Motivační citáty a dlouhá řada výmluv

Mrknout na Facebook kdykoliv moje pracovní povinnosti se občas jeví jako pokus o otevření bran samotného pekla. Uprchlíci se na mě z monitoru valí ještě rychleji než v reálu a ze všeho toho zveřejněného zla byste získali pocit, že jakmile otevřete dveře od bytu, zakopnete o mrtvolu. Druhým nebezpečím, které tam na mě číhá, je atak na moji slabost. Rád se zapojuji do diskuse. Moje blbost. Ve skutečném světě to je docela fajn, leccos pochytíte, ale v tom internetovém moc ne.  Rázem čelíte někomu, komu sotva před týdnem vyrašilo pubické ochlupení, ale už ví, že ví vše. A diskutovat s takovým mistrem světa je čistokrevná ztráta času.

Pak tu ale máme dospělé jedince, u kterých předpokládáte, že pět pohromadě a nějakou tu životní zkušenost už přece jen pobrali. A tak jsem narazil na chlapíka, který má za to, že je všechno špatně. Česká republika patří cizákům, všude bezdomovci, lidi umírají hlady, podnikatelé jsou do jednoho zloději okrádající stát, pracující a vlastně všechny, za komunistů bylo líp a každá žena je svobodná matka bez peněz. Když už se někdo nějaké peníze objeví, jdou do zahraničí. On musí pracovat, kdežto já jsem masový vrah nemluvňat, poněvadž nepracuji od-do jako slušný lidi. Legrační je, že dotyčný pracuje u nadnárodní firmy za velmi slušný plat. Když jsem tedy vznesl prostou námitku, proč tedy pracuje u cizáků, kteří podle něj okrádají naši zem i jeho samotného, dostalo se mi absurdní odpovědi. „Protože musím“ bylo mi řečeno, „nedělám to dobrovolně“. Na logický argument, že nevolnictví bylo zrušeno někdy před dvěma staletími, se mi dostalo dalších argumentů. „Co bych dělal, jak bych sehnal práci, nemůžu podnikat, nemám kapitál, komu bych co prodával, nabízel, mám rodinu, odpovědnost, nechci nikoho vykořisťovat, tady nic nefunguje atdatd…..“ No zkrátka trilion výmluv.

Tyhle plky si koneckonců můžete přečíst v diskusi pod jakýmkoliv článkem na Novinkách.cz i kdyby psali o přemnožení mlžů. Proč o tom píšu já a tady, má jiný důvod. Dotyčný totiž dělá fitness a měl svou zeď zaspamovanou motivačními citáty, hesly a takovými těmi moudry typu: když otevřete mysl, pak vyhrajete Olympii. Jenže pokud jste zakořenění ve světě výmluv, žádná motivace vám nepomůže. Motivační citát není formulka jako abrakadabra v pohádce, kterou přečtete a stane se. Motivační citáty si dávají lidi na zeď v klamném domnění, že by taky mohli dokázat cokoliv. To je jistě pravda. Mohli by.

Pokud by je nelimitovali jejich vrozené schopnosti a limity. Můžete si citáty předčítat od rána do večera, ale pokud máte krátké nohy do X, Sabinu Plevákovou zkrátka nikdy neporazíte. Zrovna tak pokud se narodíte s konstitucí Radka Lonce, vynikající physique závodník z vás taky nikdy nebude. Motivační citát vám ale naznačuje právě to, že musíte překonat pochyby, překážky a nebezpečí, které skýtá třeba právě ta výpověď v práci, která je vám proti srsti. Ale motivace, kterou do vás někdo musí hustit, ta nefunguje. Motivaci musíte mít sami v sobě, musíte být posednutí vykonávat určitou činnost zas a znova. Sami a dobrovolně. Tohle nejde implementovat. A především… Musíte se zbavit výmluv.

Často vedeme vyjednávací bitvu se svým druhým já, abychom jí také nezřídka prohráli. Dnes nepojedu nohy, protože mě včera píchlo v kolenu, na trénink půjdu až zítra, protože se dnes necítím a dietu začnu hned od pondělí…  Bohužel, pokud chcete být ve většině činností lidského snažení úspěšní, prostor pro nejrůznější úlevy musíte zmenšit na naprosté minimum. Jak už říkávala vaše babička: „Bez práce nejsou koláče“ Když chcete peníze, musíte pracovat, když chcete mít umělecký úspěch, musíte zkoušet do zblbnutí a když chcete být vynikajícími sportovci, musíte trénovat. Tvrdě a pravidelně. Tak to prostě je.  Ležením na gauči se ještě nikdo neproslavil.

Někde jsem podotknul, opět na facebooku, že pokud někdo jede s třídou na hory, je to na prd. Nejel bych tam. Radši bych se učil matiku, dějepis, nebo háčkování, prostě něco, co bude k užitku mnohem více než nácvik toho, abych neskončil na úpatí svahu jako sněhulák. Okamžitě jsem byl označen jakýmsi mladíkem s tělesnou hmotností srovnatelnou s vahou mého psa za hňupa. Pro pořádek jen dodám, že nedisponuji nikterak mohutným plemenem.  

Jenže já si prostě myslím, že v kulturistice nemůžete oddělit trénink od běžného chodu všedního dne. Pokud to s ní myslíte vážně, tak kulturistiku musíte včlenit, absorbovat, do každého jednoho dne vašeho života. Do každé hodiny, do každé minuty. Po tréninku v posilovně totiž nastává další fáze. A to taková, aby vynaložené úsilí nepřišlo nazmar. Vy totiž nerostete v posilovně pod benčovou lavicí, nýbrž právě mimo tyto prostory. Musíte udělat vše pro to, aby se vašim poničeným svalům, zdevastovaným tvrdým bezcitným tréninkem, dostalo všech potřebných živin včas, pravidelně a v dostatečné míře. A když už bude tahle procedura ukončená, tak si musíte dát zase pozor na to, abyste nevydávali energii nazdařbůh.   Dělejte pouze to, co máte a co bude směřovat ku prospěchu vašeho růstu. Den po dni si plňte malé úkoly v příjmu sacharidů, bílkovin, přidávejte si postupně závaží, soustřeďte se v tréninku. Mějte na paměti, že zatímco vám se z nějakého pitomého důvodu nechce, váš soupeř drtí jednu sérii za druhou a neplýtvá energií ježděním z kopce.

Nemáš peníze na posilovnu, na jídlo, na doplňky? Táhni si najít brigádu!

Výše napsané neplatí pouze pro kulturisty se soutěžními ambicemi. Jistý řád si budete muset nastolit pokaždé, když chcete radikálně změnit svou postavu. Argumenty typu dojíždím do školy, jím až v poledne oběd neobstojí. Protože to je pouze lenost, co vám brání připravit si vhodné jídlo do plastové krabičky. Peníze? Ale jděte. Jdu na nákup do hypermarketu a poslední 3 měsíce tam vyřvávají, že hledají zaměstnance a brigádníky. Jedu na trénink a parkuju u myčky, kde byla po celou zimu cedule, že hledají brigádníka. Jdu cvičit a tam slyším, jak kluci nemají prachy….  Zrovna tak častá věta o nedostatku času je pouze hloupou výmluvou. Ti, co skutečně pracují 16 hodin denně, tak činí zhusta proto, neboť je to právě ona práce, která je jejich koníčkem a prioritou. Jenže na nedostatek času žehrají většinou ti, kteří mají běžné devítihodinové povolání. Zbytek dne promarní sledováním televize, hraním her nebo jinou činností, která nemá s fyzickou aktivitou nic společného. Pokud chcete se sebou něco udělat, musíte si určit jasné priority a přinést tomuto předsevzetí určité oběti v podobě mírného nepohodlí. Já vím, je to otrava, dělat se s jídlem den dopředu. Chápu, že to leckdy může přinést mírné komplikace, když máte jíst pravidelně v určitých časových intervalech. A co je nejhorší, budete si muset odpustit ty nejrůznější dobroty, které máte tak rádi.   Ano, změna tělesných proporcí, ať už je cílem extrémní nárůst svalstva, nebo jen obyčejné shození pneumatiky kolem pasu vyžaduje určitý kus nepohodlí, oběti, dřinu a sebezapření. Ale o to sladší pocit potom máte s dobře odvedené práce. Odměnou vám jsou obdivné pohledy vašich známých a zvýšené sebevědomí pramenící z poznání, že jste dokázali zase o něco víc než jenom ti, kteří o nějaké změně pouze a jenom žvaní. Ano je to těžké, ale to je právě dobře, neboť kdyby to bylo lehké, dělal by to každý…