Mistrovství světa NAC- 1. díl

_MG_1126.jpg   Nápad zúčastnit se tohoto šampionátu vznikl někde na začátku přípravy Martina Holuba, kde jsme hledali nějaký solidní závod k tomu, aby si Martin otestoval svou formu a případně doladil nějaké nedostatky před nadcházejícím vrcholem sezóny, kterým mělo a má být MS federace NABBA v Brazílii. Proto jsme kontaktovali zástupkyni NAC, Kristínu Kudynovou, která nám vyšla maximálně vstříc a zajistila veškeré náležitosti potřebné k účasti na tomto podniku. No a postupně se k nám přidal i Robert Smutný. Lada Plíhalová se svým partnerem Danem Minarským, měli datum soutěže již dávno zakroužkováno červenou fixkou v kalendáři, a proto cestovali sólo, komfortně a letecky.
Naše část výpravy dala důvěru automobilům z Mladé Boleslavi. Cesta započala v Liberci, pak jsme to vzali na periferii Liberce, okrajovou čtvrť zvanou Praha, abychom naložili rozhodčí (ty se vždycky hoděj) a zástupkyni NAC pro Českou republiku Kristínu Kudynovou, která nás celou cestu častovala tak hrůzostrašnými historkami o úrovni soutěžících, jejich svalnatosti a připravenosti, že jsme v průběhu cesty dokonce začali zapírat, že jsme kdy byli v posilovně a Martin nás co chvíli přesvědčoval, že si doma zapomněl svaly a tudíž se musíme neprodleně vrátit.  Naštěstí se tak nestalo a po několikahodinové cestě, kdy přední skla našich vozů připomínala spíše Petriho laboratorní misky s živočišným obsahem, než cokoli jiného jsme dorazili do cíle cesty.  ubytování
  Při prezentaci nastal snad jediný problém celého víkendu, kdy středobodem problému jsem se stal samozřejmě zase já. Jde o to, že jsem tam jel v domnění, že mám vyřízenou press akreditaci a tak jsem měl po kapsách jen skrovný obnos peněz. Jenže jsem si to zjevně myslel sám a tak nezbylo nic jiného, než vyštrachat svůj oblíbený klobouk a s ním vybrat příslušnou cifru. A Lucembursko není nijak levná země. Zároveň jsem na sebe ovšem strhl kletbu nezdarů a od této chvíle vše šlapalo jak po drátkách.
Při večeři jsme si vyslechli informaci o tom, že se dostavilo k prezentaci 200 závodníků. Později jsem si z výsledkové listiny spočítal, že jich bylo dokonce 224. Dojedli jsme a začali se oddávat oblíbené předsoutěžní kratochvíli kulturistů, která spočívá v rádoby ledabylém okukování soupeře, zveličování jejich proporcí při současném zmenšování svých vlastních. Nahození sebevědomých úsměvů, které maskují snižování osobních ambicí, jsou nezbytnou součástí tohoto rituálu.  To je on   Sobota, den D. K hotelu jsou přistaveny autobusy, které bezplatně zajišťují transfer mezi halou a ubytováním. Ohrnujeme nos nad novými Scaniemi a sedláme naše naftové oře. Přijíždíme k šest kilometrů vzdálené multifunkční hale a vyzbrojeni zkušenostmi z předchozích šampionátů očekáváme pořadatelské zmatky a dezinformace, které se při takovém počtu musí zákonitě dostavit. Naše čekání je ovšem marné. Zde je prostor se trochu zmínit o federaci NAC. Hlavní tým a management tvoří Němci a německá preciznost byla doslova hmatatelná na každém kroku. Nic, absolutně nic, závodníkům nechybělo. Obrovské šatny, ledničky s čerstvým ovocem, vodou, všeobecný servis a informovanost. Pokud jsem na MS NABBA v Řecku dostal informaci, že půjdu na řadu za 30 minut, tak hodnota tohoto sdělení měla stejnou váhu, jako čestné prohlášení českého politika, že nekrade. Tady to vypadalo jako když v NASA odpočítávají start raketoplánu. 20 minut. 10 minut. 5 minut. Do řady. A go,go,go. A mohli jste dát krk na to, že to tak skutečně bude. 
Ovšem nejvíc mě rozsekal holohlavý chasník, který to řídil na place. To byl největší frajer celého mistrovství. Neustále kontroloval borce na podiu, nabízel vodu, mokrou žínku a upřeným pohledem předcházel kolapsům závodníků. Když už někdo v důsledku odvodnění vykazoval příznaky omdlení, přiskočil s glukózou, podržel, uklidnil, případně doprovodil soutěžícího do lékařské péče.  Ale zároveň nesloužil jen jako nějaký samaritán. Při vysokém počtu soutěžících uměl zjednat pořádek s takovou autoritou, že by mu jí záviděl nejeden policista. Co je ovšem podstatné, vše dělal s ledovým klidem, bez hysterčení, beze slov, pouze úspornou gestikulací.  Já nikdy nic podobného neviděl, a to jsem už absolvoval možná stovky soutěží ať už jako závodník nebo divák. Možná se mi budete smát, ale pro mě to byl vážně silný zážitek.  _MG_1372.JPG Teď už k samotné soutěži.
Miss fitness 
Jako první nastoupila na řadu kategorie fitness, která nijak nevybočovala z toho, na co jsme zvyklí. Pěkná děvčata, nápadité sestavy, žádná z nich nebyla vyloženě nepřipravená. Vítězkou se stala žena s netradičním jménem Yada v. d. Trock, ale jak už to v těchto kategoriích bývá, na vítězství aspirovali ještě další 2-3 děvčata. Kategorie nad 50 let
Masters nad 50 let
V této kategorii závodilo 17 závodníků a doufám, že nikoho neurazím, když řeknu, že minimálně deset z nich byli opravdoví Rambodědové. Když nastoupili na podium, tak jsem si zprvu říkal, že to si přehodili kategorie a toto je kat. nad 40 let. Tato věková skupina totiž nabídla plnohodnotnou kulturistickou podívanou, s častými vyvoláváními a urputnými souboji plnými vitality a chuti do závodění. Vítězem se stal Necdet Yagizoglu, který měl na tuto věkovou kategorii nezvykle vyrovnanou postavu s plnými kulatými svaly odekvátního objemu. 
Masters nad 40 let
Škoda, že pravidla NAC zakazují start ve dvou kategoriích, jak měl původně Martin Holub v plánu. Martinovi je totiž již 40 let, a titul v této kategorii by mu jistojistě neunikl. Tato kategorie se mi paradoxně zdála slabší než předchozí manšaft starých pánů. To ale nic neubírá na dramatičnosti soubojů, neboť i zde se prezentovalo 20 borců. Vítězem se stal celkem jednoznačně Andru Qertiz. 
Junioři
Je celkem všeobecně známo, že většina federací bojuje se skomírající početností mladých kluků v kategorii juniorů. NAC není výjimkou. Proto je zde pouze jedna jediná věková kategorie, nehledě na výšku ani hmotnost soutěžících. Přesto se zde objevili dva kluci, o kterých jsem přesvědčen, že o nich v budoucnu ještě uslyšíme. Tím prvním je na druhém místě umístivší se Béla Jozsa z Maďarska. Tak špičkovou kvalitu bez ztráty svalové hmoty, která se projevovala převážně v zádových postojích jsem u juniora dlouho neviděl. Tím druhým je vítěz kategorie, Chris Beyer, s brutálně osvaleným vrškem těla a nepochopitelnou šíří ramen. Vadou na kráse trochu zůstává slabší rozvoj nohou. 
Všechny snímky podléhají autorským právům Slávka Kaszuby.
V následujícím díle se již dočtete o účinkování našich borců v jednotlivých kategoriích, jejich soupeřích a samozřejmě dodáme i obsáhlou fotodokumentaci.