Mám jednoduchý plán: Hlavně se z toho neposrat

Jsem absolutně v koncích. Vyřízenej. Nikdy v životě jsem nebyl tak strašně mimo svou sociální skupinu jako dnes. Připadám si jako ti milionáři, co říkají lidem, kteří nemají na máslo, ať si dají místo něj na chleba kaviár. Jde o to, že jsem měl vždy přístup k činkám a současnost není výjimkou. Vymýšlet tak cvičení, kde stojíte na hlavě v rohu obýváku a v rukou máte násadu od koštěte, abyste procvičili biceps, jde prostě mimo mě. Zrovna tak nemusím točit workoutová videa z dětských prolejzaček, což je jedině dobře, neboť při mé vrozené elasticitě by to jistojistě znamenalo druhou oběť koronaviru v ČR po tom pánovi, jenž se dožil věku, o kterém jsem si doteď myslel, že se ho dožívají jen želvy obrovské. Stejně tak si nemůžu dovolit otevřít hráz mému obvyklému sarkasmu na účet toho lektvaru z čínského netopýra, co se někomu vysral do nudlí, neboť na tento druh humoru jsou lidé poslední dobou poněkud přecitlivělí. Takže se dnes bojím víc infarktu než pandemické smrti, když na mě při venčení psa uprostřed noci někdo zčistajasna zatroubí jenom proto, že na liduprázdné ulici nemám hlavu ofáčovanou jak mumie. Nosím šátek, který si nasadím jak Los Banditos, když někoho zmerčím na sto metrů. (to jen tak na vysvětlenou, aby mě nesebrala URNA za terorismus). Zkrátka, jsem v pytli. Jedno mám však s mnoha kolegy společné. Prázdný diář a totálně rozpadlý režim.

Dřív to bylo jednoduché. Měli jste jasně vymezené hodiny na jídlo, povinnosti, zábavu, trénink, precizně plánovaný pohlavní styk. To vše se zhroutilo jak domeček z karet a najednou čelíme otázkám, proč vlastně vstávat v šest hodin, když nemusíme? Proč držet stravovací režim, když vaše vypracované svaly uvidíte jen vy, vaše nebo váš spolubydlící a pes? Proč si něco plánovat, když teď naplánovat nic nejde? Případně si odpovědět na otázku, jestli by se vaše pubertální děti dali narvat do Babyboxu a jak to zařídit, aby si nepamatovali cestu domů… Ale to jsme odbočili do temných zákoutí myslí rodičů momentálně trávících karanténu se svými potomky…. Zpět k režimu.

Když se tomuhle všemu poddáte, a já uznávám, že je skutečně velmi těžké tomu odolat, čeká vás hodně rychlá cesta od svalnáče sršícího energií k fyzické a mentální trosce. Zvolit si jiný režim než z postele k lednici, od lednice ke sporáku, od sporáku do postele, z postele k Netflixu, z postele na gauč k facebooku, ke zprávám v TV a všem těmhle epicentrům vizí postapokalyptického světa a negativních informací, je otázkou zachování si duševního zdraví, a především opětovného a rychlého nalezení ztracené formy v momentě, kdy tenhle blázinec skončí. Pokud budete otálet nebo bojovat s vlastní leností, může vám to totiž mimo jiné způsobit množství dalších škodlivých věcí: negativní pocity včetně sebekritiky, deprese a pocit viny, zbytečné výčitky k sobě samému, pokles energie, pocity únavy a nadměrnou ospalost. Sáhněte si do svědomí, kolik z vás si včera „nenašlo čas“ na nějakou pohybovou aktivitu, na nějaký druh tréninku, ne z objektivních příčin, ale prostě jen proto, že se vám nechtělo? Troufám si říct, že pocity viny a rozmrzelost se dostavila ihned poté, co vás lenora přešla. Ale většinou bylo na trénink již velmi pozdě.

Jsme kulturisté, fitnessáci, sportovci, máme dost vůle jíst tři měsíce hnusy, abychom měli dokonalé tělo, tohle bude brnkačka. Ale musíme opět zmobilizovat vůli na maximum.

Cvičte. Jakkoliv. Ano, já vím, že se mi to kecá, když mám kde cvičit. Jak jsem psal minulý týden, koupil bych velkou činku a s ní by to šlo. Ale muselo by to jít i bez ní. Ano, vím, že se pošklebuju těm workoutovým cvičením, vím, že se chytám za břicho, když vidím ty cviky v obýváku, ale vím, že s každým takovým cvičením je to stejné, jak s těmi rouškami. Serou vás, osobně v nich hovno vidím, páč si foukám přímo pod brejle, takže se mi zamlžujou, ten čínskej bordel tím stejně umí prolézt, ale všichni dnes už ví, že každej hadr na hubě je lepší než nic. Takže kliky, sklapovačky, dřepy se starou na zádech, zvedání kýblů s vodou, upažování s menšíma kýblama s vodou, výpony mezi futrama, nic z toho se nevyrovná fitku, ale všechno z toho je trilionkrát lepší než nic.

Najděte si vhodnou dobu. Cvičte brzy po ránu. Máte odcvičeno a po celý zbytek dne se již nemusíte zabývat myšlenkou, kolik dílů seriálu na Netflixu ještě chcete skouknout, než začnete něco dělat. A navíc je to super na regeneraci.

Nečekejte, až se vám bude chtít! Můžete se zrovna tak dočkat toho, že se vám nebude chtít už nikdy. Dorian Yates se kdysi ve slavném výroku vyjádřil v tom smyslu, že pokud by měl naslouchat svým instinktům, seděl by leda tak v hospodě. Opakuji, že i lehký trénink je lepší než žádný trénink.

Neposerme se z toho. Je trochu zvláštní, když se pohybujete desítky let v sociální bublině lidí, kteří dlouhodobě a vědomě pro svůj úspěch riskují poškození jater, ledvin, endokrinního systému, podstupují riziko infarktu a závažných křečí z odvodnění, jak jsou teď celí nesví z možného zápalu plic. Ale to se bavíme o lidech se soutěžními ambicemi, u nichž je (jako u každého vrcholového sportovce) zdraví až na druhém místě. Nechci rizika toho viru nijak zlehčovat, ale uvědomme si, že cvičíme, sportujeme, drtivá většina z nás má zmáknutý jídelníček, nejíme denně junkfood, nehulíme jednu za druhou, nechlastáme a navzdory veřejnému mínění, které ve své nevědomosti zaměňuje proteinový prášek za lajnu koksu, se neládujeme jídly plnými chemie a všelijakých náhražek. Každý z nás užívá glutamin, vitaminy, minerály, proteiny obsahující vitaminy a minerály, zkrátka všechno to, co prokazatelně zvyšuje imunitu těla. A neděláme to posledních 10 dní, ale měsíce a roky! Víme, jak s naším tělem zacházet a naslouchat mu. Veřejnost nás má kolikrát za blbce, ale co se týká získávání silné imunity, mohli by se od nás všichni učit. Jsme snad ta nejmíň riziková skupina dospělých, takže až nás to štrejchne, možná si mnozí z nás toho ani nevšimnou. Jakmile si tohle uvědomíte, možná vám v hlavě nepřepne. Pak už se jen stačí občas podívat do kalendáře a těšit se, až se všichni setkáme zase ve fitku.