Nejlepší fitko pro vás

Představte si jednu situaci. Jistě ji už zažil každý z nás, vyjma případu, kdy na vás mamka volá „Big Ramy, pojď už domů“. Prostě máte den, kdy si připadáte dobře, po zhlédnutí v zrcadle usoudíte, že vám ta dřina v posilovně už přinesla nějaké to ovoce a pár svalů navíc a zkrátka a dobře, cítíte se tak nějak nabušeně. Přijdete si velcí a svalnatí. Leč, tento omamný pocit, který se dostavuje v závislosti na vašem egu, je záhy ukončen střetem s něčím, nebo spíš lépe řečeno s někým obrovským. Gigantickým. Monstrózním. Záleží na tom, jak máte kalibrované měřítko v oku a hlavě. Vaše záda, o nichž jste si doposud mysleli, že jsou velikosti rozlohy Texasu, se okamžitě scvrknou do rozměrů sousedovic zahrádky a bicepsy se ve vaší mysli přetransformují do podoby zduřelé cévy. Tuhle mučednou torturu zažívám to téměř denně. Ke vší smůle bez předešlého omamného pocitu velikosti. Sdílím stejnou posilovnu s Radkem Loncem. Nemyslím, že Radek je ten nejlepší kulturista na světě, ale jeden z nejmohutnějších rozhodně je, a když na vás pokyne svou šedesáticentimetrovou paží, máte rázem o čem přemýšlet. Motivuje mě to? Nebo se mám jít zastřelit? Já jsem ve svém uvažování někde na půli cesty. Většinou mě to motivuje, jít se zastřelit. A tak si říkám, jak působí takové setkání na úplného nováčka? Na někoho, kdo si teprve vybírá posilovnu, ve které ukotví, aby realizoval své plány, který je plný nejistoty a obav a který zrovna možná teď čte tenhle text. Podle čeho pozná, zda se pohybuje na správném místě ve správné posilovně, dřív než opadne do kómatu oněmělý hrůzou z vizáže Radka Lonce. Zkrátka, našel cestu do dobrého fitka?

Výběr fitcentra je stejný jako výběr auta. Jenom to nestojí takovou ránu. I u auta potřebujete znát jeho účel. Budu vozit rodinu? Tak si asi dvoumístný roadster nepořídím. Najedu stovky tisíc kilometrů? Chce to diesel.  Nebo bych chtěl dát všanc všechen svůj bodový příděl a hrát si na závodníka? Tak to se budete muset poohlédnout po něčem silném, žravém a nepraktickém. A tak je to i s vaším cílem. Pokud hledáte fitko, kam se zajdete s kámošem protáhnout a především pokoukat po babách, s cílem nějakou tu fitnessku ulovit na své nové tílko, poohlídněte se po něčem lesklém, voňavém, prostorném a s širokým pelotonem stacionárních bicyklů. Sledujte lidi, co vchází dovnitř a jakmile nebudou mít na sobě fosforové Nike, Reebok, Under Armor s elastických kosmických materiálů, prchejte pryč. Pokud si chcete hlavně odpočinout, popovídat si, vyčistit si hlavu, vybírejte z menších fitek s rodinnou atmosférou a minimem svalů na metr čtvereční. Svaloušům by vaše ležérnost mohla trochu překážet a vrhali by na vás ošklivé pohledy. Přestože na rozhoďnožkách a připažnožkách, oblíbených to cílů našich cvičenek toho moc nenacvičí. Kolize očekávání a praktických kroků nastává v okamžiku, kdy většina lidí vkročí do posilovny s odhodláním, že na sobě budou makat, že chtějí změnu a že už se nechtějí dívat na svůj ponurý odraz v zrcadle se slovy tak plamennými, že by znovu zapálily Reichstag, leč vůlí hluboko pod průměrnou teplotou Antarktidy. Uspokojivým výsledkem pak pro tyto klienty bývá dopracovat se k pravidelné návštěvě fitka, … kde  budou odpočívat, mluvit a koukat po babách. A k téhle cestě k společenským zážitkům místo správným výsledkům, jim mnohdy napomůže i nevhodně zvolené fitcentrum.

