Noro Zajac- Jsem poctivec.

Noro Zajac odjížděl na Arnold Classic s ambicemi získat medaili. Nakonec z toho bylo až sedmé místo a jakkoliv to nebylo v kontextu českých a slovenských závodníků špatné umístění, Noro byl jednoznačně zklamán. Proč se neumístil podle jeho představ si povíme v následujícím rozhovoru. 

Ahoj Noro, ty jsi před nedávnem absolvoval Arnold Classic USA a skončil na sedmém místě. Je to ke gratulaci, nebo ne? 

Nevím, to musíš posoudit sám, zda mi chceš gratulovat nebo ne. Myslím, že můžeš gratulovat k formě, která byla moje životní. Byl jsem na 100% dotáhnutý a z hlediska připravenosti si sám sobě nic nevyčítám. S mým trenérem jsme to měli naplánované do poslední tečky a závěr se vydařil. V rámci svých aktuálních možností jsem udělal vše, co jsem mohl a v tomto ohledu mám svědomí čisté. Ano, chtěl jsem medaili, nakonec z toho nebylo ani finále, každopádně dnes už se mi definitivně potvrdilo to, že do 80-tky nemá cenu něco stahovat, protože z mezinárodního hlediska to nemá význam i když budu mít formu sebelepší. Obávám se, že to samé platí i pro 85- tku. Potřebuji prostě víc hmoty. Takže potom, co opadly všechny emoce, rozhodli jsme s trenérem ukončit sezónu účastí na Diamond Cup, což by byla asi chyba, neukázat se doma, domácím fanouškům, a mě samotného by to hodně mrzelo. Jediným, dá se říci menším zádrhelem, je účast na Mistrovství Slovenska, které je povinné, abych mohl soutěžit na Diamond Cup. Zádrhel je to v tom, že se tam pravděpodobně nepředstavím ve 100% formě, kterou chystám na Diamond Cup, což nemám moc v oblibě takto soutěžit.

V čem tedy vidíš důvod neúčasti ve finále, pokud jsi měl formu? 
To je jednoduché. Ostatní byli o dost nižší a já působil subtilněji a štíhleji a ztrácel jsem na ně v objemu svalové hmoty. A to přesto, že jsem ještě 1,5 kilo narychlo shazoval před prezentací a poté zase doplnil, takže jsem ve skutečnosti soutěžil s vyšší vahou než 80kg. I proto říkám, že by nějaká velká změna nebyla ani v kategorii do 85 kg. Potřebuji mnohem více svalové hmoty. Tam je ta chyba, protože co se týká připravenosti, tak jsem slyšel mnoho komplimentů i od rozhodčích na to, že jsem byl jeden z nejvysekanějších kulturistů v celé soutěži. Ale objemy byly malé. 

Ty jsi původně sundával váhu do 80-ti kg z taktických důvodů. Přičemž již při 85-kilech to bylo v podstatě připravené na soutěž. Když se ohlédneš zpět, myslíš si, že bys v 85 kg kat. dopadl lépe? 
Na této soutěži asi ne. Těžko říct. Kategorii vyhrál ukrajinský závodník Oleg Krivyj, vedle kterého když jsem se postavil, tak jsem vypadal, jak když jsem nikdy necvičil. Jak vypadali ostatní, to už nedokážu posoudit, protože ty jsem viděl už jen z fotek. Medaili bych naprosto jistě neměl a pak už je jedno, jestli jste pátý, nebo sedmý. I když je fakt, že je lepší říkat finalista AC než účastník. Ale osobně, pro můj vlastní pocit, to není rozdíl. Medaile je medaile. 

Noro, z tvých životních příběhů, které publikuješ na svém webu, vyplývá, že jsi poměrně emotivní člověk a občas nějaký výsledek obrečíš, bylo tomu tak i tentokrát? 
Ano, jsem emotivní, protože kulturistiku beru vážně. Někdy až příliš vážně, což je mi nezřídka vytýkáno. Jenže myslím si, že kdybych tomu nebyl tak oddán, neměl bych za sebou ani ty úspěchy, které mám. Já jsem prostě poctivec. Troufám si říct, že toto potvrdí všichni, co mě znají. Moje rodina, můj trenér, moji klienti. Když mi někdo řekne, že mám jíst 4x denně po 100 gramech hlíny, budu ji jíst a prostě to nebudu řešit. Ano, je pravda, že jsem byl po soutěži hodně rozhozený, nějaká ta slza ukápla, protože tentokrát jsem šel nadoraz včetně finančních prostředků. No a pak to na tebe dolehne, když víš, že jsi udělal naprosté maximum, ale nedopadlo to ani náhodou podle mých představ. Takže jsem si zakázal i cokoliv dávat na facebook, žádné vyjádření, prostě nic, protože člověk plný emocí mluví tak, jak by normálně nemluvil a nechová se tak, jak by měl. Ale po nějakých 3-4 dnech to opadne, člověku se to rozloží v hlavě a jede se dál. Důležité je, mluvit s lidmi, kteří jsou objektivní a jejichž názoru si cením. 

Vlastně jsem celý rozhovor směřoval sem z důvodu našeho minulého povídání, kde jsi mluvil o cestě na Arnold Classic jako o splněném snu. Proto by mě zajímalo, jestli je toto zklamání odvrácenou stranou tohoto snu? 
Ne, takto bych to určitě nenazval. Nevidím to jako odvrácenou stranu mého snu. Minule jsem říkal, že by bylo štěstí, pokud bych tam potkal někoho, kdo by mi nabídl pomoc v USA, třeba mizernou práci s ubytováním, že bych tam hned zůstal. A to se nezměnilo. Columbus není kdovíjaká turistická lokalita, vlastně tam toho není moc k vidění, ale mohu ti říct, že jsem se tam cítil jako doma. Já jsem měl prostě pocit, že tam patřím. Možná, že teď si lidi při čtení toho rozhovoru budou ťukat na čelo a říkat si, že po jednom výletě mám takovéhle řeči, ale já to tak jednoduše cítím. Těžko se mi to vysvětluje, ale přístup lidí ke mně, třeba jen při nákupu v obchodě, byl jiný, než zde. Žene mě zkrátka myšlenka, že pokud chci něco zlomit v životě, je Amerika to pravé místo. Ale kdo ví, třeba bych se zase pořádně spálil… 

Dobře. Takže po Diamond Cup ukončíš sezonu a co bude potom? 
Bude následovat objemová příprava, která snad nebude tak komplikovaná jako v roce 2015, kdy mě stihla série zdravotních komplikací, které fatálně narušily můj progres. I proto jsem toho moc nepřibral. Takže jak dlouho bude trvat objemovka, nedokážu v tuto chvíli posoudit, ale potřebuju alespoň 6-7 kil svalové hmoty. 

Ty si několikrát zmínil svého trenéra. Je to pořád Andrej Mozolani? 
Ano a já si neskutečně vážím jeho ochoty se mi věnovat. Teď chystá comeback, připravuje Diamond Cup, Mozolani Classic, má všechny možné pracovní aktivity a stejně si na mě dokáže udělat čas. Já jsem se toho na začátku přípravy bál, že ten čas na mě nenajde, ale vždy se dokážeme nějak domluvit a i v Americe jsem s ním byl téměř pořád v kontaktu přes Wiber.  Takže tímto mu musím veřejně poděkovat, že navzdory nedostatku času se mi dokáže ještě věnovat.