Motivační videa, mladí kluci a staří radílci

Jestli jste si po víkendu mysleli, že budu zase žvanit a blábolit o sobě, tak jste to trefili. Budu. Ostatně jako vždycky. Ale ne o soutěži, páč tu potřebuju jen k tomu, abych tu vystavěl obří oslí můstek k tématu, které mám delší dobou v hlavě a pořád ho neuměl dostatečně rozvinout, dokud jsem neabsolvoval tu včerejší besídku.

Věc se má tak, že se připravuju na to ME. Osobně mám ty přípravy radši delší. No… vlastně je mám dlouhý, až to pěkný není. Většina lidí se připravuje na soutěž zhruba 12 týdnů, kdežto ta moje se táhne jak smrad ze zadnice po cheat day. Konkrétně zhruba 16 týdnů, kdy se šnečím tempem šinu k cíli. Ale tak to mám rád, žádný kvalty, žádnej stres. A čím déle jsem v té přípravě ponořen, tím větší kretén ze mě je. Myslím tím po té kulturistické stránce, kdy to žeru víc a víc a hlouběji a intenzivněji se propadám časovou smyčkou do věku, kdy mě zajímala pouze kulturistika, páč jsem si myslel, že budu Mr. Olympia, aby pozdější realita rozdrtila moje představy na prach. Takže teď si zase hraju na kulturistu a tepláky mám na sobě víckrát než je obvyklé. No a přesně v tomhle období jsem dostal otázku, zda koukám na motivační videa…

V hlavě mi projely všechny ty YouTube díla, kdy borci pronášejí moudra o motivaci, cílech a v dramatických hudebních podkresech kážou jak Ježíš všem fanouškům o cestě, kterou se mají vydat. Hodně z nich měl kdysi třeba nebožtík Rich Piana před tím, než vyšňupal lajnu delší, než je na tenisovém hřišti, aby pak spustil proslov na Nobelovku a ještě pořád na mě občas vyskočí. Ale i my je točíme a skvělým podmanivým hlasem k vám promlouvá Slavoj Bednář a je to tuze pěkné na poslech. A to je asi tak všechno. Jestli to na někoho funguje, jsem jedině rád, ale moc nevěřím, že tahle mentální vzpruha zabírá déle než tři série. Ale pokud to vede k tomu, že si koupíte tričko, kšiltovku, nebo skutečně provedete aspoň pár sérií navíc, místo toho, abyste hráli doma playstation, je to fajn. Každopádně pravda je taková, že buď v sobě tu motivaci máte, nebo ne. A protože většina lidí ji nemá, tak si namlouvá, že se dá nějak koupit, získat, nakoukat.

Což je skvělá zpráva pro všechny ty motivační řečníky ala Markus, alias bývalý Revolta, aby vám prodal nějakou tu MLM sračku, zabalenou do motivačních žvástů o změně života. Jenže na mě to už nezabírá, páč jsem starej, navíc už tuhle životní etapu mám za sebou, a tak nějak nevěřím, že každý může být čím chce. Třeba prezidentem, nebo miliardářem, nebo druhým Arnoldem, protože to každý skutečně chce, ale Arnoldové, miliardáři a prezidenti kolem nás houfně nepobíhají. Tudíž abych se vrátil k tématu, na výše položenou otázku, zda koukám na ty motivační videa, jsem odpověděl rázné a důrazné NE! A aby to bylo dostatečně srozumitelné, dodal jsem lakonické vysvětlení: "…Jsou to píčoviny." Čímž jsem tuze rozesmutnil tazatele, jinak velkého hltače motivačních videí a zároveň živoucím důkazem mých tvrzení z předchozích řádků. Jenže jsem kecal. Jasně, omlouvá mě, že na první dobrou mi proběhly hlavou videa takových těch mentorů, co by vás děsně chtěli vychovávat, ale úplně jsem zapomněl na jiný druh motivačních videí. Těch, kde se moc nežvaní…

Hltám totiž videa Johnyho Jacksona s Branchem Warrenem, které publikují na kanálu Iron World. A baví mě především ty aktuální, kdy už jsou krapet za zenitem a konkrétně u Johnyho Jacksona bych si s trochou troufalosti dovolil říct, že je ve formě, v které by měl potíže i na amatérské úrovni. Ale oba, již notně prošedivělí, to tam pořád perou jak o život! Fascinující podívaná! Pořád mě to baví a uvádí v úžas. Jak to, že je tenhle styl ještě nezabil, nepotrhal, nezničil? Ale entuziasmus, nadšení, ty váhy, fííha… A nejsou v tom sami, cvičí ve stejné posilovně i Shawn Clarida, úřadující Mr. Olympia 212 showdown a je to stejně bezva podívaná. Užívám si to. Teda jen do chvíle, než jsem jednou mrknul do komentářů a svou lámanou angličtinou něco přeložil...

