Lucie Bílá – Považuji se za vrcholového sportovce

Lucie Bílá – Považuji se za vrcholového sportovce

Pavel Vacek | 01. 07. 2019

Na našich stránkách se pravidelně setkáváte s rozhovory se sportovci, kteří patří na naší fitness a kulturistické scéně mezi absolutní špičku. Z pohledu „výkonnosti“ tu dnes máme skutečně extratřídu. Přinášíme vám totiž rozhovor s osobností, která je totální a nezpochybnitelnou top špičkou ve svém oboru již více než tři dekády. Je dvacetinásobnou vítězkou ceny, která v tuzemsku jasně definuje stupeň popularity a jejíž jméno znají v České republice doslova všichni od malých capartů po důchodce. Jak již správně tušíte, máme pro vás rozhovor s dvacetinásobnou zlatou Slavicí Lucií Bílou. Pokud přesto váháte, zda vám, jako silovým sportovcům, může interview se zpěvačkou něco nabídnout, pak vězte, že tento rozhovor v sobě nese tolik styčných bodů se špičkovým sportem a takovou dávku motivace k tvrdé práci, že vás to samotné překvapí. Lucie Bílá je totiž špičkovým sportovcem, profesionálem a obrovským dříčem…

 

Dobrý den, Lucie, my dnes sedíme v Extrifit Gymu, kde výjimečně nejste centrem pozornosti Vy, ale Váš přítel Radek Filipi, který si sem přijel splnit kvalifikační pokus potřebný pro účast na MS. To se mu povedlo, a navíc pokračoval dál a s rezervou zvedl 180 kg. Překvapilo vás to, že má takovou sílu?

Tak já jsem věděla, že je frajer a jsem ráda, že se to dnes potvrdilo. Dnes tu skutečně nejsem jako herečka, zpěvačka, ale jako normální ženská, která přišla podpořit svého muže, navíc do pro mě netypického prostředí. Samozřejmě, že jsem na něj neskutečně pyšná a přála bych mu, aby na tom MS zabodoval, ale u mě už vyhrál. Víte, ono jeho samotného by to asi ani nenapadlo… Celé to vzniklo z popudu Vlasty Kužela, který mu řekl, že sílu má, tak proč to nezkusit. Radek do toho tedy jde nejenom kvůli sobě, ale hlavně chce splatit tu důvěru, kterou do něj Vlasta dává a chce, abych na něj byla hrdá. Ale to už já dávno jsem.

Zaznamenala jste ve vašem vztahu moment, kdy si Radek řekl, tak a teď do toho jdu, budu se víc soustředit, některé věci půjdou stranou?

Mám ráda lidi, kteří na sobě pracují, kteří mají nějaký cíl a plán, protože sama jsem taková. Radek je v té posilovně téměř každý den. Ať už přijedeme z vystoupení v noci, nebo jsme někde na koncertě, ať máme sebevíc nabitý program, tak jde cvičit a pracovat na sobě. Takže to jeho nadšení pro ten sport jsem vnímala vždycky. Ale teď, po tom rozhodnutí, jsem v jeho očích viděla i štěstí. Takový ten pocit, že může konečně zúročit těch 25 let dřiny, protože ono to není jen tak. Za mnou chodí lidi z branže a říkají, jak báječně vypadá, ale málokdo si uvědomí, kolik je za tím práce. Kdyby to bylo tak jednoduchý, tak takhle vypadá každý, ale to vy, co se věnujete tomuhle sportu, určitě znáte. Akorát je zajímavé, že se nikdy moc nevěnoval rukám, spíš cvičil nohy. On má strašně silné nohy. A teď to má obráceně. Říká mi, že teď to musí všechno naplácat nahoru… Já těm výrazům moc nerozumím, ale selskej rozum chápe, co mi tím chce říct. Každopádně, vidím v něm obrovské nadšení a velkou radost a jak se říká, nejde ani tak o ten cíl, jako spíš o tu cestu. A ta cesta na MS je úžasná. Takže teď je opravdu šťastný…. Ale… myslím si, že v tom mám trochu prsty i já.

Jak to myslíte?

No.. snad je trochu šťastný, že má mne...přeci.

Tak to byla ode mě hloupá otázka, protože to je jasný..

Ano. Žena přeci potřebuje, aby ji muž miloval, ale muž zase potřebuje, aby byl ženou obdivován.

Vy jste teď nakoukla trochu víc do prostředí svalů, silných chlapů, posiloven a téhle fitness komunity. Jaký to na vás dělá dojem?

 

Ono se to zase tak moc od toho mého světa neliší. My se sice více věnujeme emocím, ale myslím si, že i tohle je hodně o emocích. Já se rozhodně považuji za vrcholového sportovce, protože musím být v kondici, musím být kdykoliv připravená na výkon, musím pečovat o ten sval, kterému říkáme hlasivky. Musím je rozcvičit, musím je trénovat, musím je umět zklidnit jiným cvičením. No a krom toho mám před sebou jasný program. Mám totiž před sebou velký vánoční koncert v o2 aréně, musím cvičit, musím mít fyzičku, musím dobře vypadat, musím trénovat. Musím se na to vystoupení pečlivě po všech stránkách připravit. To je stejné, jako u vás. Akorát když přijde ten den D, celé to úsilí se projeví tak, že zpívám.

