledech. Všiml jsem si velkých rozdílů v očích spokojených zvířat a těch nespokojených. Zároveň jsem si uvědomil, že jsou zde vystavována k obdivu a položil jsem si otázku: „ Co na nich vlastně obdivuju?“ Přes úvahy o naší živočišné podobnosti, které by po vyřčení v davu mohly vyvolat konflikt mezi „Darwinovci“ a „Ježíšovci“, jsem dospěl k odpovědi, v které separuju šťastnější tvory od těch ostatních a to především díky jejich aktivitě, výbušnosti, síle. Nehybní šimpanzi v nedostatečném prostoru ve mně vyvolávají spíše lítost. S bizony a medvědy je tomu naopak. Jsou to „monstra“, s kterými si není radno zahrávat. Cítil jsem obrovský respekt. Obdiv.

Obdivujeme ty snaživé, silné (slabé, když bojují), úspěšné, šťastné a zároveň chceme být obdivováni. Chceme být odlišní, něco dokázat, být lepší a to nás žene kupředu. Obdivuju národní hokejový tým, který v roce 1998 získal zlatý pohár na olympiádě. Obdivuju Rakušana, který díky své cílevědomosti a trpělivosti dosáhl obrovských úspěchů ve světech kulturistiky a filmového plátna. Celý svět zná jeho jméno. Obdivuju borce, kteří dělají tlaky na ramena se 100 kilovými jednoručkami. Obdivuju talentovaného autora těch nejčtivějších článků. Nejsem čtenář knih, ale u tohoto autora bych udělal bez pochyb výjimku. Obdivuju jednoho z mých šéfů v zaměstnání, který si přes velké vytížení dokáže zachovat klid a lidskost, obdivuju dokonce svou 85 letou sousedku, která zažila spoustu hrůz a přesto se dokáže dívat dopředu, je aktivní a pozitivní. Obdivuju všechny, kteří sportují s nějakým handicapem a všechny mladé, kteří se místo chlastání a fetování vydali na cestu sportu, nebo umění, všechny, kteří se snaží a dělají něco smysluplného. Jejich úsilí mě motivuje a odráží se v mé aktivitě.

Chci také vyvíjet úsilí. Když to dokážou oni, tak já taky. Nezáviděl bych uživatelům Syntholu, kteří zaměňují vnější užití za vnitřní, i kdyby jejich počínání bylo vizuálně efektivní, protože z koláčů bez práce bych v tomto případě radost neměl. Mě tato „práce“ totiž baví. Cvičím a rostu jen pro svůj dobrej pocit, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že můj pocit nesouvisí i s reakcemi okolí. Když si dovolím pustit se do hypotéz, „co by bylo kdyby“, nevěřím, že bych měl chuť dělat shyby na opuštěném ostrově, kdybych tam ztroskotal. Myslím, že míč, pan Wilson, by mi nestačil k motivaci hlavně proto, že by na mě reagoval jen v mých představách. Podle mě tedy nejde jen o to, koho obdivujeme, ale také o to, kým jsme obdivováni. Líbí se mi, když cvičím své oblíbené tlaky na ramena s jednoručkami a z úst zkušenějšího cvičence vychází uznání. Ono se to často zvrhne v komické fantazie, kde si hledám kamarády podle toho, jak často mluví o tomto cviku a těm se posléze náramně zasmějeme.

Fandím borcům, kteří jsou o nějakej ten level výš. Uznání se jim dostává z širšího okruhu lidí, než jsou jejich kámoši, známí a jejich babička. Já jsem v tomto ohledu skromnější, stačí mi hladovej pohled mé přítelkyně, hrdost rodiny a údiv borců z posilky nad plnou palbou závaží při zakopávání. Naopak je mi proti srsti, když slyším pochvaly od lidí, kteří neměli nikdy činku v ruce a za posledních 10 let jejich tělesná hmotnost nakynula o 40 kg. Slyším od nich: „Mohl bych Ti závidět.“ Oni ale neví, co dělám. Neví, co to obnáší za dřinu, ale horší je, že nedokážou uvěřit tomu, že mě cvičení fakt baví. A já nevím, jak mám na jejich závist reagovat, abych je neranil a zároveň je motivoval. V těchto situacích nacházím podobnost s monologem ožralýho týpka, kterej se mi omlouvá za své pití, když zaregistruje mou třetí objednávku sedmičky neperlivé vody. Až na to, že má obava verbálně ranit někoho, kdo si to nebude za pár desítek minut pamatovat, je menší. Mám také zkušenost s lidmi, kteří pravděpodobně nesnesou, že je někdo úspěšný v tom co dělá a chtějí jeho snahu hanit. Potom vznikají věty typu: „Taky bych měl takový svaly, kdybych……..“ , nebo: „ No jo, steroidy…..“ a co se mi líbí nejvíc jsou slova, která někteří použijí při žádosti o vaši pomoc s uzvednutím těžkého břemene: „ Tak se předveď, ty kulturisto.“ A když je náhodou břemeno těžší, než hmotnost kotoučů při vašem mrtvém tahu, přichází smích a věta: „Co v té posilovně sakra děláš?“ V těchto případech jde má empatie v plném rozsahu stranou a se smíchem říkám, že vůbec neví. Případně oznámím, že se tak úplně nepovažuju za Supermana a nepohrdnu oslovit dotyčného výrazem lehce vzdáleným od etikety.

Dovolím si jednu odvážnou fantazii, „Ježíšovci“ jistě prominou:  „V evoluci jsme vyhráli nad ostatními primáty díky vývoji našich mozků, díky snaze „vědět“.  Co když jsme teď na další hranici oddělování vývojových skupin, díky snaze „být aktivní“?“  Ale nevracíme se zpět. Mozek nám zůstává. Důkazem může být třeba aplikování vědomostí o kvalitní stravě, jejichž úroveň u některých cvičenců vchází až do oblastí biochemie. A co se týče síly? My jsme ti medvědi, bizoni, GORILY. Máme sakra páru. Když jsme napumpovaní k prasknutí, tak se fakt cítíme. Já se teda cítím. Jsem silnej, neporazitelnej. Nad věcí. Myslíte, že dělám ramena? Tak to máte pravdu. Já dělám ramena, ale nejen v představách a pózách. Cvičím je a ony rostou. Je kontraproduktivní mi to závidět. Jestli se vám to líbí, tak to dělejte taky. Zkuste se zaměřit na činnosti těch, které obdivujete a začněte obdivovat i sami sebe. Protože závist vás k obdivuhodnosti nedovede.

Komentáře: