Na vyhazování peněz z okna jsme už celkem zvyklí...

Na vyhazování peněz z okna jsme už celkem zvyklí...

Pavel Vacek | 13. 12. 2021

Hledám slovo, kterým bych vystihl svou pracovní aktivitu a kreativitu během uplynulého týdne a napadá mě jediné. Neplodný. Ano, to sedí. Nikoliv však pro kriminální živly, jež se rozhodly být kreativní a plodní přespříliš, což se projeví tím, že okradou ausgerecht zrovna mě. A když vám ukradnou auto, cedit mezi zuby vtipné repliky budete ztuha a videa točit těžce. Především z toho důvodu, že v MHD jsem neseděl už 25 let a netuším, jak se takové pohyblivé semeniště nemocí vůbec používá, natož jak se tím dopravuje za členy Extrifit Teamu po území ČR. Stejně tak nemáte mentální prostor pro vymýšlení převratných tréninkových technik a stravovacích postupů, které by z vás udělali fitness hvězdu nejpozději do deseti minut, neboť většinu své invence plýtváte na představy o nelítostné krvavé řeži, nad kterou by uznale protáhl obličej i Quentin Tarantino. V bojovné náladě přemýšlíte o tom, zda muslimské utínání rukou zlodějům, je skutečně tak špatný nápad, jak prezentují naši demokraticky zvolení zástupci a lidskoprávní aktivisté nevolení vůbec nikým. A přestože byste se rád vlastnoručně chopil sekery a přesně zacílil na nenechavý úd lapky, ve skutečnosti sedíte zkroušený v koutku se slzou v oku obestřen totální bezmocí. Zjišťujete, že ačkoliv pojištěn, nemáte ani páru, kolik vám přijde peněz, a hlavně kdy a pomalu se smiřujete s drtivou finanční ztrátou. Vzpomínáte, kolik úsilí jste vynaložili, abyste dosáhli vysněného vozu, kolik peněz jste investovali, aby všechno fungovalo, jak má. A během pár minut je to všechno pryč a z tohodle pomyšlení je vám fakt ouzko…

…Ale počkat! Vždyť tohle není žádná novinka. Tuhle situaci jsem už zažil tolikrát, že bych musel oprášit letité znalosti matematiky, abych je dokázal všechny spočítat. A nejenom já, ale taky mnoho mých známých, přátel, soupeřů… Jasně, mluvím o tom našem prapodivném koníčku zvaném kulturistika, pro jejíž provozování v soutěžní podobě nenajdete jediný racionální důvod ani na Zemi, ani v přilehlém vesmíru. Jasně, pokud máte v Koránu napsáno: Věnováno Big Ramimu, vydělávajícímu statisíce doláčů a se spoustou štědrých kamarádů v pyžamech kolem sebe, důvodů najdete spousty. Ale pokud nepatříte do úzké profesionální špičky a superúzké amatérské, musíte se setskramentsky otáčet, abyste mohli provozovat tenhle koníček alespoň na nějaké solidní úrovni. Nejdříve začněme tím úsilím. Drtivá většina závodníků maká, dře, denně. Drží stravu pro přibrání, drží stravu pro vyrýsování. Utratí hromadu peněz za doplňky a mnozí další hromadu peněz za doplňky o poznání méně legální. Na stranu si odloží částku, která představuje solidní víkendový wellness pobyt ve dvou, aby mohl zaplatit startovné na soutěži, kde stráví všehovšudy 30 minut na pódiu. Ale ještě předtím ze sebe za další obnos bankovek nechá udělat národnostní menšinu nanesením barvy, která se obvykle používá na natření posedu, aby si ho nevšiml jelen, než ho z něj někdo střelí mezi paroží. Pak si obléknete plavky o velikosti krabičky od zápalek s pomyšlením, že aspoň nejste žena, neboť nad cenou jejich blyštivého mikrotextilu se zastydí i norkový kožich za svou láci. Po tomhle všem vám zatleská pár lidí v sále, dostanete cenu od Extrifitu, medaili na krk, diplom do ruky a hřejivý pocit do srdce. V tom lepším případě. V tom horším zůstanete pod stupni vítězů a zbydou vám jen oči pro pláč a hořkost v ústech. Nejblběji vyhozené peníze ever, to vám teda řeknu…

…A přesto do toho jdeme zas a znova. Proč? Je to touha po vítězství, po zdolávání sama sebe, po zážitcích, příslib postupu a kariéry, nevím, každý to má jinak. Ale většinou je to o nějakém vnitřním motoru, touze po pravidelnosti a řádu, po úspěchu a společenském uznání, a hlavně o obrovských emocích a zážitcích na celý život. A věřte, že to není to samé, jako když si koupíte dovču a nasekáte tam pár selfíček. A jakmile jde o zážitky a emoce, většinou nejde o prachy. To až potom… A věřte mi, někdy je ta ztráta peněz bolestná, protože víte, že jste si to podělali sami, jindy je bolestná, protože se cítíte okradeni rozhodcovským sborem, jindy zapláčete nad výdělkem, protože na poslední chvíli onemocníte a ztratíte formu. V subjektivně hodnocených sportech jako je ten náš, můžete mít jednoduše kolikrát jen obyčejnou smůlu. Ale těžko tohle vysvětlovat někomu, kdo nikdy nezávodil, a proto pojďme vyhazovat prachy luftem i mezi kondičkáře. Spoustu z vás to potkalo. Zranění, nemoc, úraz, pracovní komplikace, rodinné trable zrovna v momentě, kdy jste byli na vrcholu formy, měli jste doma doplňků od A po Zet a teď se doma v zrcadle pozorujete, jak se ještě v úterý pevná hmota vašeho těla změnila během čtvrtka na vanilkový puding. Je to k vzteku. Tak jste dřeli a je to během pár dní pryč. Politujete se, zanadáváte si, ale jdete do toho znova, jen co to bude možné, je to tak? Kulturistika je v tomto ohledu nevděčná mrcha, kterou ale máme stejně rádi.

Možná proto, že kulturistika už mi pomohla v životě překonat mnoho nepříjemných chvilek a tahle nebude výjimkou. Přišel jsem o prachy. Jo a co? Letos na jaře na ME taky. Na Diamond Cup v Ostravě o pár dní později bych nejradši vymazal z hlavy. Ani MS o rok předtím není žádná finanční výhra, nebo si snad někdo myslí, že by mi v případě vítězství přišla poštou zlatá cihla od Profesora ze Španělska? Asi ne. Ale v žádném případě nechci, aby to vyznělo jako nějaké ukňourané stěžování. Naopak! Utrácíme, bavíme se, žijeme, trénujeme, děláme, co nás baví, co nás naplňuje, setkáváme se s přáteli v tělocvičnách, budujeme vztahy v naší sociální bublině a jsme na tom pořád dobře. A tohle všechno stojí za každou utracenou korunu. Protože kdo může trénovat, je zdravý, má kolem sebe lidi, co mu pomáhají, je a bude na tom vždycky dobře…

Komentáře: