Norbert Zajac- Cesta za snem- Postup mezi elitu

Pokračování pátého dílu

Po ukončení jarní sezóny 2009 jsem věděl, že je čas se posunout dál a to nejen jako sportovec, ale byl čas se zařadit i plnohodnotně jako dospělý člověk do společnosti. Zpočátku byl vůbec problém, abych se po maturitách a po všech těch soutěžích a dietách nějak stabilizoval. Jako čerstvý maturant jsem měl vlastně o měsíc kratší školní rok a tak jsem se rozhodl si léto trošku užít, dopřát si i to \'nezdravé jídlo\' a trošku více času trávit s přáteli. To, že jsem tak učinil, však neznamenalo, že jsem neměl v hlavě jasno, co chci dál dělat.

 Do mého života vstupovali další, pro mě významní lidé, kteří sice neměli s kulturistikou mnoho společného, ale naučili mě si užívat života i trošku jiným směrem, který mi otevřel opět větší náhled na svět. Byl to Milan Balasko a Zuzka Haščáková. S touto dvojkou jsme si prožili opravdu chvíle plné adrenalinu, na které velmi rád vzpomínám. Ano, možná ne vždy ty naše zážitky, které jsme si prožili, byli uvážená a uvědomělé, ale jak se řekne, co vás nezabije, to vás posílí a v tomto případě to platilo opravdu někdy do puntíku! No, jak se říká, všeho moc škodí a já jsem věděl, že musím začít pracovat na sobě, pokud nechci být jen další člověk, který splývá v davu. Stále jsem si přivydělával jako vyhazovač, ale už to nebylo jen v herně, ale i na diskotékách a různých akcích. Nesnášel jsem tuto práci. Z doby kdy jsme ještě jako tříčlenná rodina žili společně, tedy já moje mamina a otec, jsem si vytvořil dokonalou averzi k alkoholu a k herním automatům, za což můžu děkovat otci. Nikdy mě ani maminku fyzicky nenapadl, ale chování podnapilého člověka mi totálně lezlo na nervy a to se přeneslo s pomalu plynoucími léty až do současné doby. Určitě mi dáte za pravdu, že řešit konflikty alkoholem opojenými různými individui není nic příjemného a vždy jste z toho vyšli vy jako ten nejhorší. Peníze jsem potřeboval, a tak jsem to musel trpět, neboť byl to jediný zdroj financí na tu dobu, který jsem měl. Nebyla to žádná sláva, ale dokázal jsem si pokrýt alespoň částečně stravu, se kterou mi stále ještě vypomáhala moje mamina. Mohl jsem si dopřát občas koupit i nějaký ten doplněk výživy. Další problém byl, že jsem věděl, že budu potřebovat si udělat v budoucnu řidičský průkaz. Jako věčný cyklista, abych ušetřil finanční náklady na autobus a hromadnou dopravu, jsem fungovat donekonečna nemohl, a tak jsem začal hledat způsob, jak si vydělat na řidičák.

Vtomto mi pomohl můj otec, se kterým jsem se velmi sporadicky ještě v té době stýkal. Pomohl mi vybavit si brigádu v jeho práci, kde mě zaměstnali jako kováře. Mou funkcí byl pecař, kterou vám následně trošku popíši. Ve fabrice, která se v té době jmenovala Martin Metal, se vyráběly různé těžké železné součástky do vlaků, tanků a podobných těžkých železných mašin. Jedna taková součástka měla váhu okolo 50 - 150 kg. Mým úkolem bylo tuto součástku obrovským železným pajcrem vytáhnout z pece, která měla kolem 2000 - 2500 stupňovou teplotu na gigantickou lopatu, která byla přichycena řetězy o strop a s tou lopatou se pak přehoupnout pod obrovský buchar, pod který jsem ten kus uložil a následně dalšími asi 30 kg kleštěmi otáčel tak, aby ho mohl ten buchar následně zpracovat do podoby, jaké jsme potřebovali, respektive firma. Vdechoval jsem při tom různé výpary a chemikálie, ale jak se říká, práce šlechtí člověka a já jsem viděl, jak se sice dá docela slušně vydělat, ale i to, jaká je za to někdy tvrdá daň. Takto jsem si vydělal na svůj řidičák, který jsem, to se musím \'pochlubit\', udělal až na počtvrté, díky mé, v té době rebelské, povaze. Což evidentně panu policistovi moc nevonělo.

Práci jsem však stále hledal a nechtěl jsem se vzdávat. S relativní znalostí ekonomiky a účetnictví jsem zkoušel různé pohovory na inzeráty, které se týkaly různých obchodnických funkci, ale vždy to vyšlo na marnost, protože vždy se to týkalo nakonec společností jako OVB a podobně, které fungovaly na principu multilevel marketingu a to nebylo nic pro mě, protože já jsem potřeboval fixní plat, tedy jistotu a ne mít naději v nějakých provizích a podobných benefitech. Jednou se na mě však štěstí usmálo a byl jsem pozván na pohovor obchodního zástupce jedné nejmenované firmy s doplňky výživy, kde jsem poznal Roberta T., který společně ještě s dvěma kolegy tento pohovor se mnou vedli. Tento job mi nakonec sice nedali, ale Robo se rozhodl mi pomoci alespoň sponzorsky a vždy nějaké doplňky, které byly vyřazeny expirační dobou, odložil pro mě. Když jel na nějakou služební cestu kolem Martina, zavolal mi a dal mi je. Je to další člověk, který se v nemalé míře podepsal na mém progresu.  Co se týká práce, štěstí se nakonec na mě usmálo a začal jsem pracovat jako kontrolor kvality pro jednu externí firmu ve firmách Volkswagen, s. r. o, a Mar. Sk. Práce to byla na ten čas, který jsem jí věnoval docela dobře zaplacena a já jsem měl prostor začít realizovat své úvahy týkající se sportu.

Věděl jsem, že v naturální kulturistice se už nemám kam posunout, kvůli hmotnostním limitům, protože mou maximální soutěžní hmotností vzhledem na mou výšku mohlo být max. 69 kg. V naturální kulturistice byly podobné hmotnostní limity, jakož i v klasické kulturistice, s rozdílem, že ten koeficient, který se přidával po odečtení vaší výšky stovkou, byl podstatně nižší než v té klasické kulturistice. Další mojí metou byl tedy přestup mezi elitu, do SAKFST (Slovenské asociace kulturistice, fitness a silového trojboje)! V SAKFST je zažité, že je třeba si najít klubový oddíl, který budete reprezentovat. Tím, že už nějaký čas předtím (jak uvádím v 5. dílu Cesta za snem) jsem poznal pana trenéra Ľubomíra Hečka, bylo mi umožněno díky němu soutěžit za klub VTJ Technika Liptovský Mikuláš. Byla to pro mě neuvěřitelná čest, vždyť jsem byl v klubu, za který soutěžil kdysi Boris Prihradský (juniorský mistr světa v roce 1999 v kategorii nad 80kg), Ľuboš Maliňák, který již aktuálně je mistr světa v klasické kulturistice z roku 2012 z bulharské Sofii, Dominika Mulťánová, která aktuálně ve světě fitness už získala snad vše, co se dalo, nebo Filip Godzák, který v té dobře už měl stříbrnou medaili z juniorských mistrovství Evropy a mnoho dalších ...

Našim společným cílem bylo nominovat se na mistrovství Evropy, které se konalo v roce 2010 v ukrajinském Doněcku. V lednu 2010 mě pan Hečko vzal na reprezentační sraz, kde jsem se poprvé seznámil v té době ještě s reprezentačním trenérem mužů panem MVDr. Milanem Čížek. Viděl jsem naživo všechny reprezentanty zapózovat, což bylo pro mě neuvěřitelné. Rasťo Solára a nesmím zapomenout ani na můj obrovský vzor Štěpána Havlíka a rovněž Adama Cibulu. Sraz se konal v Aqua City Hotel Poprad v kongresovém sále. Pamatuji si na to, jako kdyby to bylo včera. První soutěží, kterou jsme se rozhodli absolvovat, i když to byl můj debut v nové federaci a měl jsem stále teprve 19 let, byla Velká cena Staré Ľubovni, kde jsem se představil v kategorii do 75 kg. Skončil jsem na pěkném 4. místě a jako debut v nové federaci si myslím, že to byl docela povedený začátek. Porazil mě již zmíněný Filip Godzák, který skončil na prvním místě, na druhém místě byl Miro Škadra, který je aktuálně již mistrem Evropy z roku 2013 v kategorii do 70 kg a Ondřej Ozaniak, který o pár let později byl už můj oddílový kolega, ale již v druhém klubu a to v Mozolani The Fitness Authority. Z výsledku jsem se velmi těšil a byl jsem namotivován na následující soutěž a tou byly mistrovství Slovenska v kulturistice mužů, které se konaly v Bratislavě.

Na této soutěži i přes můj nízký, respektive čerstvě juniorský věk, jsem dokázal získat stříbrnou medaili, takže hned můj druhý start ve federaci SAKFST byl oceněn medailovou příčkou a to i když jsem si měřil síly s mnohem staršími a zkušenějšími borci. Soutěžil jsem v kategorii do 75 kg a porazil mě už jen Erik Kratochvíl. Třešničkou celé akce bylo exhibiční vystoupení Ronnieho Colemana, takže o další motivační zážitek jsem měl postaráno. Vidět na živo 8-násobného Mr. Olympia se jen tak každý den nepodaří. Trošku jsem získal těmito dvěma soutěžemi sebevědomí, ale věděl jsem, že přijde i trošku studenější sprcha, přece jen ještě mě čekala jedna soutěž, která byla opět v seniorské kategorii a tou bylo Mozolani Classic! Pokud mě paměť neklame, byl to první ročník série Mozolani Classic, ale pro mou nevýhodu, jelikož jsem navážil cca 74 kg, byly kategorie děleny jen do tří. A to do 80 kg, do 90 kg a nad 90kg. A tak jsem se musel představit i se 6 kg rezervou v kategorii do 80 kg. Skončil jsem těsně za branami finále na 7 místě, když mi o jediný bodík ušlo to šesté a tedy finálové místo. Tento neúspěch mě však vůbec nemrzí, soutěž jsem si užil, vždyť mě porazili borci jako Peter Kokoška, který v tom roce o týden na to vyhrál titul mistra Evropy v kategorii do 75 kg v Nizozemském Maastrichtu, Filip Godzák, Martin Krakovský, Ján Soták (mistr Evropy z roku 2013 do 75 kg), Akos Dobos a Ladislav Ponechal, který se později stal i mým kolegou ve společnosti Mozolani The Fitness Authority.

kai Pokud mohu mluvit o nějakém kulturistickém vzoru, vždy jsem tvrdil, že za vzor spíše pokládám lidi, kteří se dokázali z ničeho někam vypracovat a dostat se na nějakou úroveň. A nemusí to být vždy jen ve sportu, ale klidně i v podnikání, či v nějaké jiné perspektivní činnosti. Na Mozolani Classic 2010 měl právě takový člověk exhibiční vystoupení. Byl to Kai Greene a byl to pro mě neuvěřitelný zážitek, protože když jsem porovnal arogantní chování Colemana a přátelského Kaia, tak to snad ani bližší komentář nepotřebuje. Kai si bez problémů udělal se mnou fotku, vyprávěl, dokonce pochválil mou formu, našel si čas, abych mu zapózoval a ohodnotil mě, prostě další můj splněný sen. Na tuto soutěž mě jak jinak byly povzbudit i moje největší fanynky a to mamina a moje teta, tedy mamina sestra a dovolím si tvrdit, že z charisma Kaia byly i ony uneseny. Faktem je to, že rok 2010 vnímám pro Slovenskou kulturistiku jako takový velký přelom, vždyť se konaly v jedné soutěžní sezóně dvě obrovské a pompézní soutěže, kde závodníci měli možnost získat i finanční odměny. Následovala v podstatě soutěž, na které jsem se musel ukázat v nejlepší možné formě. Byly to juniorské MSR, které se konaly, pokud se dobře pamatuji v Beckove. Startoval jsem v kategorii do 70 kg a připsal jsem si titul mistra Slovenska v této kategorii.

Vzpomínám si, jak Igor Kopeček psal report na stránce eastlabs.biz z této soutěže, která byla i nominační na mistrovství Evropy do ukrajinského Doněcku a v něm použil na mě samé kladné kritické pohledy a tuším, že mě i přirovnal k velké osobnosti česko-slovenské kulturistiky k Jaroslavu Buchenovi. Když jsem to četl, byl jsem velmi dojatý, protože Igora jsem vždy bral, a i beru jako jednoho z největších odborníků na kulturistiku na SR. Jeho názor jsem si vždy velmi cenil a toto byl takový krásný bonusík k tomu titulu. Jako čerstvého mistra Slovenska mě reprezentační trenéři, kterým byl i můj tehdejší trenér, již zmíněný Ľubomír Hečko, nominovali jako jediného zástupce mužského pohlaví na mistrovství Evropy v kulturistice juniorů a masters. Spolu se mnou byli nominovány: Adela Ondrejovičová, jejíž hvězdná kariéra se odstartovala právě touto soutěží, Nikoleta Hrčková, Dominika Mulťánová, Mariana Holbová a v kategorii bodyfitness masters startovala Anna Bigošová.

Sedmnáctého června 2010 se celá reprezentační výprava sešla. Jak je v SAKFST zvykem, den před odletem do dějiště na takovou významnou soutěž se sraz většinou koná v hotelu Dům Sportu v Bratislavě, kde nás přivítali pánové: Ľuboš Matejička spolu s Milanem Čížek, kteří měli na starosti vedení celé výpravy. Vše šlo zatím podle plánů, měl jsem nachystanou rýži se sušeným ovocem na cukrování, kontrolovali jsme večer na pokoji naše formy, vypadalo to všechno fajn, no osmnáctého června asi o nějaké 4.00 h ráno nás už čekal před hotelem mikrobus, který nás měl transportovat na letiště do Budapešti. V 8.50 h mělo odletět letadlo z Budapešti do Mnichova, odkud společností Lufthansa měla slovenská výprava pokračovat v letu do Doněcku. Ale ... letadlo pro technickou poruchu nevzlétlo a vypadalo to tak, že pravděpodobně do dějiště ME juniorů a masters se nedostaneme. Nakonec letecká společnost se nám pokusila vyjít vstříc a jako náhradní alternativa byla následná trasa s jednotlivými body prostupu: Z Budapešti jsme letěli do Mnichova, z Mnichova do Berlína, z Berlína do Kyjeva a až z Kyjeva do Doněcka. Byl to třetí den, co jsem nepřijímal žádnou tekutinu, takže si asi umíte představit, jak jsem se asi cítil po tolika hodinách strávených v letadle, s nekonečnými přestupy. No, jako kdyby toho nebylo málo, po vystoupení z letadla v Doněcku jsme dostali zprávu, že naše zavazadla se ztratila někde mezi Mnichovem a Berlínem a s největší pravděpodobností nám je nestihnou poslat do konce celého našeho pobytu na Ukrajině.

Naštěstí v příručním zavazadle jsem měl alespoň soutěžní plavky, CD-čko na volnou sestavu a nějaké základní potřeby právě pro tento nouzový stav, kdyby nastal. Problémem bylo, že v hlavním zavazadle jsem měl celou potravu přichystanou na mé načasování formy a rovněž náhradní oblečení. Hrozně jsem plakal, pamatuji si, že jsem volal domů na SR, co se všechno stalo, a mamina mě uklidňovala, protože jsem byl strašně smutný z toho, že cca nějakých 5 měsíců se připravujete a časujete formu na jeden jediný okamžik a tu celou snahu vám zmaří situace, kterou nedokáže vůbec ovlivnit. Tím, že jsem neměl ještě ani tolik zkušeností s načasováním formy, nevěděl jsem to až tak vše rychle a bez problémů alternativně vyřešit. Sice v hotelu bylo připravené jídlo pro závodníky, ale tím, že jsem už velmi dlouho nepřijímal tekutinu a jídla nebyly připravované na destilované vodě a nebyly ani maximálně vysušené od tekutin, mi logicky moje tělo na tuto situaci zareagovalo negativně a natáhlo se mi do podkoží značné množství vody. Zkoušel jsem to i vypotit v horké vaně, trošku mi to pomohlo, ale zase stresový hormon kortizol dělal s mým tělem divy, v tom špatném slova smyslu ovšem. Navzdory tomu všemu se mi podařilo dostat a probojovat se přes semifinále, které se konalo 19. Června, do finále.

Ráno 20. června jsme se tedy převezli transportem pro všechny závodníky do haly, kde se konalo finále ME. Bojoval jsem jako lev a podařilo se mi získat čtvrté místo. Faktem je, že jsem byl titulovaný jako smolař roku, protože bronzová medaile mi unikla o jediný bodík. Dívky si však vedly bravurně. Adela získala absolutně prvenství, Nikoleta Hrčková, se kterou jsem byl ubytován na hotelovém pokoji a která je aktuálně i manželka Alexandra Krakovského, získala prvenství ve své kategorii bodyfitness, Dominika Mulťánová získala absolutně prvenství a Marianna Holbová získala stříbro mezi fitness. O to více bylo možná to čtvrté místo pro mě trpčí, ale radoval jsem se spolu s dívkami. No, aby toho všeho ještě nebylo málo, byl jsem vyzván hned, jak jsem scházel z pódia, abych se podrobil dopingové kontrole. Každý, kdo už na dopingovce byl, dá mi jistě pravdu, že i když jste si jistý, že budete negativní, není to nic příjemného. V dopingové místnosti jsem byl asi 3 hodiny, protože jsem měl problém, že jsem nemohl naplnit zkumavku močí ... Prostě se mi nechtělo. Vypil jsem asi 8 litrů tekutin, tak vám ani nemusím říkat, jak jsem se \'parádně\' po 4 dnech nepití cítil. Dopingovka byla úspěšně absolvována, test byl negativní a my jsme se vraceli zpět na SR s pěknými výsledky a s pořádným dobrodružstvím v paměti. Musím zdůraznit, že v tom, v čem jsem přišel oblečený do dějiště ME, v tom jsem i odcházel, protože tehdy jsem si ještě nemohl dovolit koupit náhradní oblečení tak narychlo a ty zavazadla, které nám ztratila letecká společnost, jsem dostal až po 3 týdnech. Vzhledem k tomu, že to byl můj první let letadlem, od této chvíle si držím pořádný respekt před dalšími lety. Motivace však po jarní sezóně 2010 narostla a já jsem byl stále více a více dychtivý po větších a větších úspěších. Ale o tom zase později.