Mistrovství Čech 2013- 2. díl reportáže

Dnes jsme zpět s naším druhým dílem reportáže z Mistrovství Čech v kulturistice, fitness a bodyfitness. Tzv. soft kategoriím jsme se věnovali v minulém díle, tentokrát se vrhneme na kategorie váhová, které jsou mi přece jen bližší a které prožívám s výrazně zjitřenými emocemi.
 
Kategorie do 67,5 kg

A začněme hned kategorií, kde svůj temperament budu muset krotit vskutku pouze za pomocí silných sedativ. Já ani náhodou neočekávám v této váze svalové objemy gigantických rozměrů. Ale ocenil bych, kdyby se u závodníků s váhovým limitem do 67,5 kilo objevilo něco, co by se s přimhouřením oka dalo nazvat vyrýsováním. Nebo vysekáním, to je jedno, pro tyhle kluky jsou to stejně výrazy z maďarštiny. Prostě, řekněme si to bez obalu, tihle tři účastníci kategorie jednoduše nesplnili ani základní předpoklady připravenosti na soutěž. Třetí Luboš Toman (č. 71) si ze soutěže udělal svůj exhibicionistický koutek, který jsem zprvu absolutně nepochopil, ale až s nástupem kategorie do 75 kg jsem si ho dal do souvislostí. Takže vzhledem k tomu, že uspokojil svoje potřeby bez ohledu na výsledek, mohl být nejspokojenější. Stříbrný Jan Bílý (č. 11), nabídl slušný vršek těla a zlatý Michal Sicha (č. 93) byl konglomerátem těch nejméně křiklavých negativ, takže vyhrál. Abych nebyl tak příkrý, řeknu, že jak Honza Bílý, tak Michla Sicha svými vršky mohou slušně v budoucnu bodovat, ale musí se kousnout v dietě. Bez toho to asi nepůjde.
Kategorie do 75 kg

Bude skutečným paradoxem, že nejvíce prostoru dostane ten nejhorší závodník. Tím byl bezesporu Lukáš Toman (č.33). Když jsem zprvu nepochopil estrádní vystoupení Luboše Tomana z kategorie do 67,5 kg, nevěděl jsem totiž, že Lukáš Toman je potomkem pana Luboše. A právě nástup mladého Tomana na scénu vneslo světlo do jejich cirkusových show. Tomanovic rodina je zřejmě vyhlášená bžunda famílie. Počítám, že jejich rozhodnutí závodit, akcelerovala sázka a největšího legračníka rodu. (Já bych dal hlas mladému) Názor na jejich vystoupení bude zřejmě podléhat momentální náladě přihlížejícího, protože připomíná sledování kultovního filmu Borat. Osciluje totiž v širokém rozmezí hluboké trapnosti až po momenty velmi dobré zábavy. Sám jsem si dost lámal hlavu s tím, jak jejich účast na soutěži pojmout, abych to pak následně hodil za hlavu s tím, že si to každý vyhodnotí stejně sám. A teď už ke klukům, kteří to vzali trochu vážněji. I když vážněji… pátý Petr Fric (č. 64) vzal určitě vážně budování svaloviny, ale dietu už vzal na vědomí zřejmě trochu v Tomanovic duchu. Ani brutální tvrdost, viditelná vaskularita apod., nebyly doménou čtvrtého Luboše Chmelenského (č. 65). Ba právě naopak. Ale bodoval alespoň hodně dobrým rozvojem prsního svalstva a všeobecně vršku těla. Hotovým králem borců z takového nějakého poloobjemu byl Petr Svačina (č. 40) na třetím místě. To byl takový retro chasník osmdesátých let, ale myšleno v komplimentu. Brutálně široký, rozložitý s parádními pažemi a evidentní schopností růstu svalové hmoty. Za pár let bude fakt velký. Pokud dokáže zvládnout vyřezat svoje svalové partie, což se ho letos absolutně netýkalo, bude se s ním muset do budoucna hodně počítat. Stříbrný Michal Šáda (č. 30) má jeden dost těžko odstranitelný problém. Skoro až groteskně krátké nohy a tím pádem k nim neúměrně dlouhý trup, který ho opticky zužuje. Řešením je nabrání další svalové hmoty, na čemž Michal jistojistě pracuje. Letos se představil se silnou zbraní v podobě nejlepší formy kategorie, nejlepší úpravy pokožky a dobrými bočními pózami. Pohříchu měl ale smůlu v tom, že právě boční pózy byly totální dominantou vítěze kategorie Miroslava Maťátka (č. 15). Miroslav je typem kulturisty, pro které se vžilo označení „končetinový typ“. Borec s perfektně rozvinutými pažemi, rameny a nohami, ale s o něco slabším trupem. Nicméně v této kategorii působil oproti svým soupeřům o třídu mohutněji a po zásluze zvítězil.
Kategorie do 82 kg

Co nového říct o Milanu Bodlákovi (č. 86) na šestém místě? Že je to úctyhodný výkon? To je jasné. Možná bych měl zmínit to, že je s podivem, když veterán jeho věku dokáže s železnou pravidelností chodit na závody dobře vyrýsován a připraven, zatímco o dvě generace mladší borci toho schopni nejsou. Za to si zaslouží jeden obrovský obdiv a respekt. Milan Tengler (č. 69) na pátém místě patří do dlouhé řady závodníků se značnou disproporcí mezi horní a dolní částí těla. K jeho devizám zase naopak patří dobře separovaná ramena a slušně osvalený vršek těla. Josef Kadeřábek (č. 83) tentokrát zůstal těsně za stupni vítězů a tak jsme byli ušetřeni házení diplomů, avšak teatrálně zklamaný výraz zůstal. Na své soupeře nestačil především v tvrdosti a hustotě svalstva, pozitivním prvkem jeho postavy je pěkná symetrie a celkově líbivý vzhled s úzkým pasem. Na postavě Michala Kičáka (č. 57) je cosi limitujícího. A já za boha nemůžu přijít na to, co by to mohlo být. Pokud se totiž Michal dostane k porovnávání s těmi nejlepšími, v mnoha směrech je překonává. Třeba v plnosti svalových bříšek, v hloubce svalů, ale i v objemech jednotlivých partií jako jsou například prsa. To vše při srovnatelné připravenosti. Ale jako celek? Nevím, asi bych ho dal také na třetí místo, byť nevím přesně proč. Důvodem možná budiž absolutně bezkonkurenční symetrie stříbrného Aleše Zelinky (č. 63). To je normálně oživlá antická socha. Kdyby se Aleš potkal s Michelangelem, znal by jeho sochu celý svět a David, pohrdavě odkopnut, by plakal někde v renesančním koutě. Ale možná také ne. Třeba by Michelangolovi vadilo, zrovna tak jako mě, že se Aleš Zelinka na stupních vítězů při vyhlášení výsledků choval jako blb. Chápu zklamání ze zborcení svých představ o titulu, ale šampion by se měl chovat jako vítěz i když někdy prohraje. Zrovna Aleš, kterého považuji za mimořádně inteligentního kulturistu, by to mohl vědět. Takže suma sumárum, pokud tam nenaběhne nějaké to kilo tvrdé, vysušené svaloviny navíc, estetika a dokonalá symetrie nemusí stačit. Vítězem se stal po boji, ale určitě zaslouženě David Plachý (č. 41). Zrovna tak symetrický závodník, který měl ovšem o něco větší objemy svalů a působil mnohem tvrději a kompaktněji než jeho pronásledovatelé.
Kategorie do 90 kg

Vladimír Holub (č. 87) na místě šestém se chystá především na svou kategorii Masters, kde bude mít mnohem větší šanci na úspěch. V této konkurenci mu chybělo především lepší zpracování jeho muskularity. I přes dílčí zlepšení v oblasti paží zůstává u Rudolfa Pinkase (č. 4) největším problémem jeho forma, ve které, v podstatě v neměnné kvalitě, závodí už několikátý rok. A tak se již několikátý rok pohybuje na hranici stupně vítězů po chvost finále v závislosti od kvality soupeřů. Tentokrát z toho bylo páté místo. Nejlépe stavěným mužem kategorie byl Michal Klečka (č. 54). Pokud by dokázal na sebe nalepit o pár kilo navíc, jistě by aspiroval na titul. Takhle působil mezi svými soupeři přeci jen subtilněji, a proto skončil hned za stupni vítězů na čtvrtém místě. Předstihl ho Petr Borč (č. 12), jehož největší slabinou byl mimo slabšího rozvoje nohou především pózing. Petr nedisponuje příliš širokou kostrou, a přesto svá ramena při čelních pózách vytahuje tak neuvěřitelně vysoko, že ze sebe dokáže udělat ukázkovou úžovku. A to nemluvím o sestavě, kterou si zkrátil asi tak na 18 vteřin. To vše je obrovská chyba, neboť Petr měl jednoznačně nejmasitější vršek a jeho paže, prsa, ramena a póza most muscular patřila k jedněm z nejlepších v celé soutěži! Z jeho pózovacího hendikepu těžil především jeho oddílový kolega Stanislav Balvín (č. 35). Ten svou stříbrnou příčku uzmul zcela v duchu tiché vody, co mele břehy. Bez výrazné přednosti, ale ani slabiny číhal na svou příležitost, které se zhostil 100%. Nepřehlédnutelnou postavou byl vítěz kategorie Michal Trykar (č. 50). Michal je snad nejšerednější kulturista co znám. Ale mě to strašně baví! Strašně mě bere to, jak do toho Michal ukrutně šlape a vědom si svých slabin si stejně razí cestu k titulu. Brutální výraz, zarputilost, žíly. Co žíly! Cévy po celém těle, včetně plešaté kebule, tomu říkám hardcore. Michal je prostě extrémní bubák, který vždycky! přijde nadoraz připraven, aby rozmetal všechny ty fešáky okolo na prach.
Kategorie nad 90 kg

Ladislav Landkamer (č. 68) na šestém místě budil v čelních postojích vyloženě mohutný, masivní dojem, ale v momentě, kdy se otočil zády, vyšla najevo výrazná disproporce v separaci přední a zadní části těla. Pokud to zepředu docela ušlo, tak zezadu bylo evidentní, že se forma minula s termínem soutěže asi tak o pětiletku. Zdeněk Flachs (č. 21) je již ostříleným závodníkem a dal by se v dobrém slova smyslu nazvat poctivým dělníkem startovního pole. Nikdy si neudělá ostudu, ale nikdy to díky svému načasování formy není na výraznější úspěch. Přitom by to stačilo jenom trochu poladit, svalový rozvoj je ucházející a dovoluje bojovat o medaile. Především díky lepší formě ho totiž porazil Petr Baňař (č. 45). Jenže ještě předtím došlo k nepříjemnému foux pas, kdy přímo na soutěži vyhlásili na čtvrtém místě Jana Kittnera (č. 92), aby pak při následné kontrole bylo zjištěno, že došlo k chybnému součtu bodů a Jan Kittner patří na místo druhé. Jenže to už se nikdo z diváků nedozvěděl, neboť k odhalení této chyby došlo v momentě, kdy už bylo dávno po závodech a mnozí závodníci do sebe cpali pizzy a hamburgery a sýry v návalu radosti, či smutku z jejich výsledků. Suma sumárum, Petr Baňař byl čtvrtý po těsném souboji s Lukášem Hnátkem (č. 55). Lukáš disponoval velmi kvalitní formou, separací jednotlivých svalových partií a tvrdostí těchto svalů. Vedle první dvojice se však jevil poněkud subtilněji. Takže Jan Kittner skončil nakonec druhý. Honza disponuje kostrou, na kterou lze vcelku bez problémů navěšet 130 kg svaloviny. Tak rozložitá je. Bohužel je tam i evidentně genetický problém v rozvoji paží, který se bude muset naučit Honza skrýt svým pózingem tak, jako to dělával legendární pozér Josef Adlt. Každopádně svého rivala proháněl neskutečně rozložitým latissimem a hloubkou kvadricepsu. Přesto na pozdějšího absolutního vítěze celé soutěže, Radka Neumanna (č. 77), nemohl stačit. Radek působil v oblasti ramen, prsou, paží a celého vršku těla kolem klíční kosti tak neuvěřitelně mohutně, našlapaně a buclatě, až to vyráželo dech. Zkrátka, kategorii nad 90 kilo vyhrál nejmasivnější závodník, který měl své objemy navíc podepřeny vynikající formou a tak to má být.
Závěrem nám pořadatelé připravili ještě exhibiční vystoupení vítěze Arnold Classic a člena Extrifit Teamu Vojty Koritenského. Jeho vystoupení bylo odměněno bouřlivým potleskem a mnozí diváci byli skutečně konsternovaní tím, kolik hmoty se dá nalepit na Vojtovu výšku. No a pak už byl konec, pořadatelé si oddechli a mohli si poblahopřát k vynikajícímu výkonu, který přivedl na jejich sportovní podnik mnoho diváků, a jistě již teď spřádají plány na pořádání dalších soutěží. Což by bylo jedině fajn, protože jim to evidentně jde.