Ale vy musíte mít skvělou kondici, vždyť na pódiu trávíte spoustu času pohybem. Jak náročné takové vystoupení je?

Jsou představení, které trvají 3 hodiny. To jsou většinou muzikály, koncert je tak necelé dvě hodiny. Ale mám za sebou i O2 arénu, kde jsem musela dát 2 koncerty v jeden den, a to je i s generálkou 93 písniček, a to už vážně nebyla legrace. Ale jak vy říkáte, že samotná ta soutěž už není nijak náročná na rozdíl od té cesty, která vede k té vrcholové formě, tak já to mám stejné. Ten koncert samotný už je relaxace, ale ty přípravy na něj, je tak trnitý a vyčerpávající proces, že si to málokdo umí představit. Lidé vidí hezký výsledek, kytky, krásné šaty, a to všechno kolem, ale tu černou kuchyň už ne a tu si, myslím, málokdo chtěl vyzkoušet. Nebo ať klidně vyzkouší, ale asi z toho rychle zdrhne. Můj bratr, který se postupem času stal součástí mého týmu, jednou v malé nadsázce prohlásil, že kdyby věděl, kolik ho čeká práce, že by šel radši makat do dolů (smích)… ale já to přesto miluju a třeba na příkladu Radka s Vlastou, kteří tu dřinu taky milují, je vidět, že v tomhle ohledu toho máme dost společného.

Připravujete se na takhle velké vystoupení jako je v té O2 Aréně i nějak cíleně fyzicky?

Jak ve sportu, tak v umění je limitem lidský faktor. Před 25 lety jsem měla managera, který se připravoval na Olympiádu, onemocněl a týden před ní musel zrušit svou účast. A já zažila něco podobného. V den vystoupení v O2 Aréně jsem zjistila, že nemůžu vůbec zpívat, že ten můj sval, na kterém to je všechno postavené, prostě nefunguje a já musela poslat domů přes 30 tisíc lidí. Nikomu bych tuhle situaci nepřála. A říkám to proto, že to byla zkušenost, po které nenechávám absolutně nic náhodě. Letos mě čeká taky O2 Aréna, která je opět vyprodaná, takže musím mít dobrý jídelníček, musím mít dobrou kondici, musím mít srovnaný spánek, musím mít dostatek vitamínů, prostě musí být všechno perfekt. Nemůžu tomu nechat nějaký volný průběh a v ten den si tam jen tak nakráčet. A to nejenom proto, že už mám nějakou 30 ti letou zkušenost z branže, ale především proto, že jsem zodpovědná vůči lidem, kteří to celé chystají a pracují na tom. To je obrovský tým lidí, je v tom spousta peněz, moře času, hromada nadšení, ale i zodpovědnosti. A to není jednoduché uřídit. Já pak v žertu říkám, že když onemocní můj zaměstnanec, dostane nemocenskou. Když onemocním já, dostanu pořádnou pokutu. Že zaměstnanci přes týden pracují, aby si mohli o víkendu odpočinout, já přes týden pracuji, abych o víkendu mohla přidat.

Musím se přiznat, že mě fascinuje především fakt, že vy už to děláte 30 let a 30 let jste na špičce. To musí být obrovský zápřah a tlak. Nebo ne? Nebo se už jen tak vezete na té rozdělané práci?

Ne, to víte, že ne. Musíte pořád pracovat. Nemůžete usnout na vavřínech...To je stejné, jako u vás. Když přestanete cvičit, je to pryč. Vy chodíte do posilovny, já chodím na jeviště. Každý den. Maximálně na jeden den v týdnu ten zobák zavřu. Ale každý den musím pracovat, zpívat, a to se pak celé odrazí v té kariéře. Vy taky ukazujete něco, na čem makáte celé roky, Radek teď taky bude zvedat činku a prezentovat něco, na čem pracuje 20 let.

Jaký máte vůbec vztah ke sportu jako takovému?

Je to zvláštní, ale celé mládí mi sport zakazovali. Nesměla jsem na tělocvik, nemohla jsem běhat, nemohla jsem na bramborové brigády… A já, jak jsem tak toužila po tom pohybu, tak jakmile jsem jela na nějaký tábor, všechny soutěže jsem tam vyhrávala, všude byla první, protože jsem stejně po tajmu doma skákala a běhala. Někdy je mi to líto, že jsem k tomu sportu nebyla vedená, protože teď by se mi to hodilo.

A myslíte si, že byste byla stejně dobrá atletka, jako zpěvačka?