Kdyby mi pokaždé vyrostl centimetr na bicepsu, když uslyším větu „Tam chodit nebudu, protože tam chodí nabušenci a já se stydím“ všichni ti syntholoví pošuci by museli vykoupit olej v Makru, aby se ke mně přiblížili rozměrem paže. To je věta, kterou by člověk, jenž touží po změně své postavy, nikdy neměl vypustit z úst. Jde totiž o to, že dobré fitko se nepozná podle vybavení, nýbrž podle osazenstva. Fitka, kde najdete dvě kladky, roztrhané polstrování, předkopy a žíněnku najdete už jenom na vesnici o šesti obyvatelích a pak ještě v hotelových resortech, ačkoliv obrázek v cestovní kanceláři tvrdí opak. Dnes jsou fitka vybavená vším potřebným a své si vedle sebe odcvičí jak padesátiletá dáma, tak vrcholový borec. Pomineme-li, že u některých je majitel prase a plíseň na zdi vydává za hardcore, drtivá většina těchto zařízení se dnes odlišují spíš jen plochou než funkčností.

A přesto, v některých fitkách mají její návštěvníci lepší výsledky, než v jiných. Jak je to možné? Jde o atmosféru. Jde o to, že komunita, která se tam schází, se vzájemně motivuje a podporuje. Klidně nepřímo, klidně ta motivace může pramenit z čirého egoismu a soutěživosti, ale je to ten faktor, který vás dovede ke kýženému výsledku. Takže pokud se poohlížíte po místě, kde vaše špeky dostanou pořádné KO, kde se váš zadek pozvedne z tvaru rozšláplé bačkory na kulaťoučký bochánek a kde vaše tělo dozná proměny z vychrtlého klučíka do statného teenagera, množství nabušenců v místnosti by vás nemělo odlákat, nýbrž právě naopak. Jakkoliv se vám totiž ty postavy nemusí líbit, nemůžete jejím majitelům upřít zápal a nadšení k tvrdé práci. A to je přesně to, co potřebujete.

Vypůjčím si modelový příklad. U mě v Liberci je asi 7-8 posiloven, upřímně, přesně to nevím. Přesto se vlastně téměř všichni závodníci a lidé, co to myslí se cvičením vážně sdružují pouze v jedné z nich- ve FITMEXXU. Chodí sem dorostenečtí Mistři republiky, juniorští Mistři republiky, osobního trenéra tu dělá Pavel Bretšnajdr- Mistr republiky, pravidelně je tu atrakcí již zmíněný Radek Lonc, pak tu máme hvězdy naturální federace fitnessky Šárku Čejkovou a Alenu Bednářovou a když je Liberci Sabina Pleváková, cvičí výlučně zde. To vše je pod patronací majitele Roberta Smutného, který má za sebou snad stovky soutěží na všech kontinentech. Do toho sem chodí bouchat ještě MMA borci a samozřejmě „normální“ lidi. Je to snad největší posilovna v Liberci? No to těžko. Má nejtěžší činky, nejlepší vybavení, nejlepší stroje? Nemyslím si. Celé to totiž není o velikosti jednoruček a o jednotlivých kusech vybavení jako stojan na dřepy nebo pořádný leg press. Nejpodstatnější je, aby to většina členů myslela s tréninkem vážně. Takové místo má potom zvláštní atmosféru. A FITMEXX  je toho perfektním příkladem. Je tam spousta špičkových sportovců i běžných cvičenců, ale všichni jsou tam, aby na sobě pracovali a měli výsledky. Vzájemně se táhnou, a když běžný cvičenec vidí, kam lze zajít v sérii, kolik si lze naložit, jaká je zhruba laťka závaží u jednotlivých cviků, obvykle cvičí tvrději, než by cvičil ve fitku, kam „nabušenci nechodí a on se nestydí“. Není to otázka jednoho tréninku. Je to o době, kterou v takové společnosti strávíte.

A takových posiloven je samozřejmě spousty. Eagle a obě Olympie v Praze, Extrifit Gym v Hradci, Fine Fitness v Pardubicích a mnoho a mnoho dalších, kde jsem nebyl. Ale určitě to není víc, než jedna-dvě ve městě. Už jen proto, že jejich majitelem bývá vynikající sportovec se srdcem bijícím pro tenhle sport. Tyhle místa mají svou pověst a jistě je lehké, je vyhledat. To jsou místa, která byste měli navštěvovat, pokud to se svými výsledky myslíte vážně. Je vcelku jedno, jestli tam jsou hlavně stroje, nebo volné váhy. Je jedno, jestli to je celé v lesku, nebo to má betonovou podlahu a ze stropu kape voda pokaždé, když sprchne. Jde o lidi, kteří tam chodí a kteří budou vaší oporou, ačkoliv oni sami o tom třeba vůbec nemusí vědět.

To, čím se chcete stát, ve značné míře závisí od toho, s kým se budete stýkat. Stýkejte se s alkoholiky a bude z vás alkoholik. Stýkejte se s boháči a bude z vás boháč. Stýkejte se s lidmi, co mají postavu podle svých představ a jednou budete mít taky takovou.