Nějak se to celé rozplizlo...

Máme za sebou Extrifit Training Day, tak si dáme tradičně malý report z akce. Akorát že zas tak malý asi nebude a možná nebude ani tak o Extrifit Day. Uvidíme, co se z toho vyvrbí, ale teď se mrkněme na tu slávu, co se odehrála tuhle sobotu v Třebíči.

Jako vždycky, Extrifit Traning Day je hlavně o setkání fandů z Extrifit Teamem, kde si hezky popovídáme, přivezeme dárky, rozdáme je a zasoutěžíme si o ceny, kterou jsou pokaždé větší a lepší a já si vždycky vymyslím mazanější a nepříjemnější disciplínu. Nejinak tomu bylo i v sobotu, kdy bylo hlavní výhrou pro chlapíky dvoukilovka WHEY100 a podepsané triko všemi přítomnými členy Extrifit Teamu a pak nějaké další drobnosti jako ručníky a tak. Jediné, co museli udělat, je láskyplně držet pikslu Whey, samozřejmě přes gumu, na jejímž konci byla uvázaná koule. Konkrétně kettlebell o hmotnosti 12 kilo, který proklatě pružil, což byl právě ten fígl, páč se nesměl dotknout země a guma zase těla, a navíc to pekelně zaměstnávalo ramenní svaly. Takže až si budete chtít během minuty docela slušně odpálit delty, můžete si to vyzkoušet a schválně trhnout Firaze, který to dokázal držet minutu a 40 vteřin a to je fakt dost.

Anebo si můžete dát se sparingpartnerkou závod v poctivých výpadech s patnáctikilovým batohem na čas, kdy ta dráha měla cca 100 metrů, takže děvčata si pro změnu pošmákla na luxusní sérii výpadů. Leč, odměna byla sladká, neboť výherkyně si odnesla dvoukilovku Whey3, navíc vlastnoručně podepsanou Sabinou Plevákovou. Což znamená, že bych si momentálně vytiskl tenhle článek jako důkaz vašeho tvrzení pro případ, že jednou bude Sabina třeba prezidentkou Slovenska a vy půjdete do bazaru smlouvat o cenu za vlastnoručně signovanou pixlu. Při troše štěstí za ni utržíte o pár Euro víc než za výkup plastových flašek. Každopádně, výlet do Třebíče opět nezklamal. Opět jsme se setkali s příjemně naladěným a vstřícným publikem, které….

…Které bylo ovšem výrazně prořídlejší než minule. Nechápejte mě špatně, to není nijaká výtka směrem k přítomným, naopak, jsem strašně rád, že dorazili, přišli a alespoň byli díky menšímu počtu smělejší v kladení otázek. Vím dobře, že není nic příjemného, ptát se před mnoha stovkami lidí. Jako jich tam bylo minule. Takže mě nechápejte špatně podruhé, když píšu, že jsem čekal více lidí. Pořád to byl počet, o jakém se mnoha firmám, nebo lidem pořádající podobné sešlosti ani nezdálo. Jen jsem byl zkrátka namlsán minulou návštěvou a laťkou, kterou si Třebíč sama nastavila...

Jenže, sestupná tendence není otázkou jen Třebíče. Poslední 3-4 Extrifit Training Day se nesetkaly s takovým ohlasem, na který jsme zvyklí a který očekáváme. Můžeme tu vyjmenovat mnoho důvodů, proč tomu tak je od hezkého počasí, přes hnusný nečas, kolizi s jinými akcemi, vzdáleností místa konání až samozřejmě po variantu, že Extrifit Team už zkrátka netáhne. Jenže faktem zůstává, že podobnou zkušenost mají i jiné teamy, jiné značky a jiní pořadatelé a trendem se pomalu stávají soutěže, kde je více závodníků než diváků. Zkrátka, zájem setkat se tvář v tvář těm nejlepším, resp. domácí špičkou v oboru, už opadává a já se ani nedivím…

… všechny informace totiž máme před nosem. Ráno vstaneme, zapneme mobil a ejhle.., víme, co náš objekt zájmu snídal ještě dřív, než si to vůbec stačil uklohnit.  Doba si žádá sledovanost a ta si zase žádá totální odevzdání soukromí do kyberprostoru. Proč by se někdo trmácel na osobní setkání, když o toho ví o sportovci víc, než jeho vlastní máma? To, že ten mediální obraz pustí ven jen to skvělé, úžasné a báječné v životě a celým tím pozlátkem překryje rozvrácené vztahy, problémy s placením nájmu a všechny ty běžné životní srajdy, je nasnadě, ale upřímně, ani na semináři si sportovec nebude kousat nehty u nohou, abyste se přesvědčili, jaké je to ve skutečnosti čuně. (Tedy ne, že by to někdo z Extrifit Teamu skutečně dělal. Zase tak ohebný nejsou, že jo.. )  Takže jo, chápu, že ve světě, kde se na vás valí megabajty informací ze všech možných stran, ta potřeba si něco poslechnout přece jen uvadá…

Nicméně, pořád si myslím, že setkat se s někým, kdo to dotáhl mnohem dál než já, má něco do sebe. Jsou totiž věci, které display telefonu nezprostředkuje. Charisma, odhodlání, zápal pro věc, cílevědomost a hlad po vítězství, to všechno se musí spíš vycítit než vyčíst z motivačního příspěvku na Instagramu. Dodnes nezapomenu na osobní setkání s Ronniem, Levronem a Sonbatym v době jejich vrcholné formy, to byly modly, které obklopovala aureola šampionů, i když se šli zrovna vyčurat. Jenže to mě přivádí k další věci, která tomuhle téměř fanouškovskému zbožštění taky zrovna nenahrává…

…Poslední dobou všude hodně čtu, nebo slýchám, jak to bylo dřív lepší a tak. Dokonce i od generace mladších kluků, kteří dobu kolem milénia dost těžko mohli kulturisticky prožít. No… abych pravdu řekl, mně se po mizerně vybavených posilovnách, špatně padnoucích smradlavých hadrech a všeobecně horších podmínkách pro kulturistiku zrovna nestýská. Naopak, užívám si nebývalého rozkvětu fitness a s ním spojených výhod, jak to jen jde a malilinko dnešním mladým závidím ty skvělé podmínky a obdivuji, jakých dosahují fantastických výsledků a forem (i když každou chvíli někde čtu, jooo, to za nás byla úroveň… blablabla, kecy, kdejakej Physique je dnes lepší, než domácí kulturistická špička před dvaceti lety). Co je ale fakt, že dnes chybí výraznější osobnosti. A to je škoda. Leč není to tím, že by dřív závodili nějací morální supermani, nýbrž tím, že dnes lze vyrobit tajemstvím obehnanou osobnost jen velmi stěží…

Stačí jeden příklad za všechny. O Dorianu Yatesovi nikdo celej rok neslyšel. Pak ho blejsknul Chris Lund ve spoďárech, fuseklích a černobíle v zapraseným gymu a celej svět se mohl doslova posrat. Nás tady v ČR nevyjímaje a dodnes mám to legendární číslo M&F doma. Takže nás namlsali pár fotkama, my se hádali celej měsíc, kdo asi tu Olympii vyhraje a pak další měsíc čekali u stánku s novinama, až vyjde M&F, abychom mohli doslova skenovat cm po cm každou fotku závodníků a hodiny rozebírat jejich tréninkové metody a hltat každé slovo v rozhovoru. A pak zase čekat. Takhle se vyráběly legendy. Když se o totéž pokusil naposledy Phil Heath, stálo ho to titul, páč málo propagoval kulturistiku, a ještě míň se fotil v kdejaké tramtárii. No a samozřejmě je tu další věc, kdy pokud někdo byl profík, automaticky to znamenalo vynikajícího borce daleko čnějící nad zbytkem kulturistů. Dnes je profík v každém druhém fitku a občas máte problém u profíka v těch nových disciplínách určit, co to vlastně ten chlapec dělá za sport. Nějak se nám profesionálství celé rozplizlo od totální špičky až po lehký nadprůměr běžného fitka. Pokud si dnes chcete zjistit, čím jezdí ten či onen, jestli o tréninku heká, nebo ne, stačí napsat do googlu jeho jméno a během vteřiny máte pocit, že jste staří známí. A ze svého kámoše se asi taky nepoděláte, že jo? Čili, jak jsem řekl, můžete být, jak dobří chcete, v komentářích vám dnes budou tykat i kluci, co do kulturistiky zatím nestrčili ani dva prsty…

 Takže co? No samozřejmě nic.. Všechno tohle jsou jen sentimentální žvásty začínajícího (bohužel) pamětníka, dělat s tím nedá nic. Ledaže… Ledaže bysme pošťouchli našeho prezidenta, ať do těch cest k šikmoočkům šlápne trochu víc. Pak by mohl kačer Donald ukázat na celý Česko, že je taky tím špioňákem Číny a Google by nás v budoucnu hodil do klatby stejně, jako to chce udělat s Hyuaweiem. Takže abyste se dozvěděli, kam pojede Vojta na dovču, museli byste se na další Extrifit Day. Mně by se to líbilo. Ale počítám, že vám moc ne. Takže ještě uvidíme, jestli jsme sobotou neuzavřeli jednu kapitolu Extrifit Teamu…