Máš sklony k extrémismu? Tak se nauč disciplíně

Slovo extrémismus se dnes často skloňuje v souvislosti s hromadnou nenávistí a vypadá to, že se pomalu zapomíná na jeho původní význam. Extrémisty byli totiž nazýváni lidé, kteří byli ochotni jít za prosazením svých odlišných zásad daleko za hranice běžného jednání. Takže podle této formulace nemusíte být zběhlí v nošení opasku se semtexem, nebo ve zdvihání natažané pravice, bohatě postačí, když si pravidelně a dobrovolně sáhnete na dno vlastních sil, budete precizně dodržovat stravovací plán a označení extrémista na vás sedne jako zadek na hrnec, protože většina populace to tak nedělá.

Mimořádná odhodlanost má jistě své místo i v jiných sportech, kde se tvrdě trénuje, ale s ohledem na non stop úvazek týkající se také stravování a regenerace, jsem přesvědčen, že zrovna posilování přitahuje extrémisty daleko víc, než třeba hokej, tenis, nebo atletika. Přitahuje totiž lidi, co jsou odhodlaní věnovat své zálibě celé dny i noci. A to můžou být ti, kteří jdou už od mládí tvrdě za smysluplným cílem, zároveň ale také ti, kteří se cestou do dospělosti snaží též extrémně vynikat, bohužel však bez cíle. A jak to tak bývá, extrémisté bez cíle vymýšlí po čem bobek. Někteří se přiklání k politickým radikalismům, kam můžou vložit svůj zápal pro věc, jiní začnou experimentovat třeba s tabákem, pak i s chlastem, hašišem, houbičkami a dalšíma dobrotama. No a experimentování se může nenápadně změnit v trvalý životní styl, aniž by si člověk se zánovní občankou všimnul rizika.  Ptáte se, jak vedle sebe můžu stavět mladé sportovce a frajery se sedmilistem na tričku a půllitrem v ruce? Úplně v pohodě. Podle mě jsou totiž spojováni významem disciplíny.

Možná si říkáte o čem to jako je a komu to sakra píšu, když zrovna na stránkách Extrifitu v tom mají všichni jasno. Protože jsme ale národ pivařů, jsem přesvědčen, že mezi těmi, co dali stránce lajk na facebooku, jsou i jedinci, co cvičí krátce, nebo se na to teprve chystají, ale víkend co víkend jsou totál na šrot.

Takže se vraťme k disciplíně a k těm co se na ni hned ze startu vykašlali. Znám lidi, kteří před svou posilovací dráhou propadli chlastu nebo jiným drogám a není žádnou náhodou, že úspěšný abstinent později začne cvičit, k čemuž se za chvíli vrátím. Často je to typ člověka, který nemá nikdy dost. Maximalista, co jde na každé pařbě spát jako poslední, nebo nejde vůbec a je hrdý na to, že vydržel víc než ostatní. Člověk, který nestihnul dospět a veškeré kroky k tomu zdárnému vývoji maže pokaždé, když ztrácí sebekontrolu a přesto dál snižuje množství čisté krve v oběhu ve prospěch psychoaktivního jedu (což je i alkohol). Snaží se jít až do maxima. Pokaždé, když v opojení úmyslně překonává únavu a ztrácí potřebu jíst. Když v noci spíte a vzbudí vás ozvěna neidentifikovatelných výkřiků, tak to bude asi on. A když se vám „zadaří“ a potkáte jej za bílého dne, určitě půjde s flaškou v ruce. Z mladického omylu, který říká: „vše se má jednou zkusit“ se postupem času stala oddanost a pokud takové tahy nabírají na pravidelnosti a trvají celé dny bez rozdílu mezi dnem a nocí, vypadá to, že tu máme jakéhosi extrémistu, co má problém možná s pudem sebezáchovy a určitě s disciplínou.

Pokud si člověk ten problém přizná, na řadu můžou přijít sliby, respektive plané řeči. V těchto kruzích téměř zničených osobností se ale čas od času vyskytne jedinec, co se z toho skutečně vyhrabe. A ten se pak učí normálně žít, protože prokadil tuto možnost v „dospívání“, kdy byl imrvére pod vlivem. Kámoši kalí dál a tak se jim radši vyhýbá. A neutíká jen od nich, ale také z kritických míst, jakými můžou být restaurace, zábavy, nebo třeba pokoj v hotelu vybavený minibarem. Nezbývá mu nic jiného, než protřídit seznam přátel a hledat způsoby jak překonat absenci extrémní euforie, respektive hledat činnosti, při kterých se do euforie dostane i bez chlastu (nebo jiných drog). Kreslení, výlety a setkávání s rodinou jsou pořád lepší, ale oproti zážitkům z nezřízeného stylu života, je to celé děsná nuda. A to nemůže žádnému radikálovi stačit. Postupem času však zjišťuje, že alkohol ani drogy nejsou tím primárním problémem. Uvědomí si své sklony k extrémismu. Paradoxem se pak stane fakt, že dovede nejen extrémně chlastat, ale také extrémně abstinovat. S absolutním slibem sám sobě káže, že už nikdy nepolkne ani kapku a to ho zavede do komunity, kde je odmítnutí alkoholu rutinou. A kde v tom mají všichni jasno.

 Jestli takového člověka znáte, doufejte, že taky vezme do ruky činku. V tvrdých trénincích se ocitne na hranici svých sil a to už docela zná. Možná to totiž přímo vyžaduje. Pocity štěstí se budou stupňovat a bez vedlejších následků jaké cítil při kocovině. Jasně, zpočátku ho to bude dost bolet, ale je to daleko příjemnější, než intenzivní bolest hlavy, doprovázející tělesný třes, studený pot a úzkost. Vím, o čem mluvím.

Posilovny smrdí disciplínou a disciplína znamená dodržování termínů. Zabere to spoustu času. A nudící se abstinent tu spoustu času má. A ten tráví přemítáním o rozdílech mezi nudným rodinným obědem se sklenicí vody a extrémní jízdou v euforii. Když přidá další kotouč na osu, bude mít radost jako malej kluk. Je to ten stejný člověk, co se chlubil, že tam naklopil dvacet piv a tři litry vína do druhé nohy. Dnes to dělá jinak. V legdeji vytlačí 20 tun a pak postne fotku. Cvičí téměř denně a s ostatním nesoutěžícími má srovnatelné výsledky s jedním malým rozdílem. Jim je kolem dvaceti a on oslavil své třicátiny. Před několika lety. A s šejkrem v ruce.

Pokud se poznáváte v některých částech předchozího textu, máte několik možností. Buď budete souběžně se snahou o svalové přírůstky trhat rekordy v počtu čárek na pivním účtu, čímž dosáhnete minimálních až nulových sportovních výsledků, anebo svůj sklon k extrémismu zaměříte jen na jednu z těchto zálib. Asi tušíte, jakou cestu bych vám doporučil. Je ale jen na vás v jaké oblasti se rozhodnete excelovat. Začínají prázdniny, tak to můžete rozjet naplno.