Když se do něčeho pustím, musím to dělat poradně, nic neumím jen na půl plynu...Před třemi lety jsem koupila kulturní dům s hospodou, a vím, že bych byla stejně dobrá provozní hospody, ale musela bych se věnovat jen tomu, gastronomie je opravdu těžký obor. Mám v sobě posedlost, urputnost ať už dělám cokoliv, příkladem jsou i andělíčci, náramky, růžence. Začala jsem je vyrábět a už jsem za ně opravila oltáře dvěma kostelům, v jednom nechala opravit 500 let staré malby, koupila bezbariérové auto a 19 invalidních vozíčků… Prostě, když už se do něčeho pustím, tak to musí být poradna jízda, jinak nejsem spokojená. V tom jsem ten typickej paličatej beran. Vidím zeď a jdu proti ní hlavou. Jsem v tom nekompromisní a tvrdá sama k sobě. To prostě musí být.

 Když jste zmínila ten den volna, kdy nezpíváte, je to něco podobného, jako když si kulturisté dávají volno, aby jejich svaly zregenerovaly? Máte to volno vyloženě cílené?

Snažím si vyhradit pondělí jako den volna, což se málokdy povede, kdy se snažím na nic nemyslet a odpočívat. Ne úplně se to daří, protože v té hlavě vám to stejně pořád šrotuje, ale teď jsem objevila novou věc a to je led. Led je geniální věc, kterou používají právě sportovci, aby uklidnili svalstvo, aby došlo k rychlé regeneraci apod.. A já zjistila, že jakmile se ponořím do té vody s kusy ledu, odezní ten prvotní šok těla, které je najednou v panice a neví, co se děje, tak se záhy uklidní a s ním se uklidní i mysl. Je to neuvěřitelná věc, všem to doporučuji.

 Hodně často mluvíte o emocích. Nakolik dokážete prožívat svou roli hranou třeba už 10 let? Nakolik jsou v tom ty emoce a nakolik „jen“ to řemeslo?

Až to začne být umělé, zautomatizované, jenom o té řemeslné práci, tak to přestanu dělat. Carmen hraju 10 let a pokaždé v tom jsou jiné emoce, jiný prožitek. Během té doby prožíváte vlastní příběhy a prostřednictvím té role se s nimi můžete vypořádat. Můžete tam brečet a není to blbý a já jsem občas pěkná fňukna, když na to přijde, co si budeme povídat. Moje povolání je skutečně nádherné a já si vždy mohu s sebou na jeviště přitáhnout obrovský pytel všeho, co jsem v životě prožila a tam to pouštět do lidí. Přijdu na jeviště, vidím tam ty osvícené tváře displeji mobilů, šustící papírky, šepot a v ten moment se jim snažím dát vše, co potřebují. A v momentě, kdy přestanou šustit a začínám cítit, že dýchají se mnou, tak přichází ten moment, pro který to celý dělám. A to je, že pouštím cosi shora, co už se mnou nemá nic společného, co je nějaká energie, to umění, které se mě netýká, ale týká se Boha a já to pouštím do lidí a vidím, že lidi pláčou, prýští z nich emoce… I když… Já to moc nevidím, protože jsem v takovém stavu, že o sobě ani moc nevím. A to je ten dokonalej pocit. To je, jako když Jarda Jágr vjede na led, chvilku se tam oťukává, ale potom neví o světě. To mám taky tak. A věřím, že Radek, nebo Vlasta, když se chystají zvednout tu činku, taky vypnou ten mozek a soustředí se jenom na to, jestli to dají, nebo nedají.

 Existuje podle vás nějaký jednotící prvek vedoucí k úspěchu?

Musí se to dělat ze srdce. Dělat to nejlíp, jak jen dokážete, věnovat se tomu nejvíc, jak můžete. Musíte tomu dávat maximum. Já to měla často komplikované ve vztazích, ale vůbec se tomu nedivím. Já být muž, tak tu Bílou nechci. Já tak moc miluju svou práci, že jsem měla léta, kdy jsem nedokázala vtěsnat do té práce nějaký soukromý život. Soukromý život prostě neexistoval. Byla jsem jenom na jevišti, v autě, v šatně, neustále někde na cestách a v hotelích. Až díky tomu, že je Radek můj road manager, tak jsme spolu doma, na koncertě, v autě, v šatně. Máme společné volno i zájmy. A tak to tedy vypadá, že jsem našla muže zn. Ideál. A myslím si, že lidé budou teď hodně překvapený. Zatím byli na něj kvůli mně hodně přísný, na začátku ho málem rozebrali na součástky, ale teď uvidí, že jsem si nenašla jen tak někoho, ale člověka, který má svůj vlastní život, své cíle, své vlastní ambice. A já mu moc přeju, aby se mu všechny splnily.

Já Vám, Lucie, děkuji za poutavý rozhovor a Radkovi budeme samozřejmě fandit. Vždyť taky závodí za Extrifit Power Team.

Komentáře: