&nsbp;
Můj život s Bigorexií

Můj život s Bigorexií

Pavel Vacek | 05. 03. 2018

Každou hodinou dostává náš mozek přísun informací, které nás ubezpečují o tom, že to jde s Českem z kopce dolů. Odsouzený vrah je v tuzemsku populárnější než Ježíš, školství se blíží úrovni Zimbabwe a policajty bude hlídat někdo, kdo dřív s oblibou šťouchal do lidí pendrekem. Z čehož vyplývá, že námi zvolený poslanec je pravděpodobně imbecil. Do toho všeho nás zprava zleva fackuje mráz, a přestože poslední zprávy hovořily o prudkém víkendovém oteplení, dnes mně na procházce odumřel nos. Pisálci katastrofických scénářů mají žně. Faktem ale zůstává, že současnost nabízí ten nejúžasnější a nejpohodlnější život, který dějiny lidstva pamatují. I proto, že si nemusím stavět kamennou tvrz a běhat za jelenem v lese, abych se ohřál a nasytil a tuzemská sociální síť je natolik hustá, že umřít hlady už chce skutečně velké odhodlání. A tak pokaždé, když někdo vzývá staré časy, obrátí se mi bělmo natolik, že si vidím vlastní mozkové závity a pravá paže zvedá instinktivně prst, jenž posléze slyším klepat na své čelo.  

Přesto všechno nemůžu popřít, že v některých oblastech života byla minulost mnohem jasnější, pochopitelnější a srozumitelnější než dnes. Například muži s plnovousem a flanelovou košilí se živili kácením stromů a nikoliv modelingem. Ženy byly rády, když se jim dostalo lichotek a nežalovaly vás pokaždé, když jste pohledem zavadil o její prs a když někomu nešly počty, rodiče spráskli ruce a smířili se s faktem, že kluk je holt blbej na matiku. A dnes? Dnes budou běhat tak dlouho po doktorech, aby ho s potvrzením o Dyskalkulii a slovech o diskriminaci dostali na Matfyz. Hledáme úlevy, pochopení, podporu, výjimky a ústupky tam, kde by spíš prospěl dloubanec do žeber. Ne nadarmo se říká, že zdravý jedinec je jen špatně vyšetřený pacient. A tak není divu, že i já jsem si vysloužil diagnózu v oblasti, která se dříve nazývala spíš cílevědomostí.

Již po několikáté se totiž z médií dozvídám, že trpím Bigorexií. Nedávno o tom s ustaraným výrazem ve tváři hovořil v nějakém mediálně vděčném šotu někdo, kdo pravděpodobně brzy zemře na ucpání cév žlutým tukovým špuntem. O co vlastně jde? Odborně se tomu říká Muskulární dysmorfie. Ale také svalová dysmorfie, bigarexie, bigorexie, vigorexie, svalová dysmorfická porucha, dysmorfofobie, Adonisův komplex, obrácená anorexie. Wikipedie a lidé v dlouhých pláštích s nezdravě bílou pletí praví, že „jde o duševní nemoc vycházející ze syndromu malosti, jejím hlavním příznakem je chorobná závislost na cvičení a snaha o to, být stále mohutnější. Bývá považována za opak anorexie. Tato nemoc postihuje především muže, hlavně kulturisty. Patří mezi poruchy příjmu potravy. Jedinci postiženou touto poruchou si v porovnání s ostatními připadají drobní a nedostatečně vyvinutí. Negativním aspektem je přílišné množství přijímané stravy sloužící k tvorbě svaloviny. Tato svalovina svou vahou pak zatěžuje klouby a kosti. Nadměrný příjem energie a bílkovin poškozuje funkci jater a ledvin. Rizikové je rovněž zneužívání anabolických steroidů.“ Toliko citace.

Vzhledem k tomu, že mnoho vět na mě sedí jak prdel na hrnec, vypadá to, že jsem asociální blázen se zakrslým penisem, co si slintá na mikinu. V zájmu objektivity musím dodat, že některé věty nemohu vyvrátit. Nemám ale pocit, že bych vůbec chtěl. Protože nebýt tohoto závažného postižení, psal bych dnes možná tak o sázení okurek. Takže si to pojďme pěkně rozebrat.

Nevybavuji si, že bych měl pocit malosti nějak vrozený. Miminko jsem bylo pěkné, a i do výšky jsem dosáhl slušného výkonu. Při svých 50 kilech na 178 cm jsem sice tušil, že kdovíjaký hrombác asi nejsem, ale rozhodně to nebyl důvod, proč jsem začal cvičit. Tím důvodem byl můj pobyt na Vojenské škole. Ve 14 letech jsem měl na výběr, zda svůj volný čas v zeleném stejnokroji trávit výukou Morseovky, dopisováním si s přidělenými sovětskými přáteli, recitací, nebo zvyšováním kondice prostřednictvím činek, které by mi pomohlo zasadit finální zdrcující úder kapitalismu. Pokud nemáte potvrzení na dysdějepisectví, víte, že tenhle souboj jsme naštěstí prohráli. Já však u cvičení zůstal, neboť to byla jediná možnost, jak si nahnat krev do svalové partie a následně neusnout. Cvičení a svaly mi učarovaly a semínko bigorexie tak bylo zaseto.

Vždy se mi líbily obrovské svaly. Frank Zane mě nijak nemotivoval ani když jsem měl 55 kilo. Vždycky to byla souška. To Lee Haney byl jiná káva. A co teprve Dorian Yates?! Buum! Bigorexie už jela naplno. Chtěl jsem být jako Mr. Olympia.  A s 60 kilama to nešlo ani teď, ani předtím. Měl jsem tedy pocit malosti? No jasně, že jo! Byl bych padlej na hlavu, kdybych si myslel, že jsem velký jak Yates. Je ale nějaká diagnoza, když sprinter běží 100 metrů za 15 vteřin? Neměl by trpět pocitem pomalosti? Nehledě na to, že jím jistě trpí. Tak kdo je tu blázen, já nebo doktor? Ale nic, jedem dál.

Fakt je ten, že tahle ctižádost s sebou nesla dneska už nepochopitelné a úsměvné situace. Ale pro vysvětlení musíme rozšířit kontext. Na počátku devadesátek byla fitka v plenách a 9 kluků z 10 co začali cvičit, chtěli taky závodit. A každý chtěl vyhrát a každý vnímal cvičení jako sport. Ne jako fitnesslifestyle a podobný dnešní hashtagy. Což znamená, že všichni chodili zakuklení jak mumie. Navlečení tak, aby se jevili co největší. Ukazovat svaly patřilo jen na pódium. Svléknout se mimo formu, to ses asi posral, ne? V tomto ohledu moc racionálního myšlení k dispozici nebylo, to se musí uznat. A upřímně, u soutěžních kulturistů to mnohdy zůstává do dneška. Ale nevysloužili by si pro změnu diagnozu usvědčující je z narcisismu, exhibicionismu, přehnaného egoismu, kdyby si to štrádovali po pěší zóně v miniaturním tílku, nebo přehnaně upnutém elastickém triku s na sobě přišpendlenými pohledy kolemjdoucích? Od pupkatých psycho doktorů určitě. Takže zase popojedem…

Jak už jsme si řekli, cvičil jsem, protože jsem chtěl vyhrávat. Jiný motiv nebyl. A vyhrávat asi budete těžko, oddáte-li se menu v kantýně a „přiměřeným“ porcím stravy. Když chcete růst, musíte jíst. A vy růst chcete, protože děláte sport, kde se hodnotí svalová hmota. Takže jste opět za blázna, neboť zatímco kolega rozmotá z alobalu chleba s máslem a s paštikou, vy se vytasíte s plastikovým kýblem plným masa a rýže. Co následuje zná každý kulturista. Schválně zavřete oči a zkontrolujte poté otázky v textu. Začínáme. „To sníš, jo?“ ,  „To by měla celá naše rodina na tejden“, „Teda tebe je lepší šatit než živit“ a moje dvě nejoblíbenější: „To už máš zase rejži, jo?“ "A to ti to furt chutná?". Divná otázka od někoho, kdo jí celý život, každý den, chleba s máslem a přijde mu nepochopitelné, že jídelníček druhého taky zrovna nehýří všemi barvami pestrosti. Kdybych dostal 10 korun pokaždé, když jsem uslyšel podobnou stupidní otázku, klidně bych mohl na týden zavřít e-shop Extrifitu. Takže milí psychoanalytici, vězte, že pokud chcete vyhrávat, musíte jíst. Nadměrně. A mohu vás ujistit, že mě osobně to nijak netěšilo. Dělal jsem to pro  úspěch ve sportu. Není snad cílevědomost kladnou vlastností? Nebo už se to nějak změnilo?

No a pak tu je ten poslední bod, že na to všechno zemřeme bídnou smrtí. Žlutí a s nefunkčními játry a ledvinou vysušenou na troud. Jako by se nejrůznější rizikové faktory ostatním sportovcům vyhýbaly. Nebo  všem ostatním... Holt, někdo zemře s pokožkou barvy Ho Či Mina, jiný to napálí do stromu s párem plastu na nohou. Nějak se z tohoto světa odejít musí. Mezitím si však můžeme užít života plnými doušky. Trávit čas tím, co nás baví a naplňuje. A já ho strávil s kulturistikou, která mi toho tolik dala. A to především díky mému bigoretickému postižení, které mě roky hnalo vpřed. Bohužel, jak stárnu, nemoc ustupuje a já polevuji. Už nemám potřebu být velký, už se nepřecpávám, už dokážu nosit i trika s krátkým rukávem a s klidem chodím v létě v plavkách mezi lidi. Za pár let už třeba budu úplně zdráv a „normální“. Možná, že přijdu i o tu závislost na cvičení. Ale pevně doufám, že k tomu jen tak nedojde. Žije se mi totiž s mojí Bigorexií docela dobře...

Komentáře: