Naturální Olympie – neporovnatelná se jmenovkyní, ale i tak vrcholná!

Naturální Olympie – neporovnatelná se jmenovkyní, ale i tak vrcholná!

Jan Caha | 05. 12. 2019

A je to tu zase, slovo „natural“. V poslední době zmiňované snad častěji, než kdy dříve a stále více rozdělující naši sportovní scénu na dva tábory. Jak možná tušíte, jsem na straně sportovců soutěžících v naturálních soutěžích, a na otázku „jsi natural“ s hrdostí sobě vlastní odpovídám: „ano, celoživotní a nikdy tomu nebude jinak…“

Trochu mě tak ale mrzí, že se obě pojetí kulturistiky a sportovní přípravy občas trochu rozdělují a hází na sebe nehezké pohledy, nebo se snad až „hejtují“ skrze všemocné a ego podporující sociální sítě. Přitom je nasnadě důležité uvědomění, ať závodíte tam nebo tam, ať závodíte tak či tak, tak vám vždy jde o jediné, a to být lepší než dříve, posouvat se postavou, formou nebo výkonností, a prezentovat ji v tom nejlepším světle. Jednoduše, všichni jsme kulturisti, všichni máme stejný cíl, tak na sebe nebuďme oškliví. Táhneme za jeden provaz a ten je opravdu těžké utáhnout v očích běžné veřejnosti, která nás má po výstupech některých exotů za opravdu zvláštní sortu lidí...Na tomhle místě možná trochu odbočím a doporučím nedávný článek od Pavla Vacka, který nesl název „když nestojíš za nic, tak tvá naturálnost stejně nemá váhu…“, který mi naprosto mluví z duše, a i když nedokážu použít tak ofenzivní slovní obraty jako Pavel, tak stojí za přečtení. Zpět ale k mému článku…

…nadnesl jsem jej titulem Naturální Olympie, a jak možná tušíte, a měli jste také možnost sledovat skrze sociální sítě Extrifitu (a za to moc děkuji) i mé, tak jsem měl opět po roce možnost zúčastnit se té nejvyšší naturální soutěže, která se ve světě pořádá. Ano, toto je náš vrchol. Nenese jiné jméno, než její neporovnatelně větší kolegyně Olympia Weekend, nicméně právě s oním přízviskem „natural“. No a i když si nedělám ambici srovnávat ji s vrcholy soutěží, které zažívá Vojta Koritenský, Tomáš Kašpar, nebo nově a jak doufám v budoucnu i Pavel Vacek, tak pro nás je vrcholem, maximem, jednoduše metou, které se snažíme dosáhnout. A která si zaslouží alespoň drobnou zmínku.

PS: tady bych chtěl poděkovat, protože sociální sítě ke mně i mému kolegovi Ondrovi, se kterým jedem společně již druhý ročník Olympie, donesly tolik zájmu o celou americkou cestu po Vegas i Los Angeles, a spousty gratulací, které bych snad ani nečekal. Děkuji za to! I tohle je naše motivace.

Tak tedy, Natural Olympia se koná každoročně (podobně jako její větší sestra) v Las Vegas. Je vrcholem, a vrcholem byla i letos. Nejen pro nás Evropany, ale také pro Američany, kteří mají nesrovnatelně vyšší množství soutěží než právě my tady v Evropě.

Vedla na ní prostá nominační cesta, a to přes umístění na Natural Universe, které se konalo o týden před tím v Los Angeles. Co naplat, společně s kolegou Ondrou, který startoval v amatérské kategorii, získal profi kartu, (která se zde nerozdává jak na běžícím páse, ale musíte si ji vydřít vítězstvím na prestižní soutěži), jsme zde oba získali meče za prvenství (já v profi kategorii a zkuste chodil potom po letišti s mečem, nic lehkého), což nám otevřelo bránu mezi top atlety do Vegas.

Schválně píšu mezi top atlety, protože Natural Olympia se v USA těší velkému zájmu, a zatímco česká odnož federace INBA těžce skomírá, tak ta zahraniční slovenská, německá, ale hlavně ta americká nabírá na slušných obrátkách, láká stále více a více závodníků a letos přilákala na nejvyšší soutěž 200 amatérských závodníků a více jak 100 profíků = vítězů amatérských i profi závodů, jednoduše těch nejlepších z nejlepších z nominačních soutěží po celém světě.

Zájem dokládá také to, že se americká INBA spojila s magazínem Ironman a dostala se pod ruku Generation Iron, kteří právě o této soutěži připravují dokument vycházející v příštím roce, nebo také to, že profesionální kategorie kulturistů, bikin nebo physique závodníků čítala každá přes 30 skvěle nachystaných závodníků, kteří by se neztratili na vrcholných IFBB závodech. Naše kategorie jako relativně nová čítala 14 závodníků, i tak ale pořádně nadupaných. Tahle soutěž jednoduše dostává prestiž, a to je dle mého skvělé nejen pro zájemce o naturální pojetí soutěží.

Jak jsem již naznačil, je to vrchol a také jsme se na něj vrcholně připravovali. Zodpovědně jsme pekli maso v mikrovlnce, každé ráno a občas i večer chodili do Cutlerovského fitka ve Vegas připravovat vrcholnou formu, a abychom se moc netrápili tím, že musíme hledat každých 20 minut záchod nebo snad, že jsme prostě „absolutně vyčerpaní“, tak jsme si cestovali po okolí, i vzdálenějším okolí a těšili se na čtyřdenní závod, který startuje čtvrteční registrací a končí nedělní společnou snídaní a podpisovkou profesionálů (krásný zvyk).

Forma … se povedla. Závod také, a to nad míru. I když je v Americe občas rozhodování trochu politické, tak jsme se porvali a prezentovali se v hezké formě, zase o kus lepší. Kulturista (chápej i classic physique) by neměl být nikdy spokojený, a jako vždy jsem viděl chyby, které do příště zase zlepšit, ale stát na pódiu s tím, že jste v daném roce udělali maximum, a zase tu svoji formu, kterou jste viděli poprvé před 16 lety, posunuli oproti roku předchozímu, to je víc, než jakákoliv medaile.

Jak jsem již psal, tak se v classic physique prezentovalo 14 skvělých borců, vítězů různých pro kvalifikačních závodů, se kterými jsme se mezi sebou „potahali“ o tituly nejvyšší. Byla z toho brambora, tedy rozuměj čtvrté místo, což je bomba výsledek. Co je ale hlavní, splnili jsme si s kolegou to, pro co jsme přišli. Stáli jsme spolu na pódiu, zasoutěžili proti sobě, udělali ohromný dojem, zapadli ještě dále do „rodiny“ elitních atletů, které snad vyústí nejen krátkým prostorem v Generation Iron, ale již vyústilo dvěma foceními pro Ironman a opět se tak zapsali do „kronik světové INBy“, jako ti dva „braši“ z té malé zemičky někde v prostředku Evropy, která je možná spojená s Ruskem (ano, pořád nás tak ještě vidí). Ono totiž prosadit se mezi těmi velkými státy jako Austrálie, Amerika, Německo, které přivezou velký tým, několik rozhodčích a drží si svoji národní hrdost, není úplně snadné. O to hůře, že my cestujeme na vlastní triko, prostředky, s vlastním organizováním, a tak nějak se tou soutěží prostě bavíme a rveme sami, bez toho, aby se český svaz (INBA) vůbec nějak zajímal. Nevadí ale, možná o to je trochu zábavnější. Přeci jen je to stále sport, a ten je primárně o zábavě, a my se opravdu tím závodem a celou cestou bavit dokážeme.

No a bavit se budeme nadále. Tímhle ještě jednou děkuju všem, kteří tuhle naši cestu Amerikou sledovali, jsem za to vděčný, a jak doufám, příště to bude zase zábavnější. Uvidím, zda příští rok nebo roky následující, ale v hlavně plán drobný je a možná už zanedlouho budete moci sledovat to, jak se pasujeme a cestujeme po závodech v Austrálii, Koreji, Jihoafrické republice nebo New Yorku. Už z toho poměrně hezký cestopis. Zatím to ale nechme otevřené. Teď je čas si odpočinout, popracovat na nových cílech ve všech pracích, škole i s Extrifitem a hlavně, užít si Vánoce.

Komentáře: