Než mít koňskou hlavu na dveřích, to radši pochválím GP Ronnie.

Každý z nás prožil, nebo prožije období, kdy zaznamená určitý průlom, ať už ve své profesní kariéře, nebo třeba sportovní. Bod, kdy se jeho snažení přehoupne přes tenkou linii anonymity a vejde se svou snahou ve známost. Třeba já už píšu drahnou dobu, ale jestli někdo mé psaní prvně zaregistroval, bylo to hlavně kvůli reportážím ze soutěží. Částečně proto, že byly publikovány jak v elektronické podobě, tak i v tehdejší české mutaci časopisu Ironman. Ale hlavně především proto, že jsem vítěze snažně vynachválil a zbytek pozurážel, což se širokému obecenstvu náramně líbilo. Věční objemáři, kteří si neumí představit den bez chlebíčku s vlašákem, se s hurónským smíchem plácali do stehen při slovních obratech, které popisovaly osvalení závodníka příměrem k podvyživenému kuřeti z KFC, až se jim bůčkem prorostlé bicáky šejkrovaly se stejně kvalitním tricepsem. Recenzovaní soutěžící se však bavili o poznání méně. Co si budeme povídat, kulturista je tvor v zásadě egoistický a tak příměry k tlustým chrtům vedly k tomu, že jsem měl co chvíli přibitou koňskou hlavu na dveřích a poštovní schránka obsahovala tolik kulek, že bych je mohl posílat Kurdům do Iráku. Ale ten opravdový problém nastal teprve v okamžiku, kdy moje jméno jaksi organicky prorostlo se značkou Extrifit. Dnes už nemůžu veřejně napsat, že mi je třínohá židle nepohodlná, aniž by mi nějaký dobrák neodvětil, že to je z těch našich proteinů. Vážně. Takže když jsem psal reportáže ze závodů v podobném duchu, objevily se na You Tubu záběry, jak čmouhatí lidé v plavkách demonstrativně pálí naše produkty a kálí svůj dietní trus na naše logo. Takže už je nepíšu. A je mi to líto, protože jsem se právě vrátil z GP Ronnie, o které bych psát chtěl. Takže si dáme light verzi reportáže GP Ronnie, konané v Březnici a pořádané teamem Zbyňka Ceradského a budeme především chválit.

Se závody tzv. kondičních cvičenců jsem měl ostatně problém vždy. A mám doteď.  Nevím, jestli mám být k závodníkům, kterým do skutečné kulturistické formy chybí několik světelných let a pravděpodobně by kloudně nevysekali ani s pomocí světelného meče Luka Skywalkera, přísný, anebo naopak příkrý k těm, kteří svou výkonností převyšovali soupeře o několik jednotřídek a do vítězství investovali prostředky získané směnkou za otcovu ledvinu. Čímž tak trochu popírají smysl kondičního cvičení. Asi to záleží na úhlu pohledu každého z nás. Jedno mají všechny soutěže ovšem společné, ať jsou na jakémkoliv výkonnostním stupni. Je to entuziasmus pořadatelů, kteří za nezměrného úsilí pořádají tyhle zvláštní sportovně-společenské besídky. A tahle byla uspořádaná parádně a skvěle.

Bikiny

A teď už konečně k několika postřehům. Začněme třeba kategorií bikin. A pořád mějme na paměti, že mluvíme o kondiční soutěži. Což je ošemetná věc, protože já jsem neviděl žádný zásadní rozdíl oproti MČR ve stejné kategorii. Nevím, nakolik je tohle tvrzení pochvalné pro soutěžící z neděle a dehonestující vůči ostříleným závodnicím, ale zdá se, že stačí být na kondiční úrovni, abyste zároveň byli na té špičkové národní.  Například taková 18-ti letá Kristýna Seidlová (č.103) byla naprosto skvělá a rozhodně by se neztratila na podiu MČR. Svěží vzhled, špičková kosterní stavba a přirozené osvalení, to myslím, že bude platit i nadále a tady obzvlášť. Taky to rozhodčí ocenili Absolutním vítězstvím. Ale přitom se nedá říct, že by to Kristýna měla kdovíjak jednoduché. Jak Alexandra Voronina (č. 38), tak Tereza Terešáková (č.69) jí byly důstojnými soupeřkami. A co je nejpozoruhodnější, je fakt, že přestože se zúčastnilo asi tisíc holek nebo tak nějak, nenašla se žádná, u které by se obecenstvo pokoušelo umístit mandarinku v celulitidním propadlišti. Obvyklý maskot soutěže, který se objeví vždy, se tentokrát mezi ženami nenašel. Trochu nuda, když jsou ty báby moc dobrý…

Dorostenci a junioři.