Inu, zdá se, že diskuse tady a na druhé straně Atlantiku se zase tak moc neliší. Pravda, tam bylo těch samozvaných opravářů techniky o dost míň, ale jak se zdá, na světě neexistuje video, kde by v komentáři nepadlo něco jako : „to není dobrý příklad pro mladý kluky“. Tahle mýtická skupina lidí, kterým sotva začalo rašit pubické ochlupení, se táhne jako červená nit všemi diskusemi na všech sociálních sítích, kde se objeví nějaké tréninkové video, kde aktér necvičí jak z encyklopedické příručky kulturistiky. Já nevím, ale osobně nepovažuju „mladý kluky“ za jedince s mozkovým nádorem, kteří dokáží reagovat pouze na tmu, světlo, kapesné od rodičů, cheating Branche Warrena a freevideo. Myslím, že i ti mladí kluci si dokáží udělat názor na cvičení sami, bez zbytečného mentorování těch „starších kluků“. Notabene v dnešní době, kdy základem kvalitní prokrastinace je sjet všechna možná tréninková videa předtím, než se začne on-line výuka. Ale chápu, co tím má být řečeno. Mělo by se zřejmě ukázat, jak by se to správně mělo dělat. Takže by žádný jiný videa, než ty pro „mladý kluky“ neexistovala. Jenže je tu jeden háček. Co když dotyčný aktér videa tak cvičí od doby, kdy on sám byl „mladým klukem“? Má popřít sám sebe, předvádět nějaké komedie s precizním stylem opakování, jenom proto, aby se ukázalo, jak by se mělo teoreticky cvičit? NE! A já bych šel ještě dál. Já bych videa Warrena s Jacksonem pouštěl harantům povinně…

Já vím, že nemám sjetý všechny videa na světě, takže se teď pouštím na tenký led, který kdokoliv může snadno produpnout tím, že mi pošle odkaz na dalších 100 videí, ale tvrdím, že ta „mladá tvorba“ postrádá přesně to, co vyrábí šampiony. Jasný, jsou tam pěkné ukázky typu, když to takhle krásně zvedneš po úsečce a budeš u toho neměnný jak Sfinga, naroste ti biceps. Nebo něco jinýho. Je fajn, že jsou edukační videa plný návodů a příkladů, ale kde je nějaká nálož entuziasmu? A nezaměňujte to prosím s legráckami a fórkami při tréninku. Pouštěl bych jim ty dva dědky pro to, aby viděli, že těžká dřina může bavit. Aby viděli, že tě tvrdý trénink může bavit. A to z těch dvou úplně stříká! Že dělají jedno opakování blbějc jak druhý? No a co? Techniku opakování se naučíš, tvrdou práci už hůř. A ta tvrdá, nekompromisní dřina, absorbování bolesti, vyčerpání na pokraji kolapsu, je to, co se jako harant naučit musíš. Za tím si prostě stojím, i když jsem v tom v rozporu se všemi těmi moderními postupy. A je možné, že já to právě nadšení do tréninku, co udělalo ze Sama Suleka globální hvězdu pro mladé cvičence. 

Po víkendu jsem dostal spoustu otázek, jak to, že jsem coby postarší strejda na pódiu v takové formě? Nevím, nemám na to žádnou kouzelnou odpověď, neumím vymyslet nějaké dechberoucí moudro. Ale teď, jak jsem zase ponořen v tom kulturistickém lifestylu, se trošku vidím v těch dvou šedivějících pánech na monitoru. Myslím v tom jejich počínání, netroufl bych se s nimi srovnávat. Prostě mě baví dřít. Včera byly závody a já mám dneska legday. Po ME slezu z podia a druhý den si půjdu do hotelového fitka zacvičit, i když další působení na podiu je v nedohlednu. Baví mě to. To je celý to tajemství. A baví mě to taky proto, že jsem byl „odkojen“ videi nevhodnými pro „mladý kluky“, kterým jsem kdysi dávno byl a hltal Dorianův Bloods and Guts, permanentní řvaní na Dennise Jamese a samozřejmě se je snažil co nejvíc napodobit jak technikou, tak váhama. Ale to bylo na VHS, takže jsem si nemohl přečíst v komentářích, že bych se na to neměl dívat, protože takhle se vlastně cvičit nemá a už vůbec se to nemá napodobovat v době, když mi zrovna vyrašily jebáky na xichtě… Jak říkám, díky bohu jsem si tyhle zaručený rady přečíst nemohl…