Co se týká výkonností úrovně srovnatelné s mistrovskými soutěžemi, dá se u dorostu konstatovat vlastně to samé, co u bikin. Ale tady je to pochopitelné. Když se teprve minulý pátek odlepíte od matčina prsu, nebudete mít moc času toho hodně nacvičit. Takže je vcelku jedno, jestli je cvičení váš život (jak s oblibou dorostenci píšou na fcb) 1,5 roku coby kondičkáře, nebo ehmm, 1,5 ročního nekondičkáře- účastníka MČR. A tam by mohl bezpochyby brát medaili, a vsadím se o vaše vánoční prémie, že taky bude, David Bartošík (st.č. 100). Pokud se ho tedy zúčastní. A pokud ne a skočí o věkovou kategorii výš, nemusí věšet hlavu. Jeho výkonnostní odskok je tak markantní, že se v jarní sezoně neztratí ani mezi juniory. Což ostatně potvrdil vzápětí tím, že vyhrál právě i mezi nimi. (A čtvrtým místem zamíchal pořadím i mezi muži) Z juniorů zaujal také domácí Lukáš Hejhal (č. 33) s parádním rozvojem dolních končetin, ale o něco subtilnějším vrškem. Zřejmě došly prachy a Lukáš si koupil permanentku jen na dřepovací klec. Ale tam, počítám, si nechal zřídit trvalou adresu.

Muži..

No…, nechci se dočkat ani poškozených dveří ostatky sudokopytníků, ani videí imitující Křišťálovou noc léta páně 38, tak to nechme u konstatování, že úroveň v této věkové kategorii byla poplatná kondičním cvičencům, (což je dobře) a chlapi si to zjevně parádně užili (což je ještě lepší). Přesto z této věkové kategorie vzešel oprávněný Absolutní vítěz soutěže Petr Mankovický (st. č. 94) Byl nejlepším mixem objemů svalových skupin, příkladné symetrie a solidní formy. Pokud bude chtít uspět i na vyšší úrovni, je třeba se zaměřit na finální vyrýsování, které především v dolních končetinách přece jen u Petra trochu zaostávalo.

Physique

Jestli si myslíte, že se budu jako obvykle posmívat téhle kategorii, musím vás zklamat. Neříkám, že se ze mě stal zrovna fanoušek barevných kraťasů, to ne. Pořád považuju kategorii Physique za takovou kulturistiku s chlamydií, ale popularitu jí upřít rozhodně nemůžu. Takže i tady se do téhle kategorie přihlásil počet závodníků odpovídající průměrně velké středočeské vesnici, disponující vietnamskou večerkou a kulturákem, což je hostinec s pravidelným koncertem místního revivalu Kissáků. Ale zastavím se raději u jiného fenoménu. Zvláštní, pro mě nepochopitelné, věci. Znám osobně minimálně 5 lidí, kteří se přihlásili do kategorie Physique, aniž by se jim závodění v téhle kategorii líbilo, ba dokonce naopak a ještě k tomu mají skvělé nohy, jejichž rozvoj jaksi nelze „prodat“.  Ale chtějí zkusit závodit, předvést formu a zároveň po očku pokukují po úspěchu, přičemž si myslí, že vyhrát v kategorii Physique, je jednodušší než vyhrát v kulturistice. Kolosální, nebetyčný omyl, pánové! Není dnes nejistějšího výsledku, než je právě v téhle kategorii. Jednak proto, že poslední dobou je na pódiích trošku nával a závodníkům hrozí ušlapání svými kolegy a jednak proto, že pravidla nejsou přesně určující a exaktní. A tak si netroufám odhadnout, proč vyhrál zrovna Richard Kaván (č. 45) v nižších borcích a Štěpán Kmoch (st.č. 138) v těch vyšších. Ale rozhodně se museli popasovat s velmi početnou konkurencí, přičemž každý fyzikář ve finále disponoval skvělou formou, minimálně z pohledu vyrýsování. A to by o kulturistech mohl prohlásit leda tak Stevie Wonder. Bohužel…

Závěrem.

Pokud byste chtěli přesná čísla počtu závodníků, hromadu fotek a spoustu bodového hodnocení, klikněte si na server Ronnie.cz, který soutěž spolupořádal a kterému tady kradu fotky. Ode mě už se dozvíte akorát to, že už jsem dlouho nezažil soutěž prodchnutou takovou přátelskou atmosférou. Nepříjemně nevraživou rivalitu abyste pohledali v Petriho misce, zato vzájemného povzbuzování byla přehršel. A co víc si od hobby soutěží přát, než právě tohle, že?

P.S. Zbyňku, hele stačí takhle ta reportáž? Já, že zase tolik tý čokolády v té fontánce na rautu nebylo. Anebo možná jo, ale ty nabarvený nenažranci to všechno vyžrali. Udělej s tím příště něco :-)